Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.
Veronika Sedláčková: Žijeme v době mnoha ekonomických výzev. Jak bude vypadat náš život v budoucnosti? Máme se připravit na skromnější podmínky, než na jaké jsme zvyklí v současnosti? Řekněte mi oba prosím, co vy osobně považujete za blahobyt?
Jana Matesová: Blahobyt je relativní kategorie. A také subjektivní. Naprostá většina lidí v České republice žije z pohledu 75 % světové populace jednoduše v blahobytu. Pro většinu české populace to platí i ve srovnání se životem našich předků, i když samozřejmě ne pro všechny. Je to subjektivní kategorie. A jak k hodnocení úrovně svého blahobytu lidé docházejí? Srovnávají se ve společnosti mezi sebou a také se svými zkušenostmi s životem lidí v jiných částech světa. Lidé, kteří procestovali Afriku nebo Indii, Bangladéš nebo Bolívii, obecně říkají: „Ano, žijeme v blahobytu, jenom si toho nejsme vědomi.“ Srovnávají se ale i se stavem jiných států, které nikdy neviděli. A pak jim někdo řekne, že kdyby se udělaly nějaké jednoduché kroky, měli by se mnohem lépe. Lidé zkrátka srovnávají stav věcí se svými očekáváními. V otázce hodnocení blahobytu je z mého pohledu nejdůležitější právě tohle. Například většina populace ve východním Německu je dnes zklamaná, přestože její ekonomické poměry se se sousedy v západním Německu srovnaly ještě v 90. letech, a to ze všech měřitelných hledisek. Jenže jejich očekávání byla jiná. I u nás se část populace evidentně cítí zklamaná. Lidé měli na začátku 90. let jiná očekávání. Češi tehdy často slyšeli: „Do 3 let se budete mít jako v Rakousku nebo v Německu,“ což bylo zcela nerealistické. Demokratické společnosti ze svého principu vytvářejí prostor pro srovnávání s očekáváními a tohle srovnávání zároveň vytváří velký prostor pro populistickou politiku. V demokratickém boji totiž může vždycky někdo říct: „Já bych udělal takové a takové jednoduché kroky a všichni byste se velmi rychle měli lépe, zatímco teď žijete jako vyždímaná chudina.“ Neplatí to ale jenom pro Českou republiku, platí to pro celý svět. V naší současné situaci musíme počítat i se sociálními sítěmi, které zesilují hlasitost takových nerealistických slibů. A tahle situace prostě dělá demokratickou politiku zranitelnou. Když to shrnu, blahobyt je velmi subjektivní kategorie postavená na srovnávání se zkušenostmi a očekáváními.
Veronika Sedláčková: Martine, a co je blahobyt pro vás?
Martin Vohánka: Pomůžu si synonymem slova „blahobyt“ a tím je „bohatství“. Pomáhám si jím proto, že je v něm nějak obsaženo slovo „bůh“. Je v něm něco, co aspiruje na nějaký přesah. Těžko si představovat, že s vědomím této myšlenky se úspěch nebo bohatství srovnává pomocí počtu milionů na účtu nebo počtu Ferrari v garáži.
Martin Vohánka (MV) Podnikatel a filantrop, který založil a vede společnost W.A.G. známou pod značkou Eurowag, která v Evropě patří mezi přední poskytovatele platebních řešení a mobility pro dopravní společnosti. Spoluzaložil Nadaci BLÍŽKSOBĚ podporující rozvoj vzdělávání a demokratických hodnot. Je jedním z iniciátorů výzvy k 2. ekonomické transformaci.
VS: Takže podle vás – a o tom určitě něco víte – by bylo krátkozraké myslet si, že dosažení určité částky, ať už z pohledu státu, nebo jednotlivce, znamená, že je to automaticky blahobyt?
MV: Přesně tak. Já si totiž myslím, že to není otázka kvantitativní metriky, ale otázka kvalitativního hodnocení. A takové hodnocení je vždycky subjektivní. Všichni třeba víme, co se říká o stresu: stres přece neexistuje, není to reálná situace, ale pouze způsob, kterým se stavíme ke konkrétní situaci. A přesně takový příměr ukazuje i ke způsobu, jakým bychom měli hledat svoje bohatství, jakým bychom se měli vztahovat k věcem a hospodaření s nimi. Každý přece máme různá bohatství: zdraví, funkční vztahy, máme samozřejmě peníze, volný čas, žijeme v nějaké společnosti a tak podobně. Chápání bohatství nebo blahobytu je podle mě postavené na hospodaření a zhodnocování toho, co nám bylo dáno. Ať už je to místo, na kterém jsme se narodili, ať už jsou to možnosti, které máme. Jak zhodnocujeme tyto životní danosti? Rozhojňujeme je?
VS: Nebo jak se o ně dělíme?
MV: Přesně tak! A dělíme se o ně smysluplným způsobem? Dokážeme unést odpovědnost za správu věcí, které nás obklopují? Týká se to i našeho zdraví, i toho mentálního, a úplně všech „drobností“, které spoluutvářejí celek našeho života.
VS: Jak vypadá smysluplné dělení se, aby se z něj nestalo třeba uplácení voličů nebo aktivita se zištným úmyslem? Opravdu se věnujete filantropii, nebo se z ní v určitou chvíli může stát i byznys?
MV: Vždycky jde o motiv. Je to trochu jako v kriminálkách – víme, že detektiv se na místě činu okamžitě zajímá o motiv a z něj pak odvodí všechno ostatní. Pokud je motivem dělení se nějaké vykupování vlastní karmy nebo vlastní popularity, které má zakrýt negativa, tak to snad není žádná skutečná dobročinnost. To je v lepším případě marketing. Ryzí motiv pro pomoc druhým, pokud ho druzí jako ryzí také vnímají a podporují, znamená, že danému problému skutečně rozumím, že moje potřeba pomáhat nevychází pouze ze mě a mých představ o tom, jak mají žít ostatní. Znamená to, že problému nejen rozumím, ale také naslouchám ostatním lidem a pak konám. Takhle podle mě vypadá skutečná dobročinnost, skutečná filantropie.
VS: Mohu být teď v rámci našeho obecného tématu trochu osobní? Kde jste si vy, Jano, naposledy připadala blahobytně?
JM: V rozvojovém světě asi kdekoli. Vidíte tam sice i lidi velmi bohaté, ale naprostá většina obyvatel tam žije v úplně jiných podmínkách. Netýká se to ale jen rozvojového světa. Stejné to je i když přijedete ve Spojených státech, nejmocnější ekonomice světa, do takové západní Virginie, do těch hlubokých údolí, kde je nejbližší obchod 60 kilometrů daleko, ale oni nemají šanci tam dojet, protože nemají za co. A duchovní tam jezdí jednou za měsíc. Nebo když vidíte Ardeny, ať už na belgické nebo na francouzské straně, prostě i v Evropě je spousta oblastí, ve kterých si člověk řekne: „Není to jenom náhoda, že my v České republice patříme mezi pět zemí s nejnižší nerovností mezi lidmi?“ I po Evropě jsou totiž ve standardní populaci místa, kde si člověk řekne, že nám se v České republice žije pěkně. A nemyslím teď nějaké vyloučené lokality.
VS: Pane Vohánko, nemáte třeba vy nějaký optimističtější příklad místa, na kterém jste viděl bohatou populaci? Nebo je to hlavně o tom negativním srovnávání?
MV: „Hlavně“ asi ne. Ale člověka taková srovnání přivádějí k určité pokoře. Podle mě je to dokonce potřeba. Rodičům se někdy radí, aby vzali děti do Indie nebo je vyvezli třeba na Mostecko. Já jsem totiž z Mostu, takže vím, co se tam děje a jak těžké prostředí to je. Na druhou stranu je ale tohle srovnávání jenom jeden úhel pohledu. My bychom měli začít u svého vnitřního postoje. Jde o to, jestli dokážeme obhájit naše zacházení s tím, co jsme zdědili a co nám bylo dáno. Můžu mít větší nebo menší talent, ale to, co jsem dostal, můžu vždycky nějakým způsobem rozvíjet. A musím obstát sám před sebou. Já sám se snažím a v tomhle ohledu jsem bohatý, protože se mi daří naplňovat a rozhojňovat dary, které mi dali rodiče: to, jak mě vychovali, jaké školy jsem vystudoval, že jsem vyrůstal v letech – během sametové revoluce mi bylo 14 let – kdy jsem vůbec mohl začít podnikat. Do vínku jsem jinak nedostal nic, žádný kapitál, žádné kontakty. Všechno začínalo na nule. A tyhle možnosti jsem využil. V tom vidím to bohatství: využil jsem ho nejenom k svému prospěchu, ale také k prospěchu dalších lidí.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
