Chlapec z Podkarpatské Rusi Leonid „Levko“ Dohovič, který se narodil 29. září 1935 v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře, šel do vězení na jaře 1950.
Doplatil na to, že se s dalšími mladíky postavil bolševické diktatuře. Příslušníkem odbojové skupiny „Smrt“ se Leonid stal v roce 1949 v pouhých třinácti letech.
Chtěl osvobodit svou zemi od nadvlády Sovětského svazu, jemuž přenechalo Podkarpatskou Rus na konci června 1945 Československo. Stalinova vláda přinesla Dohovičově rodné zemi útlak, bídu, náboženskou nesvobodu a všeobecný úpadek.
Proti novým totalitním pořádkům bojovala také odbojová skupina „Smrt“ složená ze studentů. Po jejím prozrazení skončil Leonid Dohovič u soudu a pak v Archangelské pracovní kolonii pro mladistvé na poloostrově Konvejer poblíž řeky Severní Dvina u Bílého moře.
V koncentrácích protrpěl šest let
Nepodrobil se a jako šestnáctiletý snažil se o útěk za lágru. Kopal tunel, kudy by se proplazil na svobodu a dostal se do Finska. Odtud chtěl pokračovat domů do Karpat a připojit se k některé odbojové skupině.
V lágru psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti Stalinově diktatuře.
Když vyšly najevo Leonidovy plány uprchnout, potrestal ho soud v Archangelsku 15. října 1952 dalšími deseti lety vězení. Tvrdí, že v další čtyřech let přežil střelbu vojáků do stávkujících vězňů v jednom z lágrů ve Vorkutlagu.
Na svobodu se Leonid Dohovič dostal až po uvolnění diktatury v Sovětském svazu v roce 1956. Zanedlouho poté, se mu podařilo vystěhovat s matkou a dalšími sourozenci do Československa, kam utekl před sovětskou mocí jeho otec již na konci roku 1944.
„S příběhem Leonida Dohoviče jsem se poprvé seznámil v roce 2015. Zpočátku jsem mu nevěřil a připadal mi v mnoha ohledech krajně nepravděpodobný,“ řekl Paměti národa Adam Hradilek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů. Zabývá se tam perzekucí československých občanů v Sovětském svazu.
„Ale v archivech ukrajinských bezpečnostních složek jsme se dostali k jeho spisu a mnoho informací z jeho vyprávění se potvrdilo,“ upozornil Adam Hradilek. „Ukázalo se, jak neuvěřitelně statečný byl a co všechno prožil.“
Leonid Dohovič se svěřil se svým dramatickým osudem v letošním roce Paměti národa. Na své dětství vzpomíná navzdory válce rád a považuje ho za pěkné. Avšak jen do okamžiku, kdy Podkarpatskou Rus osvobodili od maďarské okupace sovětští vojáci.
Otec kněz uprchl na Slovensko
Stalinovi přisluhovači začali okamžitě s represemi vůči komukoliv, kdo by ohrozil hladký průběh sovětizace Podkarpatské Rusi - tedy maďarské a německé menšině, ukrajinské a rusínské nekomunistické inteligenci, čechoslovakistům nebo sionistům. Mimořádně tvrdé útoky vedli představitelé sovětské moci na řeckokatolickou církev. Kdo z kněží h nepřestoupil na pravoslavnou víru, dočkal se uvěznění a transportu do gulagu.
„Otec utekl ještě před koncem války na Slovensko, do vesnice těsně za hranicemi s Podkarpatskou Rusí,“ řekl Paměti národa Leonid Dohovič. „Sověti se ho předtím snažili zatknout, ale schoval se v kostele.“
Později, v roce 1946, se za otcem dostala do slovenské obce Slemence také jedna z jeho tři dcer. Hranici se pokoušel překročit rovněž Leonid Dohovič, vylekal ho tam ale pohraničník, a tak se obrátil zpátky domů.
V roce 1948 se zbytek rodiny Dohovičových přestěhoval z vesnice Turja Remety do Užhorodu. Maminka učitelka nemohla kvůli otcově útěku do Československa dělat svou práci a živila se jako uklízečka. Rodinu sužovala chudoba a Leonid pracoval u sedláka za jídlo pro sebe, dvě sestry a matku.
Útisk na Podkarpatské Rusi se stupňoval
Kolem sebe pozoroval Leonid stále více utiskování sovětskými úřady. Policisté pozavírali mnoho rodinných přátel, bolševici likvidovali řeckokatolickou církev a naháněli rolníky do kolchozů. Rebely zavírali do vězení nebo dokonce posílali na smrt.
S dalšími mladíky vytvořil Leonid začátkem září 1949 ilegální odbojovou skupinu„Smrt“. Nejdříve ji vedl sedmnáctiletý student střední hudební školy Aleksander Čurgovič, pak ho vystřídal zhruba o dva roky mladší Alexej Kijovič. Přidalo se k nim dalších šest studentů.
„Mezi plány skupiny patřilo tištění letáků, rozbíjení oken v bytech komunistů, sabotáže elektrických zařízení, telefonní sítě a železnice, opatření zbraní a útěk za hranice,“ uvedl Adam Hradilek.
Leonid udělal patnáct až dvacet letáků s heslem ‚Smrt komunismu‘ a ‚Smrt Stalinovi‘ a část jich předal kamarádům ze skupiny, aby je rozšířili.
V maďarštině napsal báseň proti sovětizaci své vlasti. Osmého října 1949 se vloupal do bývalé užhorodské synagogy. Nacházel se tam sklad Mosfilmu, který natáčel na Zakarpatí válečný film.
Všechno vyklopili
Z rekvizitáře ukradl Leonid samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi dvě pistole. Se zbraněmi plánovali utéci do Československa k otci Leonida a s jeho pomocí dále do USA. „Věřili, že brzy vypukne válka mocností a oni po boku americké armády osvobodí Zakarpatí,“ dodal Adam Hradilek.
Studentská odbojová skupina nevydržela dlouho. Počátkem listopadu 1949 si ředitelka střední školy zavolala Leonidovu matku. Potřebovala s ní probrat špatný prospěch syna a jeho absence ve škole.
Matka vysvětlila ředitelce složitou rodinnou situaci, jež žila bez otce. Bohužel jí však řekla, že nalezla u syna protisovětské letáky, které zničila. Ředitelku požádala o shovívavost. Krátce poté ředitelka školy a třídní učitelé vyslechli Alexeje Kijoviče a dalšího studenta z odbojové skupiny, kteří jim prozradili všechno.
Leonida označili za tvůrce letáků. Čtrnáctiletý školák se přiznal třídním učiteli. Ředitelka se snažila, aby protisovětský odboj vedený velmi mladými chlapci řešila pouze škola.
Zprávy však prosákly ven a v únoru 1950 přišly na řadu výslechy na policii. Výslech Čurgoviče trval asi do jedné hodiny v noci, ostatní výslechy se odehrávaly ve dne. Kluci při nich vyšetřovatelům „vyklopili všechno“.
Jak přežít lágr a sibiřskou zimu
Ve věznici v Užhorodě umístili čtrnáctiletého Leonida do cely řecko-katolickým knězem Ivanem Miňou, přítelem otce a matky. Dal mu rady, jak přežít transport do lágru, život v něm a sibiřskou zimu.
„První rada se týkala jídla. Při transportu jsme měli na den slanou rybu, kostku cukru a kus chleba,“ prozradil Leonid Dohovič. „Dostal jsem radu, abych rybu snědl bez obav. Je sice strašně slaná, ale když si po ní dáte půl kostky cukru, necítíte žízeň.“
Podle Adama Hradilka nicméně mnoho dalších vězňů vzpomínalo na žíznivé utrpení ve vlaku, když přesolenou rybu pozřeli.
Druhá rada sloužila Leonidovi k přežití v lágru. Podle ní si nelehal na betonovou zem oblečený, ale vždy si svlékl kalhoty, položil se na ně a přikryl se kabátem. „Fungovalo to. Poslední rada byla, aby se vždy domáhal toho, ať mě vždy dají mezi politické vězně, a ne mezi vrahy a zloděje.“
Mezi kriminálníky se nicméně dostal. Šlo tam prý o život. „Mohli vás jako politického vězně prohrát v kartách a zabít,“ vysvětlil Leonid Dohovič.
U vojenského soudu si v květnu 1950 vysloužil deset let vězení v nápravně pracovních táborech. Kijovič a Čurgovič dostali jako velitelé odbojové skupiny 25 let. Všechny uznal soud vinnými z vlastizrady, členství v protisovětské organizaci a z masové protisovětské agitace.
Nezletilý Leonid Dohovič vyvázl s deseti lety vězení. V Sovětském svazu směly soudy od roku 1935 trestat zločince ve věku od 12 let výše.
Přes mnoho jiných žalářů doputoval Leonid do lágru poblíž Bílého moře asi 60 kilometrů severně od Archangelska.
V lágru psal protisovětské básně
Leonid Dohovič prohlásil, že z více než 300 vězňů bylo v táboře pouze 14 politických. Krátce vykonával extrémně těžkou práci na pile, když odmítl, skončil na samotce, kde onemocněl zápalem plic.
Po návratu z marodky dostal práci v táborové knihovně. Navíc chodil do táborové školy.
V kolonii skládal protisovětské básně pod pseudonymem Jevgenij Karpatskij. Koncem roku 1951 pozval do knihovny několik spoluvězňů a přemlouval je k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila k jedné z odbojových skupin na Zakarpatí.
„Ve spisu MVD se kromě básní dochovaly vlastnoručně nakreslené schéma rozhlasového přijímače a nedodělaná mapa Archangelsku a okolí,“ poznamenal Adam Hradilek. „Leonidovi se rovněž podařilo získat kompas.“
Podle Leonida Dohoviče mu s přípravou útěku pomáhali učitelka z táborové školy a starý válečný veterán. Leonid chtěl z lágru zmizet podzemním tunelem. Začal ho kopat na sklonku roku 1951 a přidali se k němu dva mladíci z Ukrajiny a Estonska.
Dokázal vykopat tunel dlouhý dva a půl metru
Tunel začínal ve školním baráku ve vzdálenosti přes pět metrů od plotu ohraničujícího tábor. Leonid Dohovič nicméně stihl vykopat jenom dva a půl metru tunelu. Pak přišlo jaro, zmrzlá zem povolila, voda zatopila tunel a v hloubení únikové cesty se nedalo pokračovat.
Patnáctého června 1952 získal v táborové škole vysvědčení s vyznamenáním za vynikající prospěch. O měsíc později 18. července ho začali vyšetřovat kvůli antisovětské agitaci a psaní protisovětských básní. Dozorci navíc odhalili nedokončený tunel. V říjnu 1952 soud v Archangelsku udělil Leonidu Dohovičovi dalších deset let vězení.
V dostupných archivech ukrajinských bezpečnostních složek se pak stopa Leonida Dohoviče na jeho cestě po sovětských lágrech ztrácí. Lze z nich vyčíst pouze jeho věznění v Irkutské oblasti v roce 1954 a propuštění z tábora v Angarlagu dne 6. června 1956, tedy čtyři měsíce po Chruščovově zlomovém projevu O kultu osobnosti na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu.
Zaznělo v něm odsouzení diktátorských praktik Josifa Vissarionoviče Stalina, neomezeného vůdce Sovětského svazu, který zemřel v roce 1953. Právě za jeho hrůzovlády vznikly lágry pro politické vězně.
Období od konce roku 1952 do roku 1954, o nichž archivy zatím mlčí, popsal Leonid Dohovič Paměti národa.
Byli jsme na tom hůř než vrazi
Prohlásil, že přežil brutálně potlačenou stávku vězňů ve Vurkotlagu. Leonid Dohovič dodal, političtí vězni tam v létě 1953, čtyři měsíce po Stalinově smrti, požadovali, aby se otřesnými podmínkami v táboře a při otrocké práci v dolech zabývala zvláštní komise. Především však chtěli, aby dostali po Stalinově smrti amnestii stejně jako klasičtí kriminálníci .
„My jsme na tom byli hůř než zloději a vrazi. O nich bachaři říkali – Oni se převychovají, oni se napraví,“ upozornil Leonid Dohovič. „My političtí vězni jsme pro ně byli nejhorší banditi.“
Podle Leonida Dohoviče ukončily vzpouru vězňů speciální jednotky, když proti nim vyslaly dvě krátké dávky z kulometů. Leonid Dohovič hovořil o stovkách mrtvých a zraněných, což však není v ověřených historických pramenech zaznamenáno.
Kvůli chybějícím archivním materiálům nelze jeho svědectví potvrdit.. Skutečností zůstává, že v Rečlagu – v lágru, kde si odpykával svůj trest Leonidův kolega z odbojové skupiny Kijovič, zahynulo v létě 1953 při povstání 42 vězňů a 135 jich utrpělo zranění.
V lágrech se učil od vynikajících umělců
Leonid Dohovič ve svém příběhu zaznamenaném Pamětí národa připomněl skvělé umělce, po jejichž boku rozvíjel ve vězení svůj hudební talent.
Šlo o hlavního dirigenta opery z divadle v Oděse Leonida Iščenka, profesora a houslistu z Leningradu Alechnoviče nebo ředitele a estonského režiséra, herce a divadelního pedagoga Lea Kalmeta. Dohovič tvrdil, že v lágru založil mužský komorní sbor a měl s ním pro vězně jeden koncert.
Po propuštění spěchal Leonid Dohovič za rodinou do Užhorodu. Po uvolnění stalinského teroru se mohly za svými příbuznými do Československa odstěhovat z Podkarpatské Rusi zbylí členové rodin. O povolení požádali rovněž Dohovičovi.
Leonid nevěřil, že ho jako propuštěného a dvakrát odsouzeného vězně do Československa pustí. Díky malému podvodu laskavého podplukovníka na oddělení pasů a víz v Užhorodu se nicméně do Československa dostal v březnu 1957.
Nejdříve žil s otcem v Čechách, posléze se přestěhoval na východní Slovensko. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor Vesna. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce sbormistra a musel se živit na socialistických stavebních akcích Z. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil.
Až do roku 1989 ho stále obtěžovala Státní bezpečnost. „Chodil jsem na výslechy jednou za dva tři měsíce. Jednou mi jeden estébák řekl, že když jim nic nepovím, vrátí mě do Sovětského svazu, kde se se mnou bezpečnostní orgány nebudou mazat tak jako tady,“ podotkl Leonid Dohovič.
Hodily se mu zkušenosti s výslechy v Sovětském svazu
Nezalekl se ovšem a chtěl, aby estébákova slova zaznamenala zapisovatelka. Věděl, že si StB nedovolí, aby existoval důkaz, jak jeden z jejích příslušníků prohlásil, že v Sovětském svazu jsou bezpečnostní složky horší než v Československu.
„Vyprošuji si, aby přede mnou jako před sovětským občanem někdo takhle mluvil o sovětských orgánech,“ vmetl Leonid Dohovič estébákovi do tváře.
Časté výslechy ho sice obtěžovaly a unavovaly, ale příliš si z nich nedělal. „Estébákům jsem říkal – Vy mě svými otázkami nenachytáte, když mě tolikrát vyslýchala tajná policie v Sovětském svazu,“ prohlásil Leonid Dohovič.
„Na StB jsem byl naposledy na konci října 1989,“ uvedl v roce 2020 pro Paměť národa Leonid Dohovič. „Abych řekl pravdu, výslechy mi trochu chybějí, nemám si s kým popovídat.“
Zkušenosti z šesti let v sovětských lágrech vyústily do jeho životního kréda. „V gulagu mi moji učitelé říkali – Levko, v pesimismu musíš nacházet optimismus, mít před sebou cíl a jít za ním,“ prohlásil Leonid Dohovič.
„Mým životním motivem je optimismus. V gulagu jsem několikrát viděl, že kdo propadne pesimismu, zahyne.“
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a přečtěte si další.
