Pamětníci

Násilná smrt Jana Masaryka 10. března 1948, od níž letos uplynulo 75 let, ovlivnila životy tisíců lidí v tehdejším Československu. Někteří byli postiženi za to, že o ní nahlas říkali svůj názor. Pro jiné se tragédie stala morálním závazkem.

Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování vnitřní svobody jim ale za problémy stálo.

7. března 1943 vyjel první hromadný transport protektorátních Romů a Sintů do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau. Tamní „Cikánský tábor“ se stal největším pohřebištěm zemřelých, umučených a zavražděných Romů.

Statečný Hugo Vaníček, generál in memoriam, po válce v roce 1949 protestoval proti dohodě mezi komunisty a církví, za to ho čekal internační klášter pro kněží. Poté mohl působit v Roudnici nad Labem, kvůli své oblíbenosti byl ale přeložen do zapadlé farnosti.

Přirovnání „silný jako Frištenský“ v českém prostředí začátkem 20. století zdomácnělo. Na sportovním poli se objevil muž, který se pro mnohé stal vzorem. Nejen díky svým fyzickým schopnostem a houževnatosti, ale i pro svůj charakter a vlastenectví.

Masarykova první republika, mnichovská krize, komunistický převrat, Sametová revoluce… A především druhá světová válka na křídlech Spitfiru. To jsou některé z kapitol 20. století, které za svých fantastických sto let zažil generál Emil Boček.

Není to patos, když konstatujeme, že srdce Aloise Rašína tlouklo pro republiku a tlouklo pro ni až do konce. Dvacetiletý anarchokomunista chtěl zavraždit i další „kapitalisty“, v osobnosti Rašína ale zabil člověka, který pro mladou republiku tvrdě pracoval.

Komunistům nevěřili, sympatizovali s národními socialisty. Během únorového puče protestovali. Za účast v manifestačních průvodech studenti zaplatili vězením nebo vyloučením ze škol.

Nacisté ho deportovali ve vůbec prvním transportu židovských mužů. Z Polska utekl do Sovětského svazu a komunisté ho odvezli do gulagu. Zachránil se narukováním do čs. armády. „Hrdinové neexistují,“ tvrdil Kurt Markovič, který prošel celou východní frontu.

Filmaři z Japonska přijeli v 80. letech do moravského městečka a hledali rodný dům Josefa Schumpetera. „Koho že to hledají?!“ Nikdo tehdy toto jméno neznal. Pro komunisty byl jako „buržoazní ekonom“ nepřijatelný, v současnosti se k jeho ekonomickým teoriím vracíme.

Před udržovaným domem s bílou fasádou na okraji australského Sydney stojí plastika. Její autorka nám otevírá dveře: Olga Horak přežila Osvětim i pochod smrti do Bergen-Belsenu. Když jí bylo osmnáct let, vážila pouhých 29 kilogramů.

Skaut, historik, čistič oken i šéf české diplomacie: Jaroslav Šedivý, který zemřel 28. ledna letošního roku ve věku 93 let, zůstával ve všech svých životních rolích především moudrým a laskavým člověkem.

Patnáctého ledna 1942 nalistovala plzeňská dívka Věrka Kohnová poslední stránku svého deníku a úhledným písmem se loučila. „Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezké, ale jak ráda bych tak zůstala.“ Zápisník válku přežil. Věrka zahynula v polském ghettu Izbica.

Na prahu své dospělosti dostala Anna Hejdová povolávací rozkaz do Třetí říše. Během druhé světové války bylo nuceně nasazeno asi půl milionu Čechů a ona k nim patřila. Minimálně šest tisíc z těchto totálně nasazených přišlo o život.

Hitler se před devadesáti lety stal v Německu politickou špičkou. Proč mu tehdy říkal německý prezident „kaprál z Čech“? Měl jeho kult mezi českými Němci velký ohlas? A proč jeho taktika uchopení moci rezonovala mezi Čechy i po válce?

Na čtyři tisíce žáků a studentů se v roce 2022 zapojilo do projektu Příběhy našich sousedů. Měli za úkol zdokumentovat jeden lidský osud. Pamětníci dětem vyprávěli o 2. světové válce, kolektivizaci, o válkách v Jugoslávii a na Ukrajině.

Prosperující statek mu vyrabovali sovětští i rumunští vojáci. Po válce jej postavil znovu na nohy, přihlášku do JZD podepsat nechtěl. Ve vězení strávil šest let. O zmařeném osudu Františka Cechy vyprávěla jeho dcera Ludmila Ševčíková.

Svůj život zasvětil studiu novodobých dějin Česka a Slovenska. On sám byl jejich součástí ať už jako mladý komunista, účastník Pražského jara, pronásledovaný disident nebo podporovatel disentu v emigraci. V pondělí 9. ledna se Vilém Prečan dožívá devadesáti let.

Konec roku 1989 byl obdobím, kdy se s pádem komunistického režimu změnil život všem lidem v tehdejším Československu. Mladému herci Janu Potměšilovi však v těch dnech osud přinesl úplně jinou změnu – stejně krutou jako nečekanou. Přesto se dokázal vrátit do života.