Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Vladimíru Munkovi bylo sedmnáct let, když byl na konci roku 1942 deportován do Terezína. „Nevzpomínám na to špatně. Po všech těch zákazech v Pardubicích jsem si připadal svobodnější. A byl jsem mladý a zamilovaný,“ vzpomíná pamětník. Právě v Terezíně se seznámil s patnáctiletou Kitty, dcerou židovského zlatníka z Teplic.
Lásku dvou mladých lidí přerval říjnový transport roku 1944, do něhož museli Vladimír a jeho otec Karel. Mířil do Osvětimi. Karla Munka se při selekci ptali, zda je zdráv. Odpověděl, že trpí astmatem, a domníval se, že ho přeřadí na lehčí práci. Místo toho ho poslali na druhou stranu…
„Jednou jsem stál na apelplacu vedle nějakého Poláka. Ptal jsem se ho, co se stalo s těmi, kteří šli při selekci na druhou stranu. A on odpověděl: ‚Vidíš ten kouř? Šli komínem rovnou nahoru.‘ Byl jsem v hrozném šoku,“ popisuje Vladimír.
Jeho maminka Hermína Munková přijela do tábora v některém z dalších transportů. Doprovázela svou švagrovou s malým dítětem. Po příjezdu už selekcí neprocházely, šly rovnou do plynu. Vladimíra pak poslali na práci do pobočného tábora do Glewitz, příchodu Rudé armády se dočkal v táboře Blechhammer.
Na konci dubna 1945 se přes Tatry dostal až do Ostravy, kde nasedl na vlak do Pardubic. V rodném městě na něj čekala jen teta, rodiče byli mrtví.
V Pardubicích ve zrychleném režimu dostudoval a na podzim 1945 odjel do Prahy hledat Kitty, svou lásku z terezínského ghetta. A podařilo se. Kitty a Vladimír se v roce 1949 vzali a uzavřeli spolu dohodu:
Mám sílu tohle vydržet?
Zatímco láska Vladimíra a Kitty Munkových přežila navzdory Hitlerovu režimu, životního partnera Blanky Čílové komunistická moc zlomila a nakonec jí ho vzala úplně.
Blanka Čílová, rozená Mrázková, se vdala v roce 1946. Její životní láskou byl Zdeněk Šolc. Skautský kamarád, se kterým se znala už od útlého dětství. Ten se bezprostředně po únorovém komunistickém puči v roce 1948 zapojil do odbojové skupiny, která působila v okolí Nové Paky. Novopačtí odbojáři šířili protirežimní letáky, shromažďovali zbraně a vybírali peníze, které měly pomoci perzekvovaným lidem. Často se scházeli v garáži Šolcových.
Skupina byla kvůli infiltraci a dvěma konfidentům brzy odhalena. Zátah proběhl 26. srpna roku 1949. Zdeněk Šolc, manžel a otec dvou dětí, v té době nebyl doma. „Mysleli si, že lžu a že utekl. Tím to bylo horší,“ vzpomínala Blanka
Soud nakonec poslal Zdeňka Šolce na šestnáct let do vězení za velezradu. Svůj trest si odpykával ve Valdicích a v Jáchymově. První návštěvu ve Valdicích Blanka Čílová z paměti nikdy nevymaže. Její kamarád z dětství, životní partner a otec dětí se změnil k nepoznání. „Když jsem viděla, v jakém byl stavu, podržela jsem se přepážky, která byla mezi námi. Poprvé v životě mě tehdy napadlo, že tohle nemám sílu vydržet,“ říká.
Manžel měl doživotní šrámy
Domů za Blankou a dvěma dětmi se Zdeněk Šolc vrátil v roce 1953. „Byl zbídačený. Když ho zatkli, měl 80 kilogramů. Po návratu z vězení vážil čtyřicettři a půl kilo. Nechápala jsem, kdo to přijel. Měl rozsekaná záda,“ vzpomíná těžce.
Zdeněk Šolc se poté na veřejnosti už nikdy nesvlékl, nechodil se koupat, nepřál si, aby doživotní šrámy na jeho těle viděly jeho vlastní děti. Zemřel v roce 1969 po dlouhé nemoci, která započala jedné srpnové noci roku 1949.
Po smrti své první a osudové lásky se pamětnice znovu vdala. Jejím mužem se stal Vratislav Číla, nejlepší přítel manželů Šolcových, který ve stejném procesu dostal doživotní trest. Pojilo je tedy nejen společné trauma, ale také odpor vůči komunistickému režimu. Termín svatby si vybrali záměrně, byl to další soukromý vzdor vůči totalitě. Obřad se konal 21. srpna 1977.
Nová publikace z dílny Post Bellum Východní Čechy vypráví další tři desítky příběhů pamětníků, kteří zásadní část svého života prožili v tomto regionu. Dotýká se témat holokaustu, protinacistického i protikomunistického odboje nebo disentu.
V knize najdete svědectví o proměnách regionu prostřednictvím vzpomínek, ale také historických fotografií i autentických příběhů, které zachycují každodenní život, jak jej prožívalo několik generací. „Kniha je poděkováním našim vypravěčům, kteří jsou ochotni podělit se o své radosti i traumata,“ vysvětluje vedoucí východočeských dokumentaristů Paměti národa Miroslav Tyč.
