Jan Nikl se v patnácti letech přihlásil na Střední železniční a střední průmyslovou školu v Šumperku. Přijímací zkoušky na železniční školu dělal těsně před příchodem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když pak v září 1968 přijel na internát do Šumperka, vojáci byli ubytováni v kasárnách, které sousedily s internátem.
Jan Nykl si nevybavuje, že by se kdy některý ze sovětských vojáků vloupal přímo na internát. Historik Bronislav Dorko však popisuje případ, kdy byl oloupen přímo Jan Zajíc. Ukradli mu 85 korun a dalším chlapcům části oblečení a dalších 900 korun. Ze strany vedení školy však nebyla vůle tyto incidenty řešit. To také přispělo k Zajícově frustraci.
Kamarádi z boxu
„Se Zajícem jsem se seznámil, když jsem bydlel na internátě na stejném patře, akorát přes chodbu, a měli tam takovou společenskou místnost. Zajíc tam chodil boxovat. Vždycky chodil po pokojích a sháněl sparring partnera. Všichni se ho báli, Zajíc byl dost ranař. Já jsem s ním jediný šel,“ popisuje Jan Nykl seznámení se svým kamarádem, tehdejším studentem čtvrtého ročníku.
Poté, co se v lednu 1969 upálil Jan Palach, začali studenti organizovat hladovku. Nejprve se tak stalo 18. ledna, kdy se ke dvěma mladíkům přidávali další lidé. V úterý 21. ledna začal organizovat další hladovku student teologie Oldřich Vít. Zahájili ji na Staroměstském náměstí. Ve středu ráno se k nim přidal i Jan Zajíc. Již zde na Janu Zajícovi bylo viditelné odhodlání Jana Palacha následovat, což se mu snažil Oldřich Vít vymluvit.
To byla Zajícova odpověď na kamarádovu otázku, co se s ním děje. „Po hladovce se Zajíc úplně změnil. Najednou byl tichý a pořád jen něco psal,“ vzpomíná Jan Nykl na změnu jeho chování a dodává, že s ním o takových věcech nemluvil, protože byl přece jen o dost starší. Jan Nykl se zamýšlí nad výčitkami, které zaznívají ze strany Zajícových sourozenců. „My jsme to sice tušili, ale nevěděli jsme to jistě.“
Jan Zajíc si pro svůj čin zvolil 25. únor 1969, tedy jedenadvacáté výročí Vítězného února. Den po narozeninách Jana Nykla. „Ráno ke mně Zajíc přišel a říkal: ‚Honzo, vstávej, jedu se upálit!‘ Tak jsem vstal, oblékl jsem se a jeli jsme,“ popisuje pamětník. Jak sám přiznává, on nebyl jeho první volbou. Oldřich Tomešek, který jej měl doprovázet, si to na poslední chvíli rozmyslel.
Jan Zajíc celou cestu svému kamarádovi popisoval, co je bude v Praze čekat. „Měl kufr a teď mi vysvětloval, abych nebrečel, že mi potřebuje ukázat nějaké věci. Měl sepsané důvody, proč se jede upálit, měl prohlášení napsané na cyklostylové bláně, aby se dalo množit, měl sepsané dopisy nejen pro rodiče,“ vzpomíná pamětník. Jan Zajíc si opatřil ještě potvrzení od psychiatra o svém zdraví, aby jeho čin nemohl nikdo zpochybňovat.
Rozmlouvali mu to marně
Po cestě do vlaku přistoupily ještě dvě spolužačky Dagmar Adámková a Blanka Škrobánková. S jejich pomocí se Jan Nykl snažil čin Janu Zajícovi rozmluvit. Pamětník byl ve velkém stresu a kouřil jednu cigaretu za druhou, zatímco Jan Zajíc byl naprosto klidný a smířený. „Já dneska umřu! Dneska budu mrtvý! Namažu se pastou na parkety, která je šílená hořlavina,“ popisoval Jan Zajíc svůj postup.
Aby podpořil hoření, měl oblečení z vlny, které napustil benzinem. Pro všechny případy si vzal ještě kyselinu, kterou byl připraven vypít, kdyby se mu stalo to, co Janu Palachovi. Když dorazili do Prahy, Jan Zajíc dal Janu Nyklovi několik úkolů. Zaprvé měl vyhledat Oldřicha Víta, kterému měl předat provolání, a zadruhé dostal dopis a úschovní lístek pro „trojku“, tedy Evu Vavrečkovou, která se měla upálit 8. března 1969. Jan Zajíc pro ni připravil kufr obsahující benzin, pastu na parkety a vařečku.
Jan Zajíc si nepřál, aby ho kamarádi následovali na místo, kde chtěl svůj plán uskutečnit. Cestou na Václavské náměstí Jan Nykl viděl svého přítele naposledy. Do poslední chvíle se mu snažili čin rozmluvit. Blanka Škrobánková v pozdějších výpovědích uvedla, že kdo Jana Zajíce neznal, nemůže pochopit, jak si dovedl stát za svým rozhodnutím.
Očitým svědkem upálení se stal Miroslav Tomek. Pro svůj čin si Jan Zajíc zvolil průjezd domu č. 39. Zde se zapálil za dveřmi v průjezdu do dvora a již se mu nepodařilo vyběhnout ven. „Místo toho vyběhl několik schodů do zvýšeného přízemí, kde se na podestě zhroutil,“ rekonstruuje sled událostí historik Bronislav Dorko a pokouší se vyvrátit dlouho opisovanou verzi, že Jan Zajíc vyběhl na Václavské náměstí, kde ho zpátky zahnal příslušník VB.
Jan Nykl po rozloučení s Janem Zajícem ještě chvíli chodil po Praze. Nakonec se podle instrukcí Jan Nykl vydal na adresu Oldřicha Víta a v tu chvíli už měl podle svých slov všechno jako v mlze. Zřejmě na něj dolehl šok z kamarádovy smrti. Odebrali se ke Svazu československých spisovatelů, kteří je nechali hospitalizovat na pražské psychiatrické klinice, kde Jan Nykl strávil jeden den.
Rozběhlo se vyšetřování
Janu Nyklovi hrozilo obvinění z napomáhání sebevraždě. Do Prahy byl na 26. února 1969 předvolán otec Jana Zajíce i jeho bratr Jaroslav, který o událostech také vyprávěl ve studiu Paměti národa. Následovaly výslechy na denní bázi, které trvaly zhruba měsíc. „Vždycky přišli nejdříve do ředitelny a poslali pro mě ředitele. Pak si mě vezli na vyšetřovnu. Zpět už jsem musel pěšky,“ doplňuje pamětník.
I přes probíhající vyšetřování se Jan Nykl zúčastnil spolu s dalšími tisícovkami lidí pohřbu Jana Zajíce na Vítkově. Podezření pro napomáhání sebevraždě se pro vyšetřující orgány neukázalo jako dostatečné, a tak bylo vyšetřování zastaveno. „Podstatné přitom bylo, že Jan Nykl s Janovým činem nesouhlasil a záměr mu do poslední chvíle rozmlouval,“ konstatuje Bronislav Dorko v publikaci věnované Janu Zajícovi.
Komunisté tlačili dál
Byly mu nabídnuty dvě možnosti. Buď se vzdá veškerých protestů a stane se zakládajícím členem Socialistického svazu mládeže, nebo bude vyloučen ze školy. Na sourozence a rodiče Jana Zajíce dopadly represe ještě mnohem více. Otce komunisté vyloučili z KSČ, matku vyhodili ze zaměstnání a sourozencům Jaroslavu Zajícovi a Martě Janasové, rozené Zajícové, kladli překážky ve vzdělávání.
Pamětník vzpomíná, že Zajícovu činu se v médiích v průběhu let nedostalo tolik pozornosti, jako tomu bylo u Jana Palacha. „O Zajícovi se už skoro nepsalo. To byla hnusná doba, tvrdá normalizace. Jednou za mnou přišli redaktoři z časopisu My 68, ale článek jim stejně nedovolili vydat,“ zamýšlí se pamětník nad ohlasem činu svého kamaráda.
Slova svého dědy Josefa Rapače si Jan Nykl vzal k srdci. Nechtěl svou rodinu ohrožovat případnou protikomunistickou činností, a tak se rozhodl, že nebude „vyčnívat z davu“. To je také jedním z důvodů, proč se následující desítky let Zajícova odkazu necítil hoden. Provázely ho výčitky, ale na prvním místě
pro něj byla rodina. Až v nedávné době, kdy vznikala kniha Oldřicha Šuleře s názvem V očích měli plameny, se Jan Nykl rozhodl o celé události promluvit.
