Osvobození

Adolf Eichmann zodpovědný za vyhlazování Židů prohlásil: „Necítím se být vinen.“ Jeho oběti si hrůzné břemeno ale nesly po celý život. Paradoxně často mělo podobu nevyslovitelné viny.

Čin dvou olomouckých studentek, které nebyly lhostejné k zoufalé situaci dětí ve zničených obcích na východním Slovensku, patří k neznámé česko-slovenské historii. Díky uchovanému svědectví Květoslavy Bartoňové ho můžete 75 let po konci války objevit.

Devět dní po konci války pochodovali vojáci a vojačky 1. československého armádního sboru v SSSR Prahou za nadšeného jásotu. Na Staroměstském náměstí je z tribuny zdravil prezident Beneš, který se den předtím vrátil z exilu.

Židovskou maminku Richarda Husche čekala po návratu z Terezína strašná zpráva: jejího německého muže umučili a zastřelili sousedé. Poté ji se čtyřmi dětmi internovali v táboře pro Němce. Příběh Richarda Husche vypráví o poválečném násilí a vyřizování účtů.

Rozpoutali bouři nevídaných a neslýchaných ukrutností, postihla je nelítostná vichřice hněvu. Nacismu a Hitlerovi oddaní Němci v bývalých Sudetech Sovětskou armádu nevítali. Před 75 lety měli oprávněné obavy o své životy i majetek.

V zabraných Sudetech vybudovali nacisté 34 pobočných koncentračních táborů. Prošlo jimi 30 tisíc vězňů a vězeňkyň z celé Evropy. Polský vězeň Andrzej Reszczyński vážil 42 kilo, když do lágru v Rychnově u Jablonce nad Nisou vstoupili sovětští vojáci.

Den po Rudé armádě vstoupili do Prahy agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům). Úkol pozatýkat Rusy, kteří našli po roce 1921 v Československu útočiště před bolševickým terorem, začali plnit hned 11. května 1945.

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné.

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomínal Hanuš Hron na osvobození Terezína 8. května 1945.

Dne 26. října se dožívá sta let paní Marie Dubská, patrně poslední žijící přímá účastnice bojů o Staroměstskou radnici během květnového povstání v roce 1945.

Šestadvacetiletý Hauptsturmführer Walter Hauck prokázal svou zvěrskou krutost již v roce 1944 ve francouzském městě Ascqu, kde Němci usmrtili přes 80 civilistů. V Leskovicích jeho muži házeli do ohně ženy svázané dráty.

V Janovicích nad Úhlavou měli připravenou slavobránu pro Sověty. Osvobození přišlo nakonec 6. května z druhého směru. Američtí vojáci přijeli unavení, ale šťastní. Euforie Janovických je strhla, jak píše Daniela Benešová, které v té době bylo patnáct let.

Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.

Z Pražského povstání 5.-9. května 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války. Podle pamětníků se skutečné hrdinství takovými obecnými patetickými frázemi snižuje.

Zápisky z povstání našel v roce 1990 historik a učitel dějepisu Jan Tomíček ve skříni po smrti svého dědečka Františka Holuba, který se ho účastnil a málem při něm přišel o život.

Rudá armáda osvobodila před 75 lety v koncentračním táboře nedaleko Berlína asi 3 500 žen a 300 mužů. Nacisté vězeňkyně a vězně před příchodem Sovětů evakuovali.

Rozbombardované ulice a krvavé boje ve městě i kolem něj. Němci se Brna nechtěli vzdát a Rudé armádě vzdorovali několik dní. Sovětští vojáci prošli peklem a nemilosrdnou daň si vybírali znásilňováním místních dívek a žen.

Z osvobozené Bratislavy prchali Němci, Maďaři a představitelé Slovenského státu a vraceli se do ní bratislavští Židé. „Vrátil jsem se do našeho bytu, ale ten byl úplně vyrabovaný a zničený. Rodiče byli neznámo kde,” popsal Gabriel Szász svůj návrat.

Po vypálení pasekářské osady Ploština na Vizovicku se pozornost velitelů SS obrátila k jedenáct kilometrů vzdálené obci Prlov. Jednotky SS zde 23. dubna 1945 vypálily osm stavení, ve kterých uhořelo patnáct obyvatel. Celkem zahynulo 23 lidí.