Osvobození

Když se druhá světová válka chýlila ke konci, bylo Miroslavu Mlynáři šest let. Přesto si příchod sovětských vojáků vybavuje velmi živě.

Příslušníci gestapa, wehrmachtu, ale i Češi v tzv. Revolučních gardách se účastnili brutálních vražd a poprav bezbranných obyvatel. V Zákřově na Olomoucku vraždili Rusové, kteří se přidali k nacistům pod příslibem privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku.

Vasil Timkovič by se v březnu dožil stovky. Při našem posledním setkání už zuřila válka na východě. Komentoval ji jednoznačně: „Ukrajinci bojují za svoji svobodu, za svoji vlast, jako my jsme bojovali! Vzkažte jim, ať se rvou do poslední chvíle! Musí vyhrát!"

Vlastimil Úlehla měl na starosti sirénu. V osudný den do velitelství civilní protiletecké ochrany nepřišlo žádné hlášení a zdi radnice se začaly otřásat hlukem výbuchů bomb. Jako první pak musel mluvit s rodinami obětí náletu.

Poprvé jsem potkal Lubora Šušlíka na podzim roku 2018. setkali jsme se před jeho bytem v Pardubicích. Čekal jsem devadesátiletého starce, namísto toho jsem uviděl vysokého muže oblečeného v moderní bundě. V očích měl klukovskou hravost a prýštila z něj energie.

Akce Zámky a jméno Přemysla Pittra upadly v zapomnění, protože se křesťanský humanista se ocitl v nemilosti. Nezapomnělo na něj ale žádné z 810 dětí, o které se po válce se svým týmem staral.

První poválečný den se lidé v Mladé Boleslavi probudili do slunného rána a radovali se z konce bezmála šest let dlouhé války. Když se nad městem se objevila letadla, někteří Boleslavané jim nadšeně mávali. Z bombardérů však začaly padat bomby.

Na náměstí Interbrigády v pražském Bubenči se 9. května 1980 odehrála velká sláva. Soudruzi slavili 35. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Při té příležitosti zde odhalili pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva.

Eugenie Číhalová, jejíž tatínek, důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov, našel v prvorepublikovém Československu útočiště před bolševiky, varuje před neustávající aktivitou ruských agentů na našem území.

Dne 2. května 1945 popravili nacisté ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti 51 mladých vězňů a jednoho konfidenta. Velitel věznice Heinrich Jöckel poté uprchl, po dopadení byl odsouzen a oběšen.

Jiří Fišer vzpomínal na 27. leden 1945: „Bylo sněhu po kolena a my jsme s radostí vyběhli a vítali vojáky.“ Byl posledním žijícím dvojčetem pocházejícím z Československa, na nichž Josef Mengele prováděl pokusy.

Tisíce lidí dorazily v neděli 16. září 1945 do Terezína na pohřeb 601 exhumovaných z hromadných hrobů. Za terezínské vězeňkyně promluvila Milada Horáková, která usilovala o zajištění péče o pozůstalé po obětech nacismu.

Před 75 lety skončila Postupimská konference, která uznala požadavek Československa na vysídlení německého obyvatelstva. Navzdory rozšířenému mýtu o něm vítězné mocnosti nerozhodly. Odsun v té době již probíhal a Spojenci požadovali jeho pozastavení.

Jakmile Rudá armáda dobyla Užhorod, Stalinův diktátorský režim tam začal okamžitě upevňovat moc. Bez ohledu na to, že se Sověti nacházeli na území, které před válkou náleželo Československu. To s odstoupením Podkarpatské Rusi souhlasilo 29. června 1945.

V týmu kazatele a sociálního pracovníka Přemysla Pittra se pokusila o nemyslitelné. Po válce pečovala dohromady o židovské děti z koncentračních táborů a německé děti z internačních táborů.

Když sedmnáctiletého Emila trýznili v Kounicových kolejích, jeho babička a maminka s malým bratrem se vydaly 30. května 1945 na tzv. brněnský pochod smrti. Třicet tisíc německých žen, dětí a starých lidí šlo v horku bez přestávky, jídla a pití k rakouským hranicím.

Vzpomínky z Prahy, nechť jsou Ti nejhezčí, napsala Iva Jarošová 30. května 1945 na zadní stranu své podobenky a věnovala ji Josefu Kapelovi, devatenáctiletému židovskému chlapci, kterého po osvobození přivedl do Prahy její tatínek František Jaroš.

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.