Možná znáte případ Pravomila Raichla, hrdiny východní fronty a vězně komunistů, který se v 90. letech rozhodl odpravit bývalého komunistického prokurátora Karla Vaše. To ale nebylo poprvé, kdy bývalí muklové chystali zúčtování se svými trýzniteli. K dalšímu takovému případu redakci magazínu přivedly paměti legendárního stíhače RAF Františka Fajtla. Pátrali jsme v archivech a objevili zapomenuté dopisy, prošli vzpomínky letců RAF uložené v naší sbírce. Výsledek? Letci RAF, někdejší muklové, skutečně plánovali likvidaci ukrývajícího se velitele z Mírova. Kam až jsme se v pátrání dostali?
Promlčené zločiny
Nechvalně proslulý Tábor nucených prací existoval na Mírově od dubna 1949 do července 1951, komunisté ho zřídili speciálně pro „třídní nepřátele“ z řad vojáků z povolání. Ocitali se tam proto hrdinové západní i východní fronty, kteří ještě krátce předtím nasazovali životy za svobodu své vlasti – mezi nimi i letci, kteří se v řadách britské Royal Air Force účastnili bitvy o Británii. Na nucené práce byli přitom novým československým režimem posíláni bez soudu, jen na základě rozhodnutí komise národního výboru.
„Vládcem“ Mírova byl Oldřich Kohlíček, zdatně mu sekundoval jeho zástupce Čestmír Carbol – tito soudruzi vnímali TNP Mírov dle vlastních slov jako tábor likvidační a s vězni podle toho zacházeli. V „nápravném“ zařízení tak docházelo k mnoha projevům fyzického násilí, kromě bití tu někdejší válečné hrdiny trápili také hladem, spánkovou deprivací, pobyty na samotce, psychickým týráním. O panujících poměrech výmluvně svědčí vzpomínky vězňů na oblíbenou kratochvíli dozorců: seřadili mukly za sebe a každý musel uhodit vedle stojícího spoluvězně.
Československé letce RAF, kteří v 50. letech prošli tímto peklem, po desítky let sužovala skutečnost, že ti, kdo je na Mírově svévolně mučili, stále unikali spravedlivému trestu. Dosažení plné rehabilitace pro ně dlouho zůstávalo nemožné. Naděje na alespoň částečnou spravedlnost jim svitla během pražského jara, se sovětskou okupací pak zase pohasla. Skutečná šance na nápravu přišla až v roce 1989.
Františku Fajtlovi bylo sedmasedmdesát, když komunistický režim konečně padl. Jak naznačil ve svých pamětech, vyrovnání účtů pro něho v té době stále bylo důležité:
Se skupinou svých přátel, bývalých muklů z Mírova, chtěl po roce 1989 případ dozorců otevřít a domoci se spravedlnosti soudní cestou. Od právníků se ale tehdy dozvěděli, že podle stávajícího právního řádu jsou zločiny velitele Mírova Kohlíčka a jeho zástupce Carbola promlčené.
„Účinné“ gestapácké metody
To někdejší vojáky přivedlo k úvahám, zda spravedlnost nevzít do vlastních rukou. Fajtl jejich uvažování popsal takto:
Oldřich Kohlíček a Čestmír Carbol patřili po válce mezi „čerstvé esenbácké kádry“. Oba do SNB vstoupili v létě 1945. Když začali působit na Mírově, prvnímu jmenovanému bylo téměř šestadvacet, Carbol byl o rok mladší. Kohlíček měl zkušenosti ze zásahu proti banderovcům, zřejmě během něho udělal na své velící dojem, protože ho poslali na školu SNB. Ta ho měla připravit pro další služební postup. Záznamy z kádrových materiálů Čestmíra Carbola pak zaujmou snad jen poznámkami, že měl problémy s alkoholem, a dokonce mu utekl eskortovaný vyšetřovanec.
Dozorci pro Mírov byli pečlivě vybíráni. Přicházeli z různých útvarů Sboru národní bezpečnosti a neznali se mezi sebou – nebylo ani žádoucí, aby se znali. Oslovovali se křestními jmény nebo přezdívkami a pod těmi je znali také vězni. Tak na Mírově sloužili např. Mongol, Neruda, Dlouhán, Dorostenec nebo Bacil, který si přezdívku vysloužil svou brutalitou. Velmi obávanou mlátičkou na Mírově byl i Oldřich Gilar, zvaný Nanuk.
Zdroj: Vojenský historický ústav
Také samotní velitelé užívali krycí jména: Kohlíček se představoval jako „Skála“ a Čestmír Carbol jako „Mirek“. Ani oni nešli pro ránu daleko. Kohlíček prý vězně týral na samotkách nebo „mezi čtyřma očima“, oproti tomu Carbol vězně mlátil veřejně. Jak napsal František Fajtl: „Na fackování si hlídači, ti nejhorší a nejtupější, potrpěli. Stalo se jim nejmilejší hrou pro výkon pomsty i pro obveselení. Zúčastňoval se na tom i sám velitel Kohlíček se svým nepostradatelným zástupcem Carbolem.“
Kohlíčkovo oblíbené heslo údajně znělo „Osm hodin služby, osm hodin zápasu s třídním nepřítelem“. Vězni Josefu Dobešovi Kohlíček vyhrožoval: „Budete říkat, že tyto metody jsou gestapácké...? Ale jsou účinné! A máme ještě jiné způsoby, jak s vámi zamávat!“
Jiní věznění zase vzpomínali, jak jim ve své kanceláři tvrdil: „Odtud vede jenom jedna cesta, a to támhle“ – a pokynul směrem k hřbitovu. A že to nebyly plané hrozby, dokazují třeba úmrtí gen. Jaroslava Hrabovského, plk. Jiřího Souhrady nebo pplk. Bohumila Dítěte, který zemřel bez péče po srdečním selhání z útrap na Mírově.
Na Kohlíčka nikdy nezapomněl ani další deklasovaný důstojník a veterán bojů u Tobruku, na Dukle i ve slovenských horách – Josef Řehulka. Ten vzpomínal, jak za ním sám velitel věznice přišel na ošetřovnu, kde Řehulka jako těžce nemocný strávil značnou část ze svých pěti měsíců na Mírově. „Začal řvát: ‚Ty kurvo! Zubní kartáček, ručník, mýdlo a plav dolů, já z tebe tu nemoc vyženu!‘ A tak jsem se ocitl v podzemní cele. Malým okénkem pronikalo do temnice světlo. Byla to zpřísněná izolace. Pak přišli ještě pplk. Ševčík a pplk. Kostrhún, celu nám Kohlíček uzamkl těžkým zámkem a zapečetil tak, aby k nám, těžce nemocným, neměli přístup ani bachaři! A nad celou byl emblém Červeného kříže...“ popsal Řehulka. Podmínky v Mírově a praktiky dozorců podle něho natolik otřásly jeho spoluvězněm Kostrhúnem, že ten se ihned po svém propuštění v Brně zastřelil.
Snahy o nápravu pohřbila okupace
Kohlíček i jeho zástupce Carbola byli k 1. prosinci 1950 překvapivě z Mírova odvoláni a sami se ocitli za mřížemi. Důvodem jejich zatčení byla hospodářská kriminalita: zpronevěřovali totiž svěřené prostředky a okrádali vězně. Soud jim ovšem kromě toho vytkl i bití vězňů, jímž „způsobili velkou škodu na převýchově chovanců v uvědomělé občany lidově-demokratického státu.“ Velitel Kohlíček dostal čtyři, jeho zástupce tři roky odnětí svobody.
V roce 1968 byla kauza dozorců znovu otevřena a došlo k vyšetřování násilností, jichž se na vězních na Mírově dopouštěli. Proč si komunistické orgány vzpomněly a začaly po tolika letech revidovat rozsudek? Režim nezačal „zpytovat svědomí“ sám od sebe, reagoval na tlak veřejnosti. Uvolnění cenzury během pražského jara umožnilo bývalým muklům z Mírova promluvit ve sdělovacích prostředcích o svých zkušenostech a ukázat při tom na viníky.
Tak mohl vyjít třeba článek bývalého stíhače z bitvy o Francii a příslušníka RAF, mírovského mukla Václava Šikla, volající po alespoň morálním soudu nad Kohlíčkem. „My jsme Mírovem přišli o existenci, o smysl své práce, o štěstí rodin, o životní šance, byty; děti byly vyhozeny ze škol, při návratu jsme v mnohých případech nenašli ani své osobní svršky. Proč? Co se tím dosáhlo?“ napsal Šikl.
A dále: „Doufáme, že místo setkání s Kohlíčkem bude možno uspořádat tiskovou konferenci s novináři, s rozhlasem a televizí, se spisovateli. Aby pravda o zrůdné akci ‚Mírov‘ vstoupila v trvalé povědomí nás všech jako varovný příklad.“
Novináři pak téma násilí na vězních z Mirova začali zpracovávat. Mladý svět dokonce vyhledal Oldřicha Kohlíčka a konfrontoval ho. Ten se ale v rozhovoru snažil vyvinit a odmítl nařčení, že vězně týral, což ovšem spustilo vlnu reakcí dalších lidí, jejichž těla i duše nesly jizvy z Mírova. Byla to právě medializace případu, co evidentně vedlo k přezkoumání Kohlíčkovy kauzy. Ve spisu z roku 1968 se uvádí, že dřívější rozsudek „pomíjí, že některým chovancům soustavným bitím byla způsobena těžká újma na zdraví,“ což mělo být nyní posuzováno podle jiných paragrafů a tento samotný bod obžaloby měl vynést sazbu v rozsahu 5–10 let.
Snahy o revidování případu však poté pohřbilo opětovné utahování šroubů za tzv. normalizace. Znovu se pak bývalí muklové dočkali až po roce 1989, kdy jim politická reprezentace slibovala potrestání viníků. Mnoho příslibů týkajících se stíhání komunistických zločinců dostali i „mírováci“. Konkrétní kroky však dlouho chyběly. I proto se zřejmě frustrace bývalých vězňů stupňovala a vedla je k úvahám vyřídit si to s někdejším velitelem Mírova Oldřichem Kohlíčkem „po svém“.
Mstitel Parašut
František Fajtl ve své knize tvrdí, že bývalí muklové si za svého „mstitele“ vybrali Antona Petráka. Ten patřil mezi mnohokrát vyznamenané hrdiny západní fronty, v Anglii se přihlásil do výcviku pro provádění speciálních operací v protektorátu a působil mj. jako instruktor Commandos. Při obléhání Dunkerku pak vynikl vedením útoku na významný opěrný bod nacistů, za což jej vyznamenal legendární britský maršál Montgomery. Po roce 1948 ho komunisté obvinili z velezrady a na Mírově si odseděl měsíce. Od spoluvězňů si vysloužil přezdívky „Parašut“ a „Vlastenec“. Z Mírova se také pokoušel uprchnout, i kvůli tomu se stal oblíbeným cílem šikany bachařů a především Kohlíčka s Carbolem.
Také jeho svědectví najdete v archivu Paměti národa. Je z něj zřejmé, že skutečně měl bachařům z Mírova co vracet – Kohlíček s Carbolem ho téměř ubili k smrti. „Mlátili mě hlava nehlava, nedívali se, kde a jak mě mlátí, prostě mě mlátili. Když cítili, že už mám dost, tak říkali: ,Vstaň!‘ Já už jsem ale vstát nemohl. Po ranách, kdy jejich přezky udeřily do těla, vznikla krvavá otevřená rána,“ vyprávěl Petrák na nahrávce z roku 2005. Tehdy však dokumentaristům Paměti národa neřekl nic o tom, že těsně po sametové revoluci měl být mstitelem mírováků.
I kdyby ale Anton Petrák byl snad ochoten pomstu vykonat, přesné místo pobytu Oldřicha Kohlíčka počátkem 90. let nikdo z bývalých vězňů neznal. Vědělo se pouze to, že události roku 1968 Kohlíček využil k útěku do Kanady. František Fajtl proto v roce 1990 promluvil o případu s kanadským vojenským přidělencem. Ten někdejším muklům slíbil svou podporu v úsilí při pátrání po Kohlíčkovi, konstatoval ale, že iniciativa musí přijít oficiálně od československých úřadů. Doporučil jim také, že nejlepší by bylo případ předat právníkům. To však zůstávalo mimo možnosti penzistů, jejichž penze se i nadále odvíjela od jejich postavení v režimu, který je dlouhodobě považoval za své nepřátele.
„Joe“ na stopě komunistického zločince
O pátrání po Kohlíčkovi se dozvěděli i bývalí spolubojovníci muklů. Jedním z nich byl Josef „Joe“ Bílek. Za války létal jako střelec a radiotelegrafista s 311. bombardovací perutí. Podle korespondence, kterou máme k dispozici, se o snaze nalézt Kohlíčka dozvěděl v lednu 1990. Bílkovi to svěřil Josef Balejka, bývalý válečný stíhač.
Bílek nezažil Kohlíčkův Mírov, včas emigroval. Vězněni tam však byli spolubojovníci z jeho perutě: Karel Juchelka, Vladimír Cupák, Vojtěch Formánek, Zdeněk Procházka, Richard Květ nebo Alois Konopický.
Joe Bílek po své emigraci působil také jako předseda kanadské větve Free Czechoslovak Air Force Association. Pátrání proto bylo především jeho úkolem, zhostil se ho velmi aktivně, jak je patrné ze zmíněných dopisů, které posílal do Londýna. Z jeho referátu valné hromadě asociace vyplývá, že nejdříve přes klub politických vězňů K-231 kontaktoval Petráka. Oficiálně kvůli případnému svědectví, ale jak již víme, Petrákovi měla náležet i ona role mstitele.
O Kohlíčkovi a jeho zločinech začal také Bílek hned na podzim 1990 komunikovat s kanadskou policií. Doufal v součinnost kanadských úřadů a v to, že se od nich dozví, kde se Kohlíček zdržuje. V lednu 1991 se mu skutečně ozval konstábl De Micco a sdělil mu, že Kohlíček žije ve městě Brantford v provincii Ontario pod novým jménem Oliver Kohl. Víc mu prý říct nemohl. Podle dopisů si z toho Bílek vyvodil, že Kohlíček je pod ochranou kanadských úřadů, protože zřejmě poskytl dost informací západním zpravodajským službám.
Konfrontace
Brantfort je stotisícové město, Bílek se tedy rozhodl, že nechá otisknout článek v místních novinách. Šéfredaktor to však navzdory nabízené finanční odměně odmítl, obával se totiž možných právních důsledků. Nakonec se Bílkovi i přesto podařilo získat Kohlíčkovo poštovní směrovací číslo – to zúžilo oblast bydliště komunistického zločince na několik domů v Dundas Street – a jeho telefonní číslo. V dopisech kamarádům nevysvětlil, jak potřebné informace získal, dodal pouze „don't ask me how“ (neptejte se mě jak).
Joe Bílek pak napsal na svaz letců do Londýna, že bližší informace o jeho postupu v Kohlíčkově případu předá raději ústně jiný bývalý stíhač RAF Marcel Ludikar. „Psal jsem také mjr. gen. št. Kašparovi o instrukce, než zde zahájím další akci,” sdělil také v tomto dopise. Miloslav Kašpar byl veteránem zahraničního odboje, absolvoval mj. i zpravodajské kurzy v Anglii a po svém útěku na Západ začal okamžitě působit u britské rozvědky MI6.
Neznáme obsah instrukcí, které snad Kašpar udělil. Nedlouho poté však Bílek Kohlíčka skutečně konfrontoval, zdá se ovšem, že ten Bílka prostě vypoklonkoval nebo zapíral svou identitu. Bílek se proto rozhodl postarat se mu o „slávu“ v krajanských novinách, kam o něm napsal článek a uvedl i jeho adresu.
„Dělali jsme to pro dobro republiky…“
V červenci 1991 pak ale Kohlíček Bílka sám kontaktoval, o čemž Bílek následně referoval svazu letců do Londýna: „Od doby, co jsem v čsl. novinách uveřejnil jeho adresu, dostal něco přes dvě stě výhružných dopisů. Asi má ‚sweet dreams‘.“
Kohlíčkovi zřejmě došlo, že příště by místo Bílka mohl na návštěvu přijít někdo jiný, kdo si s ním přijde vyrovnat účty třeba i s pistolí v ruce. Něco udělat musel. Pozval tedy Bílka k sobě. K jejich setkání došlo 24. července 1991. Nevíme, jak probíhalo. Komunistický bachař Kohlíček však během něj napsal dopis bývalým vězňům z Mírova a dal jej Bílkovi.
„Byli jsme mladí a všichni členové KSČ a všichni jsme věřili tomu, že to, co jsme dělali, dělali jsme pro dobro republiky,” uvádí mimo jiné Kohlíček v dopisu.
Bílek poslal Kohlíčkův dopis do Londýna. Připojil k němu trpkou poznámku: „Tím končí moje akce ‚Kohlíček‘. V Kanadě je pod ochranou Royal Canadian Mounted Police, protože ‚zpíval‘ proti komunistům. No a doma – limitace – dají amnestii všem těm gangsterům. No, aspoň jsem od něj dostal písemnou omluvu.”
Tlustá čára za minulostí?
Mírováci pak již přestali pomýšlet na vlastní mstu a rozhodli se přenechat výkon spravedlnosti příslušným institucím. Případ totiž ještě nebyl úplně ztracen. V roce 1993 byl ve Středisku vyšetřování zločinů komunismu zaveden vyšetřovací spis týkající se Oldřicha Kohlíčka. Sbírala se svědectví, shromaždovaly se důkazy z archivů.
Redakce Paměti národa nyní požádala o předložení dokumentů nástupnický Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Sdělili nám, že spis byl skartován v roce 2023. Nevíme tedy, proč se ve stíhání nepokračovalo. Spravedlivý soud s Oldřichem Kohlíčkem se nikdy nekonal.
