Božena Chrobáková, roz. Veselková, se narodila 11. května roku 1935 v obci Velká Dobroň na Podkarpatské Rusi maďarské matce a českému otci. „Musel se naučit řeč v místě, kde pracoval, a proto se také velmi rychle naučil maďarsky,“ vypráví pamětnice. Dětství prožívala klidně, s tatínkem mluvila česky a s maminkou maďarsky, protože ta česky neuměla.
Neklidné roky
Ještě před druhou světovou válkou se začalo měnit uspořádání Evropy. Otec byl mobilizován a rodina se musela kvůli novému rozdělení hranic stěhovat z maďarské části země do oblasti obývané Rusíny. Na podzim dostal otec dekret a stal se notářem v Malém Berezném u polských hranic, kam se celá rodina přestěhovala.
I přes těhotenství matky a nebezpečnou situaci se snažili normálně žít. V březnu 1939 otec musel odejít zpět do Čech a rodina ho přes Polsko následovala. „Vzpomínám na tuto dobu nerada. Pořád jsem jenom někde seděla a brečela, nikdo na mě neměl čas,“ dodává Božena. Nakonec se usadili v západočeské Sušici, kde otec získal místo na tehdejším okresním úřadě.
Rodina se ubytovala v pěkném bytě, jehož majiteli byli Židé, rodina Gutmannových. „Pan Gutmann měl velký obchod s textilem, pronajal nám byt, který se uvolnil po jeho příbuzných. Vycházeli jsme s nimi dobře, měli dva dospělé syny,“ vzpomíná Božena Chrobáková. V té době již naplno zuřila válka.
„Začala silná protižidovská propaganda. Naši si mysleli, že je nesledujeme, ale my jsme bedlivě poslouchali, co si dospělí povídali, takže jsme toho hodně věděli. I to, co jsme vědět nemuseli...“ Božena Chrobáková vzpomíná, jak Němci vystěhovali židovské rodiny do skladišť velkoobchodů a sami zabrali jejich krásné domy. Vše v nich si přivlastnili. I Gutmannovi museli odejít. „Tatínek byl dobrý člověk, dělal vše, aby pomohl. I jim nabídl pomoc. Schovali si u nás potraviny, naši je měli v komodě jídelny.“
Nebezpečné přátelství
Božena Chrobáková vyrůstala mezi českými i německými spolužáky. Nejblíže měla ke kamarádce německého původu, která později přešla z české školy do německé, což poukazovalo na sílící napětí mezi oběma národy. Jedna nevinná situace pak ukázala, jak křehká a nebezpečná mohou být přátelství v době nenávisti.
„Já jsem na Vánoce dostala nádobíčko a byla jsem z něj velmi nadšená. Běžela jsem ven a každému jsem vyprávěla, co jsem dostala. Potkala jsem i tu kamarádku. Ta se na to nádobíčko chtěla podívat. Šly jsme tedy k nám, já jsem je měla schované v komodě, kde u nás měli Gutmannovi ukryté své jídlo. Když to kamarádka viděla, divila se, kolik jídla máme. Já jsem jí na to odpověděla:“
„Maminka to slyšela. Dostala jsem tehdy obrovský výprask, dodnes si ho pamatuju. Večer jsme všichni čekali, jestli tatínka přijdou zatknout, pořád někoho zatýkali, každý se bál, že půjde do vězení. Naštěstí pro něj nikdo nepřišel. Té kamarádce jsem se pak už vyhýbala, za nějaký čas chodila po ulici a hajlovala. Některé děti se podařilo hrozně zfanatizovat.“
Všichni jsme plakali
Nakonec ani rodina Gutmannových, která jim pronajala byt, neunikla transportu do koncentračních táborů. Stalo se to roku 1942. „Když dostali příkaz k nástupu do transportu, přišli se k nám večer před odjezdem rozloučit. Všichni plakali, i muži. Na druhý den jsem je viděla, jak jdou dvorem a nesou zavazadla a to jsem je viděla naposledy. Pak přišla jen oznámení. Nejprve zemřeli staří v Terezíně, jejich synové zahynuli v Osvětimi krátce před koncem války.“
Facka nadřazenosti
V Sušici jakožto v pohraničním městě bylo Němců vždycky dost a Božena Chrobáková se jich bála: „Němec, to pro mě byl zlej čaroděj, potvora, radši od nich dál.“ I přes svůj přirozený odstup se však často stala obětí jejich ústrků. „V naší ulici bydlel německý kluk, pěknej prevít. Byl tak starý jako já, tatínka měl na frontě. Já jsem si jednou hrála před domem u řeky a šel tam ten kluk se svojí matinkou. Přišel ke mně, rozpřáhl se a takovou facku mi ubalil! Ne, že bych na něj houkla nebo mu něco řekla. On si to prostě jen zkusil, jaké to je, když se mlátí podřadní lidi. Obrátila jsem se na jeho matku, co udělá. Neřekla ani slovo, šli dál.“
Když se druhá světová válka chýlila ke konci, nálada ve společnosti se začala měnit. „Najednou i Němci začali zdravit, když jim teklo do bot.“ Do Sušice se před koncem války začali sjíždět uprchlíci. Šlo o německé obyvatelstvo z Rumunska a Slovenska, které utíkalo před sovětskou armádou, která obsazovala východ a táhla dál. „Chtěli se prý všichni dostat k Američanům, nevím, co si od nich slibovali,“ vzpomíná pamětnice.
Hořká msta
Netrvalo dlouho a druhá světová válka skončila porážkou Německa, načež se někteří Češi začali Němcům za válečné útrapy mstít. Tato pomsta zahrnovala i odsun Němců, na který si Božena Chrobáková velmi dobře pamatuje. „Na náměstí vodili Němce, jako dítě jsem to sledovala, vždycky to byly takové divné existence. Cestou do nich bušili a kopali, nebylo hezké se na to dívat, zvlášť pro dítě. I přesto, že jsme z Němců měli takový obrovský strach. Ti, co se mstili, to byli takoví zlí známí, většinou to vedly ženské a postrkávaly je.“
Sušici osvobodila americká 4. pancéřová divize pod velením generála Williama Hogea. Místní obyvatelé s vlaječkami a prapory v rukou na náměstí nadšeně vítali vojáky. „Přijel první tank, seděli v něm takoví fešáci a usmívali se. Dětem házeli čokoládu a žvýkačky. Byla to hrozná euforie, lidi jim lezli na tanky, líbali je a objímali,“ vzpomíná Božena Chrobáková.
Vzdání se domova
V létě 1945 se Božena s rodinou vydala navštívit příbuzné na Podkarpatskou Rus. Ti z nich, kteří po válce zůstali, neměli lehký osud. „Vím, že tamní lidé do Sovětského svazu nechtěli. A my jsme se jich tak jednoduše vzdali, kdyby aspoň někdo řekl…“ Kvůli připojení k SSSR se mělo konat referendum, pamětnice ale vzpomíná, že řadu lidí odsunuli dříve, aby se ho nemohli zúčastnit.
Rodiče po celou dobu doufali, že se na Podkarpatskou Rus po válce budou moci vrátit. ,,Ale už to nešlo. Velice brzy pochopili, že svět bude vypadat úplně jinak. Hranice byly neprodyšně uzavřeny a my jsme své nejbližší nesměli navštívit ani v jejich těžké nemoci a před smrtí.“
Otec pamětnice, nadšený z konce války, vstoupil do KSČ, ale v roce 1947 ze strany vystoupil. Tento krok měl pro rodinu dlouhodobé následky. Božena odmaturovala v roce 1951, pak studovala učitelství a celý život pracovala jako učitelka. Vychovala dva syny a v roce 2024 žila v Lipníku nad Bečvou jako jedna z nejstarších obyvatelek.
