Stavebnice z písku. Bělorusové za Lukašenkova režimu ztratili naději

Vzhledem k rodinné historii Vladislav již odmala vyrůstal v prostředí, kde se komunistický režim jasně označoval za krutý a nespravedlivý. Ideologické teze, které občas nosil ze školy, rodiče odkrývali. Sám se pak o povaze režimu přesvědčil díky návštěvám u svého spolužáka, syna prvního tajemníka komunistické strany ve Vitebsku: „Jeho otec byl vášnivý sběratel loveckých zbraní, byt byl plný drahých stříbrných pušek a zlatem a drahokamy zdobených šavlí. Ocitl jsem se tam a viděl tohle všechno ve srovnání s poměry, ve kterých jsme žili my a další kluci ze školy.Takže jsem hned pochopil, že to, co u nás doma říkají o nespravedlnosti komunistického režimu, je naprostá pravda.“ 

Počátky formování běloruské opozice

„Klasické disidentské hnutí v Bělorusku neexistovalo,“ upozorňuje Vladislav Jandjuk na složité podmínky v zemi. Nicméně když se začaly poměry v Sovětském svazu uvolňovat, v Bělorusku vznikaly spolky dvou druhů, z nich se později zformovala politická opozice, jak dále vysvětluje Jandjuk.

Na jedné straně to byly tzv. kluby pro demokratické volby, což byla většinou polodisidentská sdružení ruskojazyčných intelektuálů zaměřených na transformaci společnosti ve smyslu pražského jara, tedy s vírou v „socialismus s lidskou tváří“. Na druhé straně se na veřejnosti začaly objevovat kroužky, které vystupovaly většinou pod hlavičkou vlastivědných organizací a organizací zaměřených na ochranu památek. Zpravidla oficiálně působily při muzeích a podobných kulturních institucích, Vladislav Jandjuk je označuje jako národovecké či obrozenecké. Sám se do těchto národoveckých aktivit zapojil již v polovině 80. let, zpočátku se tyto spolky ale neprojevovaly nijak výrazně politicky, spíše usilovaly o ochranu a obrodu kulturních památek, udržení kulturního bohatství a zpřístupnění zakázané kultury. 

Právě v těchto hnutích spatřuje Vladislav Jandjuk počátky pozdějšího formování politické opozice v Bělorusku. Když totiž v Sovětském svazu docházelo k výrazným politickým změnám a vznikaly polopolitické organizace, z klubů pro demokratické volby se stala liberálně-demokratická, většinou ruskojazyčná politická uskupení, a z národoveckých vlastivědných kroužků Běloruská lidová fronta.. Liberální demokracie západního typu podle jeho soudu tehdy v Bělorusku ani v zárodku neexistovala.

Sebeurčení společnosti

Střet těchto dvou opozičních směrů se odehrával kolem otázky sebeurčení: ruskojazyční liberálové dle Jandjuka razili myšlenku, že je potřeba porazit komunismus a nastolit demokracii. Následně se společnost rozhodne, jestli se bude kulturně orientovat na Rusko, nebo na Západ, nebo jestli bude sebestředná, tedy nacionalistická. Oproti tomu národovci argumentovali myšlenkou, že v rámci ruskojazyčného kulturního prostředí demokracie není možná. „V ruskojazyčné kultuře to není, neexistuje to jako imperativ. Tudíž v rámci ruského kulturního imperativu nelze demokratického uspořádání dosáhnout. Je to nesmysl,“ vysvětluje Jandjuk pozici svou a pozici svých národoveckých souputníků. 

Naopak podle národovců bylo nutno jít cestou národního obrození, takové, jaké známe z našich dějin, v Bělorusku nikdy neproběhlo. A v rámci obrozeneckého vývoje následně měly vzniknout a začít fungovat principy demokracie, lidských práv a svobod. Pod oním obrozeneckým národovectvím si nepředstavujme nějaký vyhraněný nacionalismus uzavřený vůči čemukoli vnějšímu a cizímu, Jandjuk se svými kolegy na praktické rovině usiloval o to, co v našich podmínkách považujeme za samozřejmé: chtěli, aby se ve školách učila běloruština – mnoho obyvatel v Bělorusku totiž běloruštinu vůbec neovládalo; chtěli, aby veřejný prostor nebyl tak dominantně ruskojazyčný, tedy aby například byly umisťovány cedule s názvy ulic v běloruštině. 

Oba opoziční směry se zásadně rozcházely ve svých východiscích: pro ruskojazyčné liberální demokraty národovecký přístup působil podle Jandjuka zpátečnicky, působil jako ideové hnutí z 19. století Národovci zase ruskojazyčným liberálům nevěřili, že jejich snahy nakonec nebudou hrát ve prospěch Moskvy.

Jandjuk se k tomuto obrozeneckému hnutí přidal z důvodů plynoucích z historie: silné polské a ruské vlivy vycházely z faktu, že v daných dějinných etapách šlo o ovládané území, vlivy byly spojeny s rusifikací a polonizací i ztrátou místních elit. A za další – konfesně rozdělená společnost (katolíci a pravoslavní, jazykově navázaní v prvním případě na Polsko, ve druhém na Rusko) nevytvářela podmínky pro vznik jednotné národní běloruské identity. „My jsme v podstatě občanský národ,“ shrnuje Jandjuk a problematiku ilustruje na příkladu rodiny z bělorusko-litevského pomezí v 19. století: jeden syn se stal polským důstojníkem, druhý litevským vědcem, třetí běloruským aktivistou. Jeden se tedy považoval za Litevce, druhý za Poláka, třetí za Bělorusa. 

Pád Sovětského svazu a nové pořádky

Bělorusko získalo plnou samostatnost s rozpadem Sovětského svazu a díky uzavření Bělověžské dohody mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem v roce 1991. V Bělorusku došlo k poměrně prudké dekomunizaci – komunistická strana byla zakázána jen pár dní po nabytí samostatnosti a byla také zbavena majetku. Avšak záhy se ukázalo, že tento proces „očisty“ byl spíše pouze formálního rázu. 

Ladislav Jandjuk vysvětluje, že ačkoli se po pádu režimu bývalá komunistická nomenklatura během několika měsíců stáhla, dokázala se v nových pořádcích rychle zorientovat: politickou moc a vliv účinně převedla do oblasti ekonomické a společenské například tím, že ihned majetek komunistické strany vyvedla do poloprivátních sféry. Jeho představy o skutečné změně tak vzaly rychle za své: „Myslel jsem, že ti lidé odejdou od vesla, ale ne. Měli silnou organizaci, byli navzájem provázání různými vazbami, vztahy, závislostmi.“

Lukašenko znamenal definitivní konec nadějí

Vladislavu Jandjukovi se navzdory dobrým studijním výsledkům nepodařilo sehnat místo učitele chemie, kterou vystudoval. Je přesvědčen, že jeho snahy byly marné kvůli angažovanosti v národoveckém hnutí. Našel si tedy alternativu v oblasti výpočetní techniky a zároveň se intenzivně věnoval aktivismu, který na začátku 90. let po rozpadu Svazu nabýval radostných rozměrů – organizovaly se pochody, oslavy dříve zakázaných svátků, do veřejného prostoru se instalovaly symboly běloruské kultury a podobně. Svobodné nadechnutí však bylo velmi krátké: nadějné období skončilo prezidentskými volbami v roce 1994, kdy do úřadu nastoupil Alexandr Lukašenko.

„Bylo nám od začátku jasné, že prezidentský systém bude zkáza, protože společnost na něj absolutně nebyla připravena. Lidé nikdy v životě neměli možnost zakusit, co je demokracie. Jak voliči, tak ti volení o ní neměli žádnou představu, netušili, k čemu je a co z ní plyne. A už vůbec nemluvím o platnosti principu, že když je někdo zvolen většinou, tak přebírá odpovědnost i za menšinu, protože ta nikam nemizí, ta zůstává.“

„Ale o takových principech tam nikdo neměl žádnou představu,“ popisuje tehdejší stav společnosti Vladislav Jandjuk a uzavírá: „V roce 1994 společnost v tomto stavu najednou volí prezidenta s velmi silným mandátem – je tam v podstatě poloprezidentský systém. Takže to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo.“

Utužování autoritářské moci

Rychle následovala opatření jak v rovině symbolické, tak praktické. „Lukašenko nejprve začal likvidovat ty hodnoty, které pro nás byly zásadní a důležité, tedy státní znak, vlajku a postavení běloruského jazyka. Po nich následovaly pravomoci parlamentu, ústavního soudu a volební systém.“ Jandjuk však upozorňuje, že Lukašenko je pouze symbolem celého rozkladného procesu, do kterého je zapojeno mnohem více lidí: „V těchto událostech hráli roli struktury a lidé, kteří byli do té doby v pozadí, protože se nás do jisté míry báli. Když komunismus padl, my jsme totiž jakoby vyhráli. Ale tito lidé najednou začali získávat moc a začali nás postupně likvidovat, protože my jsme byli politická a společenská konkurence.“ 

Podle Jandjuka se k moci nově dostávali i lidé, kteří patřili k podsvětí. „Ti měli zájem na tom, aby působili v Lukašenkových silových strukturách, a tak začaly vznikat nelegální a pololegální oddíly,“ popisuje Jandjuk nástup Lukašenkova autoritářského režimu. Nezávislé opoziční struktury začaly čelit represím, aktivisté a novináři byli pronásledováni, docházelo k omezování šíření tiskovin a demonstrace začaly být opět násilně potlačovány. To Vladislav Jandjuk naposledy zažil v roce 1988 či 1989... 

Nemůžeme vám pomoci

Díky své práci v oblasti výpočetní techniky měl Vladislav Jandjuk již v polovině 90. let přístup k internetu. A zjistil, že na Západě se toho o aktuální situaci v Bělorusku moc neví. I s pomocí předchozí vlny běloruských exulantů působících v USA a pomocí Svobodné Evropy se to spolu s dalšími rozhodli změnit. Zároveň se věnovali šíření informací v zemi – tiskli různé letáky a další texty. 

Jedním z nich byl článek předsedy Běloruské lidové fronty, tehdy již pobývajícího v exilu, který popisoval Lukašenkovy vazby na KGB. Jandjuk spolu s kolegy článek přetiskli a chystali se ho šířit u příležitosti výročí černobylské tragédie. Deset dní předtím jej vyhledal jeho spolužák z dětství, onen syn někdejšího vitebského tajemníka, který se mezitím stal příslušníkem tajných služeb. A varoval ho, že tajné služby o článku vědí a chystají se proti skupině zakročit. Předseda opoziční obrozenecké skupiny  tehdy Jandjukovi řekl:

„A v tu chvíli jsem si uvědomil, že na to nemám,“ vzpomíná Jandjuk na moment, který v jeho 27 letech zásadním způsobem určil další život. Věděl, že riskovat vězení nemá smysl – znal případy politiků, kteří najednou zmizeli, a nikdo nevěděl, kde jsou. A stejně tak si byl dobře vědom, že když ho zavřou, nikdo si toho ani nevšimne a žádný efekt to mít nebude. Na emigraci nikdy nepomýšlel, teď se ale musel rychle rozhodnout. S kamarádem, dalším opozičním aktivistou, se pro útěk rozhodli. 

Místopředseda národoveckého hnutí, který musel již dříve ze země odejít, pobýval v České republice a poradil jim, ať směřují právě tam. Prezidentem tehdy byl Václav Havel a podle něj tedy byla možnost dát najevo, že vývoj v Bělorusku směřuje k totalitě. V dubnu roku 1997 se Jandjuk spolu s kamarádem vypravili autem přes Rusko, Ukrajinu a Polsko do České republiky, kde pak po čtyřech měsících získali politický azyl. Od té doby Vladislav Jandjuk v Bělorusku nebyl, nemá jistotu, že by nebyl uvězněn.

V roce 2018, tedy před posledními běloruskými prezidentskými volbami i masivními demonstracemi a následnými perzekucemi, hodnotil vývoj v zemi pesimisticky: „V Bělorusku neexistuje žádný politický systém, takže tam není možný ani politický boj.“