Možná znáte případ Pravomila Raichla, který se vydal odpravit bývalého komunistického prokurátora. Možná ale nevíte, že to nebylo poprvé, kdy se bývalí muklové chystali zúčtovat se svými trýzniteli. Jeden takový případ jsme se pokusili zmapovat.
Evidenční karta Františka Fajtla z Mírova 
Zdroj: Vojenský historický ústav

Redakci magazínu k případu přivedly paměti legendárního stíhače RAF Františka Fajtla. Pátrali jsme v archivech a objevili zapomenuté dopisy, prošli vzpomínky letců RAF uložené v naší sbírce. Výsledek?

Letci RAF, někdejší muklové byli rozhodnuti zlikvidovat ukrývajícího se velitele z Mírova. Kam až jsme se v pátrání dostali? 

Slepota spravedlnosti

Velitel Tábora nucené Mírov Oldřich Kohlíček a jeho zástupce Čestmír Carbol vnímali dle vlastních slov Mírov jako tábor likvidační a s vězni podle toho zacházeli. V tomto „nápravném“ zařízení docházelo k mnoha projevům fyzického násilí na vězních. Někdy dokonce dozorci vězňům nařídili, aby se postavili do řady a každý z nich musel udeřit toho vedle stojícího. Váleční hrdinové na Mírově zažívali kromě bití i samotku, hladovění, spánkovou deprivaci a psychické týrání. 

Československé letce RAF, v 50. letech nespravedlivě vězněné na Mírově, po desítky let trápilo vědomí, že jejich mučitelé unikají spravedlnosti. Dlouho bylo nemožné dosáhnout plné rehabilitace. Zápas o spravedlnost se táhl po dlouhá léta a jejich bývalí trýznitelé unikali. Skutečná naděje na nápravu přinesl až rok 1989.

„Nadšení z revoluce zachvátilo pochopitelně i nás ‚Mírováky‘. Měli bychom už začít účtovat podle práva věřitelů k dlužníkům,“ napsal ve svých pamětech František Fajtl. Se skupinou svých přátel, muklů z Mírova, toužil případ dozorců otevřít, a domoci se spravedlnosti soudní cestou. Od právníků se ale dozvěděli, že podle stávajícího právního řádu jsou zločiny velitele Mírova Kohlíčka a jeho zástupce Carbola promlčené. To bývalé vojáky přivedlo k úvahám, zda nevzít spravedlnost do vlastních rukou. Fajtl je citoval:

„Pozvat si Kohlíčka, Carbola a další bachaře do Prahy. A taky Tondu Petráka z Bratislavy, aby jim nakládačky vrátil i s úrokama. Nic jinýho ti syčáci nezasluhujou.“

Mírovský vládce a jeho satrapa

Oldřich Kohlíček a Čestmír Carbol patřili mezi „čerstvé esenbácké kádry“. Oba vstoupili do SNB i po válce v létě 1945. Když začali působit na Mírově, prvnímu jmenovanému táhle na šestadvactátý rok, Carbol byl o rok mladší. Kohlíček měl zkušenosti ze zásahu proti tzv. Banderovcům. Zřejmě zde na své velící udělal dojem, protože ho poslali na školu SNB. Ta ho měla připravit pro další služební postup. Záznamy z kádrových materiálů Čestmíra Carbola pak zaujmou snad jen poznámkami, že měl problémy s alkoholem, a dokonce mu utekl eskortovaný vyšetřovanec.

Dozorci byli pečlivě vybíráni. Přicházeli z různých útvarů Sboru národní bezpečnosti a neznali se mezi sebou. Nebylo ani žádoucí, aby se znali. Oslovovali se křestními jmény nebo přezdívkami a pod těmi je znali i vězni. Tak na Mírově sloužili např. Mongol, Neruda, Dlouhán, Dorostenec nebo Bacil, který svou přezdívku získal kvůli projevovanému násilí. Velmi obávanou mlátičkou na Mírově byl Oldřich Gilar, zvaný Nanuk.  

Velitelé užívali krycí jména – Kohlíček se představoval jako „Skála“ a Čestmír Carbol jako „Mirek“. A ani ti pro ránu nešli daleko. Kohlíček vězně prý týral na samotkách nebo „mezi čtyřma očima“, oproti tomu Carbol vězně mlátil veřejně. „Na fackování si hlídači, ti nejhorší a nejtupější, potrpěli. Stalo se jim nejmilejší hrou pro výkon pomsty i pro obveselení. Zúčastňoval se na tom i sám velitel Kohlíček se svým nepostradatelným zástupcem Carbolem,“ napsal František Fajtl.

Kohlíčkovo oblíbené heslo znělo:

„Osm hodin služby, osm hodin zápasu s třídním nepřítelem.“

Vězni Josefu Dobešovi řekl: „Budete říkat, že tyto metody jsou gestapácké, ale jsou účinné! A máme ještě jiné způsoby, jak s vámi zamávat!“

Vězněným Kohlíček vysvětloval: „Odtud vede jenom jedna cesta, a to támhle“ a pokynul směrem k hřbitovu. A že to nebyla planá slova dokazují třeba úmrtí gen. Jaroslava Hrabovského, plk. Jiřího Souhrady a pplk. Bohumila Dítě, který zemřel bez péče po srdečním selhání z útrap na Mírově.

Na svých pět měsíců na Mírově ve stavu nemocných vzpomínal další důstojník a veterán bojů u Tobruku, na Dukle i ve slovenských horách Josef Řehulka: „Na ošetřovnu přišel sám Oldřich Kohlíček a na Řehulku začal řvát: ‚Ty kurvo, zubní kartáček, ručník, mýdlo a plav dolů, já z tebe tu nemoc vyženu!‘ A tak jsem se ocitl v podzemní cele. Malým okénkem pronikalo do temnice světlo. Byla to zpřísněná izolace. Pak přišli ještě pplk. Ševčík a plk. Kostrhún. Celu nám Kohlíček uzamkl těžkým zámkem a zapečetil tak, aby ani bachaři k nám, těžce nemocným, neměli přístup. A nad celou byl emblém Červeného kříže. Později nám přece dovolil, aby nás mohl navštěvovat kamarád EŠ (Emil Špalec, pozn. red.), který nám poskytl prášky a hlavně morální útěchu.“

„Přesto však pplk. Kostrhún duševně nevydržel a Mírov naň zapůsobil tak, že se ihned po svém propuštění v Brně zastřelil.“

Kohlíčka a jeho zástupce Carbola z Mírova k 1. 12. 1950 odvolali. Nebyli však převeleni, nýbrž se sami ocitli za mřížemi. Hlavním důvodem jejich zatčení a soudu s nimi se stala jejich hospodářská kriminalita – zpronevěřovali svěřené prostředky a okrádali vězně. Třetím bodem bylo soustavné bití vězňů, čímž „způsobili velkou škodu na převýchově chovanců v uvědomělé občany lidově-demokratického státu.“

Vzniklé finanční škody nemuseli nahradit. Velitel Kohlíček dostal čtyři, jeho zástupce tři roky odnětí svobody. Nicméně spis z roku 1968 uvádí, že původní rozsudek „pomíjí, že některým chovancům soustavným bitím byla způsobena těžká újma na zdraví,“ což mělo být posuzováno podle jiných paragrafů a jen tento samotný bod obžaloby měl vynést sazbu v rozsahu 5–10 let. 

Naděje pro mukly

Tento spis vznikl na jaře 1968 kvůli vyšetřování násilí na vězních na Mírově. Proč si komunistické orgány vzpomněly a začaly po tolika letech revidovat rozsudek? Režim nezačal zpytovat svědomí, ale reagoval na tlak veřejnosti. Uvolnění cenzury muklům z Mírova umožnilo ve sdělovacích prostředcích mluvit o tom, co zakoušeli, a ukázat při tom na viníky.

Tak mohl vyjít třeba článek bývalého stíhače z bitvy o Francii, příslušníka RAF a mírovského mukla Václava Šikla volající po alespoň morálním soudu nad Kohlíčkem. „My jsme Mírovem přišli o existenci, o smysl své práce, o štěstí rodin, o životní šance, byty; děti byly vyhozeny ze škol, při návratu jsme v mnohých případech nenašli ani své osobní svršky. Proč? Co se tím dosáhlo?“

„Jsme přesvědčeni, že plná pravda o Mírově musí být řečena celé naší veřejnosti, aby se Mírov či jiné koncentráky u nás už neopakovaly.“

„Doufáme, že místo setkání s Kohlíčkem bude možno uspořádat tiskovou konferenci s novináři, s rozhlasem a televizí, se spisovateli. Aby pravda o zrůdné akci ‚Mírov‘ vstoupila v trvalé povědomí nás všech jako varovný příklad.“

Novináři téma násilí na vězních na Mírově začali zpracovávat. Mladý svět dokonce vyhledal Oldřicha Kohlíčka a konfrontoval ho. Ten se v rozhovoru ale snažil vyvinit. Odmítal nařčení, že vězně týral. Spustilo to však další vlnu reakcí lidí, jejichž těla i duše nesly jizvy z Mírova. Medializace evidentně vedla k onomu přezkoumávání Kohlíčkovy kauzy. Snahy o revidování případu však pohřbilo opětovné utahování šroubů za tzv. normalizace.

Mstitel „Parašut“

Anton Petrák (2005)
Zdroj: Ústav Pamäti národa

Po roce 1989 politická slibovala politickým vězňům potrestání viníků. Mnoho příslibů týkajících se stíhání komunistických zločinců dostali i mírováci. Praktické kroky však přesto dlouho chyběly. Snad i proto se frustrace bývalých muklů stupňovala a hnala je k úvahám vyřídit si to s bývalým velitelem Mírova Oldřichem Kohlíčkem „po svém“.

Fajtl ve své knize tvrdí, že bývalí muklové navrhovali jako mstitele Antona Petráka. Petrák patřil mezi mnohokrát vyznamenané hrdiny západní fronty. Ještě v Anglii se přihlásil do výcviku pro provádění speciálních operací v protektorátu, v Anglii působil mj. jako instruktor Commandos. Při obléhání Dunkirku vynikl vedením útoku na významný opěrný bod Němců, za což jej vyznamenal legendární britský maršál Montgomery. Po roce 1948 ho komunisté obvinili z velezrady a na Mírově si odseděl měsíce. Tam si od spoluvězňů vysloužil přezdívky „Parašut“ a „Vlastenec“. Z Mírova se také pokoušel uprchnout, i proto se tu stal oblíbeným cílem šikany bachařů a především Kohlíčka s Carbolem.

I jeho svědectví najdete v archivu Paměti národa. Z něj je zřejmé, že skutečně měl Kohlíčkovi a Carbolovi co vracet. Na nahrávce popisoval, jak jej Kohlíček s Carbolem téměř ubili k smrti. „Mlátili mě hlava nehlava, nedívali se, kde a jak mě mlátí, prostě mě mlátili. Když cítili, že už toho mám dost, tak říkali: ,Vstaň‘ Já už jsem vstát ale nemohl. Po těch ranách, kdy jejich přezky udeřily do těla, vznikla krvavá otevřená rána,“ vyprávěl Petrák na nahrávce. Neřekl však nic o tom, že by měl být mstitelem Mírováků.

I kdyby snad Anton Petrák byl ochoten pomstu vykonat, přesné místo pobytu Oldřicha Kohlíčka nikdo z bývalých vězňů neznal. Vědělo se pouze to, že Kohlíček těsně po okupaci 1968 utekl do Kanady. V průběhu roku 1990 mluvil o případu Fajtl i s kanadským vojenským přidělencem. Ten jim slíbil svou podporu v úsilí při pátrání po Kohlíčkovi. Nicméně konstatoval, že iniciativa musí přijít oficiálně od československých úřadů. Doporučil jim, že nejlépší by bylo předat záležitost právníkům. To však zůstávalo nad možnostmi penzistů a dlouhodobých nepřátel komunistického režimu.

„Joe“ na stopě komunistického zločince

O pátrání po Kohlíčkovi se dozvěděli i bývalí spolubojovníci muklů. Jedním z nich byl Josef „Joe“ Bílek. Za války létal jako střelec a radiotelegrafista u 311. bombardovací perutě. Podle korespondence, kterou máme k dispozici, se o snaze nalézt Kohlíčka dozvěděl v lednu 1990. Bílkovi to svěřil Josef Balejka, další veterán RAF. 

Bílek nezažil Kohlíčkův Mírov, včas emigroval. Z jeho perutě se tam ale ocitli Karel Juchelka, Vladimír Cupák, Vojtěch Formánek, Zdeněk Procházka, Richard Květ nebo Alois Konopický. Joe Bílek také působil jako předseda kanadské větve Free Czechoslovak Air Force Association, pátrání bylo vlastně jeho úkolem. Jak je patrné ze zmíněných dopisů, které posílal do Londýna, zhostil se věci velmi aktivně.

Podle svého referátu valné hromadě asociace nejdříve kontaktoval Petráka přes klub politických vězňů K-231. Oficiálně kvůli případnému svědectví, ale jak již víme, Petrákovi měla náležet i ona role mstitele

O Kohlíčkovi a jeho zločinech začal také hned na podzim 1990 komunikovat s kanadskou policií. Doufal v součinnost úřadů a v to, že se alespoň dozví, kde se Kohlíček zdržuje. V lednu 1991 se Bílkovi ozval konstábl De Micco a sdělil mu, že Kohlíček žije ve městě Brantford v provincii Ontario pod novým jménem Oliver Kohl. Víc mu prý říct nemohl. Podle dopisů si z toho Bílek vyvodil, že Kohlíček je pod ochranou kanadských úřadů, protože zřejmě poskytl dost informací západním zpravodajským službám. 

Konfrontace

Brantford je stotisícové město, Bílek se tedy rozhodl nechat otisknout článek v místních novinách. Šéfredaktor to však i přes nabízenou finanční odměnu odmítl z obav před možnými právním důsledky. Nakonec se Bílkovi podařilo získat poštovní kód, který zúžil adresu komunistického zločince na několik domů v Dundas Street. Vypátral i jeho telefonní číslo. V dopisech kamarádům nevysvětlil, jak se mu to podařilo, dodal pouze „don't ask me how“ (neptejte se mě jak). 

Bílek napsal na svaz letců do Londýna, že bližší informace o jeho postupu v Kohlíčkově případu předá raději ústně jiný bývalý stíhač RAF Marcel Ludikar. „Psal jsem také mjr. gen. št. Kašparovi o instrukce, než zde zahájím další akci, sdělil také v tomto dopise. Miloslav Kašpar byl veteránem zahraničního odboje, absolvoval mj. i zpravodajské kurzy v Anglii. Po svém útěku na Západ také začal působit u britské rozvědky MI6.

Neznáme obsah obdržených instrukcí. Nedlouho poté však Bílek skutečně konfrontoval Kohlíčka. Ten podle všeho Bílka vypoklonkoval, nebo zapíral svou identitu. Bílek se rozhodl postarat se mu o „slávu“ v krajanských novinách, kam napsal článek o jeho zločnech na Mírově a uvedl jeho adresu.

Komunistická mlátička vysvětluje: „Dělali jsme to pro dobro republiky...“

Kohlíček pak Bílka uprostřed července 1991 sám kontaktoval. „Od doby, co jsem v čsl. novinách uveřejnil jeho adresu, dostal něco přes 200 výhružných dopisů. Asi má ‚Sweet Dreams‘,“ referoval Bílek Svazu letců do Londýna. Kohlíčkovi zřejmě došlo, že příště by místo Bílka mohl na návštěvu přijít někdo jiný, kdo si s ním přijde vyrovnat účty třeba i s pistolí v ruce… Něco udělat musel. Pozval tedy Bílka k sobě. K jejich setkání došlo 24. července 1991. Nevíme, jak probíhalo. Komunistický bachař Kohlíček však během něj napsal dopis bývalým chovancům z Mírova a dal jej Bílkovi. „Byli jsme mladí a všichni členové KSČ a všichni jsme věřili tomu, že to, co jsme dělali, dělali jsme pro dobro republiky… Chtěl bych vám ale říci, že kdybych byl takové zvíře, jak se v článcích psalo, nikdo z vás by tady už dávno nebyl,” uvádí mimo jiné Kohlíček v dopisu.

Bílek poslal Kohlíčkův dopis do Londýna. Připojil k němu trpkou poznámku: „Tím končí moje akce ‚Kohlíček‘. V Kanadě je pod ochranou Royal Canadian Mounted Police, protože ‚zpíval‘ proti komunistům. No a doma – limitace –dají amnestii všem těm gangsterům. No, aspoň jsem od něj dostal písemnou omluvu.”

Skartování spisů tvoří tlustou čáru za minulostí. Když svědci umírají...

Mírováci se rozhodli odložit mstu a vydat se cestou práva. Případ totiž ještě nebyl úplně ztracen. V roce 1993 byl ve Středisku dokumentace protiprávnosti komunistického režimu zaveden vyšetřovací spis týkající se Oldřicha Kohlíčka. Sbírala se svědectví, shromaždovaly se důkazy z archivů. Redakce Paměti národa požádala o předložení dokumentů nástupnický Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Sdělili nám, že spis byl skartován v roce 2023. K soudu Oldřicha Kohlíčka nikdy nedošlo.