V církevní hierarchii začal stoupat během velkého „škatulata, hejbejte se,“ kterým katolická církev po pádu komunistického režimu procházela. V době nesvobody totiž mnohé církevní posty zůstávaly neobsazené, Vatikán se s komunistickými úřady dlouhá léta nedokázal shodnout například na osobě arcibiskupa olomouckého, a moravskou církevní provincii proto formálně spravoval apoštolský administrátor. Už 21. prosince 1989 ale papež jmenoval olomouckým arcibiskupem Františka Vaňáka. „Vatikán tehdy jednal rychle,“ líčil polistopadové obnovení církevních struktur Jan Graubner. „Moje domněnka je, že papež Jan Pavel II. dobře věděl, co bylo pražské jaro – a že bylo krátké. A proto spěchal. Takže v únoru 1990 byli jmenováni všichni diecézní biskupové do volných diecézí. A 17. března pomocní biskupové do celého Československa. V této skupině jsem byl jmenován také já.“
S biskupským heslem „Co vám řekne, učiňte“ se tak Jan Graubner zařadil mezi špičky římskokatolické církve v zemi již v samém počátku její polistopadové historie. V roce 1992 se po smrti Vaňáka stal arcibiskupem olomouckým. Potýkal se s nutností alespoň částečné personální proměny církve a alespoň částečného „vyrovnání se s minulostí.“ Pomáhal znovu vybudovat zdecimovanou Českou katolickou charitu, inicioval například pravidelnou Tříkrálovou sbírku. Zaměřoval se také na duchovní péči o mládež a obnovu církevního školství.
Jak se hledá primas?
Po třiceti letech v čele olomouckého arcibiskupství se Jan Graubner nyní přesouvá do čela arcibiskupství pražského. Nahradí Dominika Duku, který ve funkci čtyři roky přesluhoval. Výsledek dlouho očekávané papežské volby mnozí považují za překvapivý, sám Graubner je totiž těsně před důchodem. Generační výměna se tedy zatím nekoná a pro část věřících je zklamáním i to, že v osobě Graubnera, řazeného ke konzervativnímu křídlu církve, Vatikán zvolil spíše „zachování kontinuity“ než občerstvující změnu.
Od Dominika Duky, jehož provázely poslední léta ve funkci kontroverze, se však Graubner přece jen v mnohém liší. V létě 2021 kritizoval kandidaturu mluvčího pražského arcibiskupství Josefa Nerušila ve sněmovních volbách za extremistickou SPD. Vyzval k rezignaci také členku Rady České televize Hanu Lipovskou, kterou do Rady ČT nominovala Česká biskupská konference a která mimo jiné veřejně zpochybnila smysl existence veřejnoprávních médií.
Podle historika Jaroslava Šebka papež vybral člověka, který „má zkušenost;“ zároveň se zdá, že Vatikán jen horko těžko hledal Dukova nástupce... Personální krize, kdy česká římskokatolická církev musí aktuálně řešit odchod celé jedné generace biskupů – vysvěcených současně po roce 1989 – se navíc tímto Graubnerovým jmenováním nijak neřeší. O oblíbeného arcibiskupa ve prospěch české církevní provincie totiž přichází ta moravská, a ta je z hlediska církve – přinejmenším pokud jde o počty věřících – vlastně významnější. „Pro Jana Graubnera asi nebude vůbec jednoduché přijít do Prahy poté, co většinu života strávil na Moravě.“
„Graubner má zažité moravské způsoby zbožnosti a je to člověk, který pražskou mentalitou může být i překvapen. A když se vyjadřoval ke svému jmenování, řekl také, že si ho Pražané nevybrali a on si nevybral Pražany,“ uvedl v České televizi Jaroslav Šebek.
Ke studiu nedoporučujeme
Jan Graubner vyrůstal v městečku Strážnice v jihomoravském okrese Hodonín. Pochází z podnikatelské rodiny, na niž neblaze dopadly důsledky komunistického puče. Rodinnou firmu na šití prádla, kterou ve Strážnici vybudovali jeho prarodiče, komunisté znárodnili krátce před jeho narozením v roce 1948. Graubnerovi pak ještě nějakou dobu bydleli v areálu své bývalé firmy, později se museli vystěhovat do vejminku k místnímu sedlákovi. Janova otce v roce 1952 odveleli na neurčito k Pomocným technickým praporům, takže maminka zůstala s pěti dětmi sama.
„Žili jsme v prostředí, které bylo na jednu stranu nepřátelské, ale nějak jsme si z toho nic moc nedělali,“ vzpomínal Jan Graubner pro Paměť národa v roce 2019. „Postoj mé mámy byl velmi silně poznamenán evangeliem. Říkala: ‚Já jsem všem odpustila, a když jsem odpustila, už to pro mne neexistuje.‘“ Oba rodiče se prý snažili žít hlubším náboženským životem. Do kostela chodili pravidelně a z přesvědčení a Jan odmala ministroval. Ve škole měl proto „kaňku“ nejen pro svůj „buržoazní původ,“ ale i pro „kladný vztah k náboženství“.
„Když pan učitel mluvil o zlých kapitalistech, nikdy se na mě nezapomněl podívat. Dokonce i potom na gymnáziu si ze mě profesor dělal legraci a říkal: ,Tys byl tím myšižrantem /míněno ministrantem, pozn. red./, tak nám vysvětli, co je to confiteor.‘“ /vyznání hříchů, součást mše, pozn. red./
Na gymnázium se dostal se štěstím: jeho dvěma starším sourozencům soudruzi studium neumožnili a Jana přijali pod podmínkou, že přestane chodit do kostela. Tu ale nesplnil, naopak se v gymnaziálních letech upevnil v rozhodnutí, že půjde studovat teologii. Cesta k ní ale nemohla vést přímo, napoprvé se z obavy, že nebude připuštěn k maturitě, hlásil raději na medicínu. Přijat nebyl z politických důvodů. Třídní učitel z gymnázia mu prý do posudku napsal: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v poznání přírodních věd, proto jej ke studiu nedoporučujeme.“
Cílem režimu bylo rozdělit nás
Ještě téhož roku se v posunutém podzimním termínu hlásil i na teologii do Litoměřic. Od přijímacího pohovoru odcházel s doporučením, ať jde alespoň na rok pracovat do dělnické profese, a opatří si tak vhodný kádrový profil. Nastoupil tedy do gottwaldovských strojíren jako skladník a po roce se na teologii přihlásil znovu. Tentokrát měl štěstí, bylo jaro roku 1968. „Atmosféra tehdy byla, jaká byla, a to se odrazilo i na našich možnostech studia. Přijali nás tolik, že jsme se nemohli do Litoměřic vejít. Vzali i ty starší ročníky, které se už několik let o přijetí neúspěšně pokoušely, nebo i některé z těch, kteří to měli v roce 1950 rozstudováno, vydrželi a teď to zkoušeli dostudovat, když se trochu otevřela vrátka.“
Litoměřická Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta s kněžským seminářem byla v té době jediným povoleným teologickým učilištěm pro přípravu římskokatolických duchovních u nás. Vznikla v roce 1950, když komunisté odejmuli Katolickou teologickou fakultu Univerzitě Karlově, převedli ji pod Státní úřad pro věci církevní a odsunuli do Litoměřic. V roce 1968 fakulta prožívala své světlejší momenty – v období politického uvolnění se dokonce podařilo otevřít pobočku v Olomouci, takže Jan Graubner mohl nastoupit tam.
Ještě než ale studium vůbec zahájil, přišla okupace – a představení museli krotit jarní euforii nastupujících seminaristů.
„Bylo to ve zvláštní atmosféře nadšených začátků, a zároveň už pod poklicí dozoru. Rektor tehdy říkal: ‚Do ničeho vám nemluvím, jen buďte rozumní a chovejte se tak, ať nás nezavřou ještě teď.‘“
Podmínky v semináři byly prý partyzánské, seminaristé bydleli v pokojích po osmi až šestnácti. „Zajímavé to bylo na fakultě, kde profesoři nebyli moc připraveni. Ale my jsme si velmi vážili toho, že to byli lidé, kteří podobně jako my přišli třeba od těch strojů. Hebrejštinu a Starý zákon učil doktor Tobola, který až do toho osmašedesátého pracoval v Agrostroji u soustruhu, kde měl uznaných řadu technických zlepšováků… Ale když mu řekli, aby po dvaceti letech šel přednášet – jistě to na tom bylo poznat. Ostatní na tom byli podobně.“
A mělo být hůř. S nastupující normalizací přibývalo zákazů a ubývalo učitelů. Jan Graubner už tehdy tušil, že na teologické fakultě i celkově v katolické církvi jsou lidé, kteří spíše než s Kristem spolupracují se Státní bezpečností. „Trochu nás to připravovalo na pozdější práci mezi kněžími, kdy jsme věděli, že jsou mezi námi členové Pacem in terris či spolupracovníci StB.“ Na takzvané „pacáky,“ tedy kněze organizované v komunisty podporovaném hnutí Pacem in terris, si Jan Graubner dával pozor, vyloženě se jim vyhýbat ale nechtěl. „Cílem režimu bylo rozdělit nás, takže kdybych se s nimi přestal bavit, vlastně bych dělal, co oni chtěli. Takže jsem s nimi mluvil o počasí. O nezávadných věcech. Nezapomněl jsem na ně, když měli narozeniny nebo svátek.”
Praktickým životem spíše než knihami
Díky knězi Karlu Pilíkovi, který seminaristům ve druhém ročníku dával duchovní cvičení, se Jan Graubner již během studií sblížil také s hnutím Fokoláre. Toto původně laické hnutí, souznící se závěry liberalizačního Druhého vatikánského koncilu, si vytklo za cíl přispívat ke všeobecnému bratrství a usilovat o ekumenický dialog jak uvnitř církve, tak mezi lidmi různého vyznání. Čeští fokolaríni představovali v době normalizace podstatný proud uvnitř podzemní církve. Byť se zpravidla přímo nezabývali politickou činností ve smyslu disentu, jejich zaměření na pastoraci a „duchovní život v praxi“ bylo něčím, co šlo přímo proti snaze režimu utlumovat náboženský život.
„Byla tam řada nových věcí, především vytváření vztahů a praktické žití evangelia. Oslovovala tu především duchovní zkušenost: být otevřený Bohu a zažít to spolu s ostatními, což předpokládá vyjít ze sebe a být tu pro druhého. Být tu pro to, abychom zažili boží přítomnost uprostřed nás.“
Na konspiračních schůzkách tehdy ilegální skupiny kolem Karla Pilíka se Graubner potkával třeba s pozdějším kardinálem Miloslavem Vlkem a mezi fokolaríny chodila i řada „kriminálníků,“ tedy kněží, kteří 50. léta strávili v komunistických věznicích – František Kohlíček, Bohumil Kolář či Heřman Keymar. A nešlo jen o toto kněžské společenství samo, ale také o vztah mezi knězem a laikem.
„Byl to i způsob prožívání kněžství ve farnosti: práce s rodinami, mládeží, dětmi. I když jsem z farníků nedělal fokolaríny, samozřejmě jsem k tomu neuměl přistoupit jinak, než jak jsem sám myslel a žil,“ říká Graubner, který po svém vysvěcení kladl fokolarínsky důraz na pastoraci a společenství s farníky a podporoval komunitní duchovní program. Osvědčily se mu třeba společné dovolené věřících rodin, kdy viděl, že lidé se navzájem inspirují: „Někdy se křesťanství předává lépe a snadněji praktickým životem než knihami.“
Byl to risk, ale měli jsme opatření
Kněžské svěcení přijal Jan Graubner v roce 1973 z rukou biskupa a apoštolského administrátora olomoucké arcidiecéze Josefa Vrany. Ten byl předsedou komunistického Pacem in terris a jediným komunisty prosazovaným kandidátem na správu olomoucké arcidiecéze. Vatikán ho však odmítal vysvětit arcibiskupem, proto Vrana diecézi řídil pouze z pozice apoštolského administrátora. Jak se později ukázalo, Vrana také od roku 1964 spolupracoval s tajnou policií jako agent.
Graubner po svém svěcení působil čtyři roky jako kaplan v Gottwaldově. I o něho se během této doby pokoušela tajná policie.
„Jednou si mě estébáci odvezli na celodenní výslech. Šlo o to, že se prý někde v nějaké fabrice ztratil cín, tak jestli se nedostal k nám do našich zvonů. Zvony ale byly jen záminka. Pak u mě byli ještě dvakrát, chápal jsem to jako pokus o navázání kontaktu, chtěli mne získat pro spolupráci.“
V roce 1977 byl převelen do Valašských Klobouk. Tam mu Státní bezpečnost dopřála klid, neshody však měl pro změnu s místním národním výborem. Soudruhům vadilo, že se u něho připravovalo k biřmování velké množství mladých lidí. V roce 1982 proto musel odejít i odsud a další cesta ho vedla do Vizovic, kde se kolem něj začala formovat v podstatě ilegální síť kněží a farníků. Dostávaly se k němu ve větším množství samizdaty a on je předával dál.
„Vyráběli jsme a šířili i pomůcky pro výuku náboženství. Všechno bylo na bázi důvěry. S kněžími, kteří něco takového dělali, jsme se navštěvovali nebo jsme šli po večerní mši na párek a čaj, a přitom jsme si vyměnili informace a obsahy tašek. Byli i farníci, kterým jsem věřil a ty materiály jim půjčoval. Byl to risk, ale měli jsme různá opatření. Na faře byla v sále zatemněná okna, aby nebylo vidět, že se svítí. Mládež tam přicházela různými cestami. Přes kostel, zezadu nebo normální cestou. Bývalo jich tam i šedesát, už by se mi nevešli do kostela. Tak vznikla jakási síť, kdy se dělala setkání po domácnostech.“
Když někteří mladí lidé začali přicházet s tím, že jejich sourozenci docházejí na nevhodné diskotéky, rozhodl se Jan Graubner poskytnout dospívající mládeži alternativu. Pod záminkami různých rozluček se svobodou si pak mladí katolíci půjčovali kulturní dům v nedaleké Horní Lhotě. „Já jsem tam nechodil, ale připravoval jsem s nimi program. Byl trochu nezvyklý, řekli jsme si, že v muzice uděláme průřez ze všeho. Ať je tam nějaká dupárna, ať je tam i vážná muzika a nějaké zamyšlení. Bude to bez alkoholu a konec o půlnoci. A chceme každého zapojit nějakou aktivitou,“ nastiňuje Graubner, jak také vypadala práce vizovického faráře. Na křesťanské diskotéky v Horní Lhotě pak dojížděla mládež z Valaška i Slovácka, a když se do vesnického kulturáku už nemohla vejít, rozšířila se praxe i do dalších míst. „Takže já, který jsem nikdy na žádné diskotéce nebyl, jsem stál u zrodu křesťanských diskoték.“
Neodsuzovat jednoduše
Konkrétně cílenou pastýřskou práci Jan Graubner stavěl nad politický protest. Bylo to v souladu s přesvědčením předních fokolarínů jako Karla Pilíka, který třeba v souvislosti s Chartou 77 kněžím doporučoval nepodepisovat – a zachovat si tak možnost naplno působit v duchovní rovině.
Po sametové revoluci, kdy se stal biskupem a brzy nato i arcibiskupem, se pak Jan Graubner potýkal s nutností alespoň částečného církevního „vyrovnání se s minulostí.“ Zkušenost mu velela být v soudech spíš opatrný. „Pochopil jsem, že se to nemůže dělat šmahem a zjednodušeně, protože jde o věc velmi komplikovanou.“ Po zjištění, že ze svazků dochovaných v archivech Státní bezpečnosti nelze bezpečně vyčíst skutečnou míru provinění jednotlivých lidí, se rozhodl kněze plošně neprověřovat. „S některými jsme se domluvili, oni přiznali pomýlení a přijali novou situaci. Někteří prodělali skutečně i hlubší proměnu a obrácení. Ale nemyslím si, že jsem zvládl všechno a nebylo to ani možné,“ říká Graubner, podle něhož jistě je třeba činit pokání i přiznat řadu nedostatků a chyb, ale lidé by neměli být jednoduše odsuzováni.
