Nacistickému Německu docházely v roce 1944 síly, a proto povolalo do válečné výroby i ročníky 1927 a 1928. Tak se Jaroslav Vomočil, rodák z Desné u Litomyšle, po vyučení kuchařem-číšníkem ocitl v muniční továrně v nedaleké Poličce.
„Tam bylo všechno německé,“ vzpomínal Jaroslav na práci v První vojenské muniční továrně, kterou zabavili nacisté po vyhlášení protektorátu. „Všichni mistři byli sudetští Němci a na ty se stačilo jen špatně podívat a hned to byla sabotáž. Pořád jsme měli problémy.“
Během noční směny 22. září 1944 ho spolu s dvěma kamarády zatklo gestapo a odvezlo je do Pardubic. „Gestapáci se mě při výslechu ptali, jestli vím, proč tam jsem. Já to ale nevěděl. Ubezpečili mě, že se to brzy dozvím.“
Jaroslav se mohl jen dohadovat, že se Němcům donesl jejich plán utéct za hranice. V pardubické Zemské donucovací pracovně několik dní lepili sáčky a 5. října je všechny tři převezli do Malé pevnosti v Terezíně, kterou gestapo využívalo jako věznici pro polické vězně.
První týden Jaroslav pracoval v „holzkomandu“ a řezal stromy mezi Malou pevností a městem. Později jezdil do Ústí nad Labem stavět novou železniční trať: „To byla opravdu těžká práce. Když jsme zrovna netahali kolejnice, museli jsme mít záda pořád ohnutá a krumpáč v ruce, jinak jsme to od dozorců hned schytali.“
V Terezíně je trápil nedostatek jídla, blechy a vši. S Jaroslavem ani jeho kamarády neproběhl žádný soud: „Ty moje dva kamarády po šesti nedělích pustili domů, ale mně dali podepsat papír o politické nespolehlivosti.“
Jaroslav nastoupil 21. listopadu do transportu směr Buchenwald. Po příjezdu museli všichni nově příchozí vězni zůstat první tři týdny v karanténě, teprve potom byli rozděleni na různé práce. Jaroslav se cestou do Buchenwaldu seznámil s kapitánem Václavem Tchořem, který zařídil, aby Jaroslav mohl zůstat v bloku pro invalidy.
Z Jaroslava se stalo číslo 666969. Jako politický vězeň nosil vězeňský mundúr a na něm černé písmeno T v červeném trojúhelníku. Jednou za šest neděl mohl jako ostatní vězni dostat balíček z domova: „Psal jsem domů, že se mám dobře, že už vážím 46 kilo, rodiče museli hned pochopit, jak se mi asi vede.“
Pochody smrti
Fronta se nezadržitelně blížila, a tak dozorci vyhnali vězně 8. dubna na pochod smrti do Flossenbürgu.
„Kdo se opozdil, dostal kulku do hlavy a jeho tělo odkopli do příkopu. Šel s námi jeden Ostravák, už nemohl, ale my do něj mluvili, ať ještě vydrží. Opozdil se možná o pět kroků… zastřelili ho! Z pěti tisíc nás do Flossenbürgu nedošly ani tři tisíce.“
Strážci hnali vězně do nedalekého Výmaru a po stovkách je nakládali na otevřené vagóny. Mnozí cestu nepřežili a jejich těla ležela podél železniční trati. Ve Flossenbürgu zůstali vězni dvě neděle a znovu se stěhovali. „Jeli jsme do Dachau,“ vzpomínal Jaroslav, „tentokrát už v normálních vagónech, ale jen půl dne, protože dál už to nešlo. Trať byla rozstřílená.“
Pokračovali po kolejích pěšky, z dřevěných pantoflí měli nohy do krve rozedřené. Zástup vězňů se pomalu tenčil a mizeli i strážní. „Pak už nás hlídal jen jeden esesák na koni a jedna ženská.“
U města Straubing z pochodu smrti utekl: „Bylo to v noci 27. dubna 1945, měl jsem ten den svátek. Vedli nás k lesu a tam byl příkop a přes něj narovnané klády. Tak jsme pod ty klády skočili a čekali, až přejdou.“
Jaroslav utekl ještě s jedním Romem. Američané už byli za řekou. „Šli jsme dál sami,“ pokračoval Jaroslav, „u vesnice stál barák a u něj v příkopě německej voják a ‚halt‘ na nás. Chtěl po nás doklady a ptal se, kam jdeme. Ten Cikán uměl dobře německy, tak mu něco namluvil.“
Německý voják jim poradil, ať jdou raději po silnici, a ještě jim dal cigaretu na cestu. V první vesnici jim místní švadlena ušila české vlaječky, které si připevnili na rukáv, aby bylo vidět, že jsou Češi. „A najednou už kolem jela západní armáda,“ vzpomínal Jaroslav, „vedli plno zajatců, ale nás si nikdo nevšímal.“
Zůstali pak u starosty v další vesnici, byl tam totiž na práci jeden Čech a ten jim domluvil, že můžou bydlet ve stodole. „Ten můj kamarád ukradl hospodářovi slepici, uvařili jsme ji a snědli.“ Nezvykle tučná strava u Jaroslava vyvolala těžké střevní potíže, a tak musel do nemocnice ve Straubingu.
Vlastní matka ho nepoznala
Když se Jaroslavův zdravotní stav zlepšil natolik, že byl schopen další cesty, odjel 1. června 1945 s Mezinárodním červeným křížem do Prahy a odtud vlakem domů. „Přišel jsem k baráku, moje maminka vyšla ven a nemohla mě poznat. Tatínek doma nebyl, šel shánět benzín, aby pro mě mohli do Straubingu zajet. A já už byl doma!“
Jako bývalý politický vězeň získal hospodářství v původně německé obci Žichlínek (něm. Sichelsdorf), kam se už 12. června 1945 nastěhoval. Spolu s rodiči hospodařil na 11 hektarech polností, ale po založení JZD Žichlínek byli přinuceni vstoupit do družstva. Jaroslav Vomočil pak v místním JZD pracoval na různých pozicích až do penze. Zemřel v roce 2015 v Žichlínku.
