Pamětníci

Zemřel historik Karel Kaplan, který zásadně přispěl k poznávání československého komunismu. V 60. letech zasedal v komisi prošetřující politické procesy a důkazy o jeho zločinnosti s ním otřásly. S tajnými archiváliemi pak odešel na Západ a předložil je veřejnosti.

Před devíti lety Rusové po takzvaném referendu zahájili proces rusizace Krymu. Mariia Sulialina ono hlasování dokumentovala a nyní zaznamenává, co se děje za války na Ukrajině. V budoucnu totiž nesmí být pochyb o páchaných zločinech proti lidskosti.

Estébáci si pro Pavla Záleského přišli do práce a zbili ho tak, že nemohl dva týdny dýchat. Hrozili mu inscenovanou sebevraždou. Při jiných zadrženích kladl pasivní odpor, čímž rozlítil policisty k nepříčetnosti. Provinil se šířením katolického samizdatu.

Snažil se držet od politiky stranou, nakonec se však stal mluvčím Charty a svou filozofii proměnil v aktivní občanský postoj. Pociťoval mravní nezbytnost, a proto na sebe vzal riziko. Zaplatil za něj: před 46 lety v roce 1977 zemřel uštván nekonečnými výslechy StB.

Celý život propojovala lidi z různých konců světa – ať už prostřednictvím překladů cizojazyčných textů nebo svou humanitární pomocí. Podat pomocnou ruku těm nejpostiženějším pro ni bylo samozřejmostí. Věra Šormová zemřela letos 24. února ve věku sto tří let.

Násilná smrt Jana Masaryka 10. března 1948, od níž letos uplynulo 75 let, ovlivnila životy tisíců lidí v tehdejším Československu. Někteří byli postiženi za to, že o ní nahlas říkali svůj názor. Pro jiné se tragédie stala morálním závazkem.

Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování si vnitřní svobody jim ale za tyhle problémy stálo.

7. března 1943 vyjel první hromadný transport protektorátních Romů a Sintů do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau. Tamní „Cikánský tábor“ se stal největším pohřebištěm zemřelých, umučených a zavražděných Romů.

Statečný Hugo Vaníček, generál in memoriam, po válce v roce 1949 protestoval proti dohodě mezi komunisty a církví, za to ho čekal internační klášter pro kněží. Poté mohl působit v Roudnici nad Labem, kvůli své oblíbenosti byl ale přeložen do zapadlé farnosti.

Za normálních okolností by František Lhotský vystudoval vysokou školu a převzal po svém otci prosperující továrnu na cukrovinky. Jenže přišel komunistický puč. Fabriku jim sebrali a nečekala ho podnikatelská dráha, ale pétépáci.

Přirovnání „silný jako Frištenský“ v českém prostředí začátkem 20. století zdomácnělo. Na sportovním poli se objevil muž, který se pro mnohé stal vzorem. Nejen díky svým fyzickým schopnostem a houževnatosti, ale i pro svůj charakter a vlastenectví.

Masarykova první republika, mnichovská krize, komunistický převrat, Sametová revoluce… A především druhá světová válka na křídlech Spitfiru. To jsou některé z kapitol 20. století, které za svých fantastických sto let zažil generál Emil Boček.

Není to patos, když konstatujeme, že srdce Aloise Rašína tlouklo pro republiku a tlouklo pro ni až do konce. Dvacetiletý anarchokomunista chtěl zavraždit i další „kapitalisty“, v osobnosti Rašína ale zabil člověka, který pro mladou republiku tvrdě pracoval.

Komunistům nevěřili, sympatizovali s národními socialisty. Během únorového puče protestovali. Za účast v manifestačních průvodech studenti zaplatili vězením nebo vyloučením ze škol.

Nacisté ho deportovali ve vůbec prvním transportu židovských mužů. Z Polska utekl do Sovětského svazu a komunisté ho odvezli do gulagu. Zachránil se narukováním do čs. armády. „Hrdinové neexistují,“ tvrdil Kurt Markovič, který prošel celou východní frontu.

Filmaři z Japonska přijeli v 80. letech do moravského městečka a hledali rodný dům Josefa Schumpetera. „Koho že to hledají?!“ Nikdo tehdy toto jméno neznal. Pro komunisty byl jako „buržoazní ekonom“ nepřijatelný, v současnosti se k jeho ekonomickým teoriím vracíme.

Před udržovaným domem s bílou fasádou na okraji australského Sydney stojí plastika. Její autorka nám otevírá dveře: Olga Horak přežila Osvětim i pochod smrti do Bergen-Belsenu. Když jí bylo osmnáct let, vážila pouhých 29 kilogramů.

Skaut, historik, čistič oken i šéf české diplomacie: Jaroslav Šedivý, který zemřel 28. ledna letošního roku ve věku 93 let, zůstával ve všech svých životních rolích především moudrým a laskavým člověkem.

Patnáctého ledna 1942 nalistovala plzeňská dívka Věrka Kohnová poslední stránku svého deníku a úhledným písmem se loučila. „Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezké, ale jak ráda bych tak zůstala.“ Zápisník válku přežil. Věrka zahynula v polském ghettu Izbica.