Pamětníci

„Vy katolíci jste potřebovali kriminál jako prase drbání,“ řekl Ivan Martin Jirous opatovi břevnovského kláštera. Anastáz Opasek tehdy prý jen pokýval hlavou: „A to máš pravdu.“ Od narození legendárního „Opata chuligána“ uplynulo 110 let.

V novém kinopříběhu „R” jako Romové pamětníci vyprávějí o romském holocaustu, konci kočovnictví i složité situaci romských matek v období socialismu. Rokem 1989 ale jejich příběhy nekončí.

Víra v kriminále zpravidla pomáhala, na jejím uchování mnohdy záviselo duševní zdraví vězňů. Víra však není „jednou provždy daný tvar“. Věřící o ni v celách sváděli každodenní zápas s beznadějí. S Kristem se někdy „rvali“, jindy si k němu našli úplně novou cestu.

Při demonstracích v srpnu 1969 ho v Praze zbili, na Pankráci si odseděl měsíc. Bojoval za mariánský sloup, pašoval z Rakouska náboženskou literaturu. Z ekonoma se stal topičem a nepřátelskou osobou I. kategorie. „Zjistil jsem, že některé věci se ale prosadit dají.“

Legendární jazzový trumpetista rodině sehnal falešné doklady a po dvou letech vydírání od StB odjel v 80. letech z Prahy. Nebyl už nejmladší, ale přesto se i v New Yorku prosadil. „Jazz byla Amerika, vždycky jsem tam chtěl,“ říká. Déczi dnes slaví 85. narozeniny.

Vykácím džungli a postavím město na holé pláni. Mnoho lidí od toho Jana Antonína Baťu zrazovalo. „Tvrdili mu, že je to nemožné. On se jen podíval a řekl: ,Tak nemožné, myslíte?‘ A udělal to,“ říká o svém dědečkovi Dolores Ljiljana Bata Arambasic.

Kuneš Sonntag pomáhal přesvědčit ministra Zdeňka Nejedlého o obnovení univerzity na Moravě. Předtím ho za organizování pohřbu Jana Opletala, Kunešova kamaráda, málem zastřelili, pak si prožil věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Zemřel historik Karel Kaplan, který zásadně přispěl k poznávání československého komunismu. V 60. letech zasedal v komisi prošetřující politické procesy a důkazy o jeho zločinnosti s ním otřásly. S tajnými archiváliemi pak odešel na Západ a předložil je veřejnosti.

Před devíti lety Rusové po takzvaném referendu zahájili proces rusizace Krymu. Mariia Sulialina ono hlasování dokumentovala a nyní zaznamenává, co se děje za války na Ukrajině. V budoucnu totiž nesmí být pochyb o páchaných zločinech proti lidskosti.

Estébáci si pro Pavla Záleského přišli do práce a zbili ho tak, že nemohl dva týdny dýchat. Hrozili mu inscenovanou sebevraždou. Při jiných zadrženích kladl pasivní odpor, čímž rozlítil policisty k nepříčetnosti. Provinil se šířením katolického samizdatu.

Snažil se držet od politiky stranou, nakonec se však stal mluvčím Charty a svou filozofii proměnil v aktivní občanský postoj. Pociťoval mravní nezbytnost, a proto na sebe vzal riziko. Zaplatil za něj: před 46 lety v roce 1977 zemřel uštván nekonečnými výslechy StB.

Celý život propojovala lidi z různých konců světa – ať už prostřednictvím překladů cizojazyčných textů nebo svou humanitární pomocí. Podat pomocnou ruku těm nejpostiženějším pro ni bylo samozřejmostí. Věra Šormová zemřela letos 24. února ve věku sto tří let.

Násilná smrt Jana Masaryka 10. března 1948, od níž letos uplynulo 75 let, ovlivnila životy tisíců lidí v tehdejším Československu. Někteří byli postiženi za to, že o ní nahlas říkali svůj názor. Pro jiné se tragédie stala morálním závazkem.

Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování vnitřní svobody jim ale za problémy stálo.

7. března 1943 vyjel první hromadný transport protektorátních Romů a Sintů do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau. Tamní „Cikánský tábor“ se stal největším pohřebištěm zemřelých, umučených a zavražděných Romů.

Statečný Hugo Vaníček, generál in memoriam, po válce v roce 1949 protestoval proti dohodě mezi komunisty a církví, za to ho čekal internační klášter pro kněží. Poté mohl působit v Roudnici nad Labem, kvůli své oblíbenosti byl ale přeložen do zapadlé farnosti.

Přirovnání „silný jako Frištenský“ v českém prostředí začátkem 20. století zdomácnělo. Na sportovním poli se objevil muž, který se pro mnohé stal vzorem. Nejen díky svým fyzickým schopnostem a houževnatosti, ale i pro svůj charakter a vlastenectví.

Masarykova první republika, mnichovská krize, komunistický převrat, Sametová revoluce… A především druhá světová válka na křídlech Spitfiru. To jsou některé z kapitol 20. století, které za svých fantastických sto let zažil generál Emil Boček.

Není to patos, když konstatujeme, že srdce Aloise Rašína tlouklo pro republiku a tlouklo pro ni až do konce. Dvacetiletý anarchokomunista chtěl zavraždit i další „kapitalisty“, v osobnosti Rašína ale zabil člověka, který pro mladou republiku tvrdě pracoval.