Eva se narodila v roce 1932 v obci Vranovice u Brna, byla jediné dítě starších rodičů. Matka Anna, národnosti české, pracovala jako učitelka, otec Arnošt Zweigenthal byl obvodní lékař.
Na 15. březen 1939, kdy německá vojska obsadila zbytky Československa, vzpomínala takto:
„Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni, jako když je praští. Maminka mi říkala: ,Běž, Evičko, k tatínkovi, dej mu pusu, pohlaď ho.‘ A já jsem nešla, nechtěla jsem. Tatínek řekl: ,Nech ji, běž s ní do školy, ať jí někdo neublíží.‘ Jako že jsem Židovka.“
Ještě ten den v deset hodin dopoledne poslala učitelka Evu ze školy domů. Její otec Arnošt Zweigenthal se zastřelil v ordinaci.
Od druhé poloviny 30. let měl obavy ze vzrůstajícího nacionalismu a z protižidovských zákonů v sousedním nacistickém Německu, přemýšlel se ženou o emigraci. Z mnoha důvodů však Zweigenthaovi neodešli – zřejmě i proto, že otec nechtěl opustit pacienty.
Zákazy a příkazy
Protože byla Eva úředně registrovaná jako Židovka, nesměla od roku 1940 chodit do školy, od podzimu následujícího roku měla mít na oblečení přišitou žlutou hvězdu.
„Pro mě to byla hrůza, já jsem se styděla, že se všechny děcka na mě budou dívat. Stejně jsem se ale s nikým nestýkala. Byla jsem jen v zahradě, a potom už jsem vůbec nevyšla.“
Evinu maminku, učitelku Annu Zweigenthalovou, pak vyhodili ze školy, a tak pracovala jako dělnice v obilném skladu. Do svého domu musela přijmout německé nájemníky a krátce před Vánocemi v roce 1941 se musela do 48 hodin vystěhovat.
Dům i s vybavením zabavil nacistický prominent Zoch a nastěhoval se do něj se svou početnou rodinou. Anna s Evou tehdy našly azyl u zmíněného poštmistra Kůrky.
„Matka mně dávala na stůl vodu a jed, že kdyby ji gestapo zatklo, tak se musím rychle otrávit.“
Když již začaly první transporty do koncentračních táborů, do kterých mohla být Eva zahrnuta, rozhodla se její maminka k odvážnému kroku. Na úřadech nahlásila ztrátu Evina rodného listu a s pomocí známých a úplatků získala dostala nový rodný list bez záznamu o židovských předcích.
Co dělá holčička, která nesmí ven?
Když přišla do úkrytu, nebylo jí ještě 10 let. Dny trávila sama, ven nesměla, celý její svět se omezil na dvě místnosti.
„Na oknech byly okenice a žaluzie, takže tam nebylo vidět, jako že to jsou prázdné místnosti. No a já jsem tam četla a četla a četla. Tenkrát jsem nic moc neuměla, počítat mě nebavilo. Násobilku jsem se pořádně asi nikdy nenaučila, ale číst mě bavilo a psát mě bavilo.
A potom mě bavilo šití. Tak jsem si řekla, že musím něco udělat, abych si i vlastním přičiněním sehnala nějaké živobytí.
Děti od přátel mi v noci nosily všelijaké knížky, časopisy. Tak jsem našla v ženských časopisech, jak se šijou zvířátka a panenky, naučila jsem se to.
Za jednu panenku jsem dostávala většinou tři vajíčka. Někdy jsem dostala půl bochníku chleba nebo něco takového. Panenek jsem ušila hodně. Malý, velký, tlustý, tenký, blonďatý. Taky jsem vyrobila kočárek. Pořád jsem něco takového dělala.“
Matka měla o dceru obrovské obavy a byla ochotna obětovat snad vše, aby malá Eva neprošla utrpením koncentračního tábora. „Dávala na stůl vodu a jed, že kdyby ji gestapo zatklo, že se musím rychle otrávit, protože by mě umučili.“
Po válce se jen těžce začleňovala do kolektivu. Podařilo se jí vše překonat, vystudovala zemědělskou vysokou školu, založila rodinu, psala reportáže, články a překládala. V roce 2009 vlastním nákladem vydala knihu svých vzpomínek Naše doba a my v ní.
Eva Dobšíková zemřela 8. prosince 2015.
Vzpomínky Evy Dobšíkové zpracoval Adam Drda pro Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.
