Před lágrem ho nezachránil ani řád za chrabrost. Příběh veterána Karla Brhela

„Obtíženi výstrojí a výzbrojí jsme každý museli nést ještě asi deset kilo rýže nebo jiného proviantu, popřípadě zásoby střeliva. Byla to cesta velmi obtížná. Museli jsme překonávat nebezpečné horské vrcholy a francouzskou hranici jsme překročili až po pěti dnech ve výši přes tři tisíce metrů. Místy jsme překonávali ledová pole lezením po čtyřech,“ vzpomínal Karel Brhel, jak v září 1944 utíkal s partyzány z italských do francouzských Alp.

Poté bojoval jako příslušník Československé samostatné obrněné brigády ve Francii. Po válce dostal italská, francouzská i československá vyznamenání. Například řád za chrabrost si vysloužil u Dunkerque. V roce 1950 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k osmiletému vězení. Propuštěn byl ze zdravotních důvodů po čtyřech a půl letech.

„Zakusil neobyčejně kruté věci. Vážil třicet šest kilo. Z Jáchymova si přinesl ozáření a napadení kostní dřeně. Do konce života se nezbavil pocitu křivdy způsobené komunistickým režimem,“ vepsala do nedokončených životopisných vzpomínek pamětníka po jeho smrti manželka Drahoslava.

Po pádu komunismu byl Karel Brhel plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. „Ani jsem si nemyslel, že se toho dožiji,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2004. O dva roky později zemřel na leukémii. Cenným dokumentem o jeho životě je vojenský deník, který si psal v letech 1943 až 1950 a vzpomínky sepsané na sklonku života.

Rodina českého vojáka v Sudetech

Karel Brhel se narodil 6. srpna 1922 v Krnově. Otec byl rotmistrem Československé armády a rodina se stěhovala podle jeho služebního zařazení. Vyrůstal v německém prostředí Sudet. Nejprve to byl Bruntál, od školních let Opava. Chodil do Sokola, do české školy, kamarádil i s německými vrstevníky. V říjnu 1938, po připojení Sudet k Německé říši, byla rodina evakuována nejprve do Vsetína a poté žila v Hranicích na Moravě v Protektorátu Čechy a Morava.

V Hranicích dokončil v roce 1942 gymnázium. Nedlouho poté přišlo povolání na nucené práce do továrny na zpracování grafitu v Dolních Rakousích. Chtěl odtamtud pryč, a tak se raději přihlásil k protektorátnímu vládnímu vojsku, kam byl na začátku okupace převelen i jeho otec. V těchto jednotkách sloužilo několik tisíc českých vojáků, kteří měli přispět k praktickému fungování protektorátu a jeho infrastruktury.

Služba v tomto vojsku byla vnímána jako forma spolupráce s nacisty. Na druhé straně i Němci považovali tuto malou armádu Čechů za potenciální hrozbu, která se může obrátit proti nim. Proto v květnu 1944 odeslaly německé okupační úřady většinu vládního vojska do Itálie. Češi tam hromadně utíkali k partyzánům, aby bojovali proti Němcům. Patřil k nim i Karel Brhel.

Útěk k italským partyzánům

„Již před odjezdem do Itálie jsem byl rozhodnut, že se musím za každých okolností dostati na stranu spojenců, a tušil, že v tomto počínání nebudu sám. Věřil jsem, že se najde u roty dostatek příslušníků majících stejné úmysly. Když jsme přibyli do Itálie, bylo skutečně naší první starostí, jak nejrychleji vejít ve styk s některou partyzánskou skupinou,“ vzpomínal Karel Brhel.

V obci San Francesco al Campo nedaleko Turína, kde jeho jednotka hlídala muniční objekty, se s partyzány spojili. „Byl ujednán den a hodina, kdy pro nás partyzáni přijdou, i způsob odjezdu do hor pod rouškou intenzivní a prudké fingované palby, která měla přimět Němce vzdálené asi čtyři kilometry v domnění, že jsme tvrdě s partyzány bojovali,“ vzpomínal. Nuceně nakonec dezertoval i štábní kapitán, který chtěl zůstat věrný protektorátu, protože se obával postihů rodiny.

V italských Alpách se čeští a italští partyzáni téměř každý den střetávali v přestřelkách s německou armádou i fašistickým vládním vojskem.  Nejsilnější útok německých a italských oddílů zažil Karel Brhel u městečka Corio jižně od Aosty. Čekali, že přijde útok, ale že nepřátelé zaútočí tanky, to nepředpokládali. Ve zmatku se rozutekli do hor.

Přes Alpy do Francie

„Každý z nás hledal cestu ven z toho pekla. Já jsem utíkal k řece. Několik Němců letělo za mnou. Byla tam asi padesát metrů hluboká strž, kterou jsem slezl. Dolů se neodvážili, ale stříleli za mnou, dokonce tam hodili granát. Já ležel přitisknutý ke stěně. Jakmile se to uklidnilo, přebrodil jsem řeku a hurá zpátky do kopců ke svým,“ vzpomínal.

Nepřátelská převaha ale rostla. V září 1944 se partyzáni rozhodli ustoupit na francouzskou stranu Alp. Podstoupili velmi nebezpečný a strastiplný pochod přes alpské hřebeny. „Na první spojenecké jednotky jsme narazili až u města Bourg Saint Maurice, kde jsme naposledy společně, bylo nás asi dvě stě, pochodovali pod československým praporem a se zpěvem do vojenského tábora. Tam jsme museli odevzdat zbraně. Dostali jsme konečně najíst a odjeli do Chambéry, kde nás ubytovali v kasárnách.“

Poté se Karel Brhel dostal do Lyonu, kde ho zařadili k dělostřeleckému pluku Československé samostatné obrněné brigády. Byla to jednotka československého odboje zformovaná ve Velké Británii, se kterou se v říjnu 1944 dostal do přístavu Dunkerque, kde německé jednotky vzdorovaly spojencům až do německé kapitulace v květnu 1945.

Pod palbou u Dunkerque

„Němci dělali třeba to, že se nalodili na rychlé čluny, objeli naše postavení a napadli nás zezadu ve skupinách padesáti až sta mužů. Pořád byly poplachy a vždycky jsme je zahnali zpátky. Některé chytli a ti si to pak někdy škaredě odskákali. Ani o tom nechci mluvit, co s nimi dělali. Sám jsem se takového zabíjení neúčastnil,“ vzpomínal. Během obléhání Dunkerque přešel od dělostřelců ke spojařům.

Když bylo jednou přerušeno spojení palebného postavení s pozorovatelnou, přihlásil se dobrovolně, že to spraví. Nikdo nechtěl jít ven z krytu hledat poruchu, protože se kolem se střílelo. „Vzal jsem jeden konec kabelu do ruky a po kolenou, přískoky, jsem hledal to místo. Přerušení jsem našel, povedlo se mi ho napojit a spojení baterie jsem tak umožnil,“ líčil akci, za kterou dostal vyznamenání za statečnost.

Bílé tváře na Pankráci

Po válce se mladý veterán vrátil k rodičům do Hranic na Moravě. Byl přijat na tamní vojenskou akademii, kterou v hodnosti poručíka zdárně dokončil. Jako profesionální voják působil u dělostřeleckého pluku v Opavě a poté jako učitel poddůstojnické školy.

Po únoru 1948, kdy se dostali k moci komunisté, začaly čistky. Mezi prvními na řadě byli vojáci a veteráni ze západní fronty byli obzvláště v nemilosti. Karel Brhel byl zatčen o Velikonocích roku 1950 u rodičů v Hranicích. „V srpnu 1948 jsem se jednou setkal se dvěma muži, kteří překračovali hranice s Německem a plnili drobné zpravodajské úkoly. Pochopitelně jsem to nehlásil. Pak je ale chytili a oni mě prozradili. To stačilo k mému uvěznění. Do žádné ilegální činnosti jsem se nezapojil,“ uvedl.

Ve vazbě byl v Novém Jičíně, ve vojenské věznici v Brně na Špilberku a poté v Praze na Pankráci. Tam hned pochopil, že jde do tuhého. „Stačilo mi, když jsem při příchodu z okna chodby viděl vězně na vycházce na dvoře. Všichni měli na rukávu bílou pásku, což značilo, že to jsou vyšetřovanci státního soudu čili delikventi stíhaní za protistátní činnost, kterou si vyšetřovatelé většinou vymýšleli a přiznání vynucovali násilím. Stejně bílé byly také jejich obličeje.“

O obhájci nemohla být řeč

Nevíme, jak vynucovali přiznání Karla Brhela. Nemluvil o tom v rozhovoru pro Paměť národa, nevzpomínal na to ve svých záznamech. Ty končí popisem podmínek na Pankráci:

Za vlastizrádnou činnost byl odsouzen k osmiletému vězení. Už předtím byl zbaven vojenských hodností. I jeho otce propustili z armády a vyhodili ze služebního bytu v Hranicích. Rodiče se přestěhovali do Olbramic na Novojičínsku. Otec dojížděl do práce do Ostravy, kde dělal vrátného v elektrárně.

Karel Brhel si trest odpykával v Plzni na Borech, poté v uranových dolech na Jáchymovsku. Nakonec ho poslali do Kartouz u Jičína, odkud byl v roce 1955 s těžce podlomeným zdravím předčasně propuštěn.

Ve vězení pracoval na stavbě, dral peří, lepil pytlíky. Nejhorší pro něj byla práce v jáchymovských dolech. „Když jsem přišel do Jáchymova, vážil jsem padesát pět kilo. Vzali mě k doktorovi, což byl bývalý esesák. Podíval se na mě a řekl svému pomocníkovi: ‚Je špatně živený, ten nemůže do šachty.‘ Měsíc jsem byl na povrchu na rekonvalescenci, pak jsem šel dolů.“ Později na povrchu třídil rudu. Během věznění prodělal těžký zánět pohrudnice a měl příznaky tuberkulózy.

Když se Karel Brhel po propuštění náhodně potkal s učitelkou Drahoslavou Jeršíkovou, se kterou před zatčením plánoval společný život, byl tak ztrhaný a vyhublý, že ho nemohla poznat. Vzali se, narodila se jim dcera.

Karel Brhel nastoupil nejprve jako pomocný topič v elektrárně v Ostravě-Třebovicích. Poté ho přijali ve Vítkovických železárnách, kde se na konci šedesátých let dopracoval na místo v administrativě.

O své minulosti politického vězně nerad mluvil. Své jediné dceři Dagmar se o tom zmínil, až když studovala na střední škole.

„Byl to šok. Plakala jsem a nemohla uvěřit, že tohle tátovi provedli. Bylo mi ho strašně líto,“ vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa Dagmar Lukášová. Tehdy začala chápat, odkud se vzal hluboký smutek, který z něj cítila, i když žertoval.