Jarmila Weinbergerová se narodila 21. března 1923 v Praze v židovské rodině zaměstnance pojišťovny a učitelky francouzštiny. Se svojí starší sestrou Annou a rodiči měla báječný vztah, chodili do divadla, koncerty a výstavy. Studovala s výborným prospěchem na gymnáziu, chodila do skauta i do sokola.
Šťastný život její rodiny skončil s příchodem německých okupantů. Protektorátní správa chrlila od června 1939 jedno protižidovské zařízení za druhým a připravila Židy o majetek a práva:
„S příbuznými, kteří žili mimo Prahu, jsme se již nemohli setkat. Museli jsme odevzdat rádio, lyže, kolo a pak jsme museli odevzdávat teplé oblečení na tzv. Winterhilfe, což museli dělat i árijci. Museli jsme začít nosit hvězdu, pak přišlo vyloučení ze školy a sestěhování. Museli jsme opustit třípokojový byt a sestěhovali nás do jednoho bytu s dalšími čtyřmi rodinami, samozřejmě s jediným příslušenstvím a jedinou kuchyní.“
Sestrou v Terezíně
V dubnu 1942 přišlo pro celou rodinu předvolání do transportu. Měli povoleno vzít si s sebou 50 kilogramů, měli veliké ruksaky, aby co nejvíce věcí nesli na zádech, což se ukázalo později jako výhoda. To, co bylo v kufrech, už vícekrát neviděli.
„V Terezíně jsme byli zařazeni do pracovních komand. Táta tahal prkna a podobně. Byl drobné postavy, takže to bylo pro něj namáhavé. Maminku přiřadili do pradleny, která se nacházela za městem, a denně je tam vodili četníci. Sestru zařadili jako mě mezi zdravotní sestry, pracovala ve starobinci. A já jsem šla na marodku,“ vyprávěla Jarmila Weinbergerová.
Bylo jí devatenáct let a měla za sebou jen průpravu první pomoci ze skautu. Marodka byla velká místnost s třiceti lůžky, na každé straně podél zdi bylo patnáct lůžek. „Nelze si představovat nemocniční lůžka, byly to jen nehoblovaná prkna. Všude obtěžovaly štěnice. Když jsme jednou provedli dezinfekci, tak po otevření místnosti na zemi ležela snad dvoucentimetrová vrstva mrtvých štěnic,“ popsala.
Sloužily se dvanáctihodinové služby, denní a noční. „Byla to velice náročná práce, nejen fyzicky, i když to byl také problém, protože na noc byla jen jedna sestra, muselo se ráno povléct povlečení všech těch, kteří bohužel v noci zemřeli. To se stávalo poměrně často, protože odolnost pacientů byla velmi malá, umírali na zánět plic, na zánět žil, na celkovou sepsi z docela malého poranění, které začalo hnisat a došlo k otravě krve, které lékaři nedokázali nijak čelit. I když jsme tam měli k dispozici alespoň pro ty nejtěžší případy sulfonamidy, lidé umírali prakticky dříve, než mohly léky vůbec zabrat.“
Nemyslet na smrt
Práce sestry ji nezachránila před obávaným transportem na východ, do něhož byla zařazena v květnu 1944 narychlo. „My jsme měly příslib, že nebudeme zařazeny do transportu, abychom se mohly o ty nemocné starat do poslední chvíle, ale zřejmě byl nějaký větší výpadek a všechny, kdo jsme tam pracovaly, narychlo zařadili do transportu. Nevím, jak se to dozvěděla sestra. Podařilo se jí vyprosit, aby pustili tátu. Dokonce přemluvila četníka, aby došel pro mámu mimo město, takže jsem se s nimi přes okno alespoň mohla rozloučit, pak jsem je už nikdy víc neviděla.“
V Osvětimi šla s celým transportem bez selekce do tzv. rodinného tábora, kde se terezínským vězňům sice dostávalo lepšího zacházení, ale přesně po půl roce byli všichni příchozí z prvního transportu během jedné noci z 8. na 9. března 1944 zavražděni v plynových komorách. Jarmila dostala na starost skupinu dětí v předškolním věku.
„My jsme se tam samozřejmě dostaly do styku i s těmi, kteří tam byli už před námi. Ti nám líčili, co se dělo v březnu, to je celkem známá záležitost, kdy prakticky celý transport šel do plynu. Tak nám hned začali vykládat o plynových komorách, my jsme tomu ze začátku absolutně nechtěly věřit, to skutečně byla k neuvěření záležitost, ale viděly jsme, že tam chodí nové a nové transporty, viděly jsme, že komíny jsou pořád v plném provozu, takže nakonec jsme tomu uvěřily. Tak jsme nějak žily v té představě, že nejdřív šel do plynu transport, který jel z Terezína v září, a teď tam byl před námi ještě transport z prosince, tak ten čekal každou chvíli, že je to taky postihne. Tak jsme si říkaly, že pak to budeme my. Já jsem na to ani nějak nemyslela, já jsem se snažila co nejvíc věnovat těm dětem, a i když jsem je odevzdala maminkám, tak jsem vymýšlela, co budeme dělat druhý den s nimi,“ uvedla Jarmila, která si děti velmi zamilovala. Žádné z nich ale nepřežilo.
V životě je důležitá ostražitost
Jarmilu od smrti v plynové komoře ji zachránila likvidace rodinného tábora v červenci 1944. Nacisté potřebovali vězně na práci a Jarmilu a další práceschopné ženy převezli do lágru u Christianstadtu. Válka pro ni skončila v táboře Bergen-Belsen, kde ji v zoufalém stavu po pochodu smrti zachránili britští vojáci.
„Denně jsme ušly takových dvacet až třicet kilometrů. Vždycky jsme šly dva dny až tři dny a jeden den jsme odpočívaly. Spaly jsme v nejrůznějších místnostech, většinou ve stodolách, někdy jsme spaly v senících. Někdy jsme spaly jen na zemi. Stravování bylo zoufalé, někde nám uvařili trochu polévky, někde jsme dostaly pár teplých brambor. Většinou jsme dostaly dvě, tři, čtyři zmrzlé brambory, někdy ani to ne.“
Po návratu do Prahy zjistila, že válku přežila jako jediná z rodiny. Ujala se jí rodina kamarádky, se kterou společně studovaly medicínu. Jarmila se pro její studium rozhodla právě kvůli svým zážitkům z války. Po promoci dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech, kde už zůstala.
„Moje zkušenost s holokaustem mi do života dala ostražitost, že se nemá žádné nebezpečí podceňovat. To bylo to hlavní, že se říkalo: ‚U nás se to stát nemůže.‘ Nikdo se na nic nepřipravil. Možná, kdybychom věděli, co přijde, snažili bychom se dostat za hranice. Obyčejní lidé to ale neměli lehké, dostat se za hranice.“
Letos v listopadu převzala Cenu Paměti národa, kterou jí předaly děti z divadelních kroužků Paměti národa.
