(zdroj: VHÚ)
Československé letce RAF, v 50. letech nespravedlivě vězněné na Mírově, desítky let trápilo vědomí, že jejich mučitel uniká spravedlnosti. Nikdo ho za jeho zločiny nepotrestal ani po tzv. Sametové revoluci. Věznění váleční hrdinové obou front zažívali na Mírově mlácení, samotku, týrání hladem, spánkovou deprivací. V čele mírovského Tábora nucených prací stál fanatický komunista, sadista Oldřich Kohlíček. Někdejší letci RAF ho v devadesátých letech vypátrali a poslali za ním jednoho z nich. Proč ho nakonec nepopravil?
František Fajtl, od roku 1950 vězněn bez soudu sedmnáct měsíců, se spolu s dalšími třemi stovkami hrdinů východního, západní i domácích odboje ocitl na Mírově , jemuž vládl Oldřich Kohlíček a jeho zástupce Čestmír Carbol. Fajtl o jejich působení zanechal řadu vzpomínek, které se také staly podnětem pro tento článek.
Tito soudruzi Tábor nucených prací Mírov vnímali dle vlastních slov jako tábor likvidační a takgo s chovanci zacházeli. Režim se v tomto “nápravném zařízení vyznačoval šikanou, ponižováním zastrašováním a četnými projevy fyzického násilí na vězní. Někdy dokonce dokonce nařídili vězňům, aby se postavili za sebe do řady a každý z nich musel udeřit toho vedle stojícího. Dlouho bylo nemožné dosáhnout plné rehabilitace. Zápas o spravedlnost se táhl dlouhá léta. Jejich bývalí trýznitelé unikali. Komunistický režim především v šedesátých letech uznával nespravedlnosti páchané stranou v padesátých letech. Zvládal ukazovat na „vynálezce“ oněch represivních opatření, ale jen neochotně se zabýval pachateli konkrétních krutostí. Nové naděje se otevřely až po převratu v roce 1989.
Spravedlnost se nadechuje
„Nadšení z revoluce zachvátilo pochopitelně i nás „Mírováky“. Měli bychom už začít účtovat podle práva věřitelů k dlužníkům,“ napsal František Fajtl ve svých pamětech. Se skupinou svých přátel muklů z Mírova toužil případ dozorců otevřít a domoci se spravedlnosti soudní cestou. Dozvěděli se však od právníků, že podle stávajícího právního řádu jsou zločiny velitele Mírova Kohlíčka a jeho zástupce Carbola promlčené. To přivedlo bývalé vojáky k uvahám o tom, zda nevzít spravedlnost do vlastnch rukou. Podle Fajtla někteří volali po tom, „pozvat si Kohlíčka, Carbola a další bachaře do Prahy a taky Tondu Petráka z Bratislavy, aby jim nakládačky vrátil i s úrokama. Nic jinýho ti syčáci nezasluhujou.”
Mírovský vládce a jeho satrapa
Velitelé Mírova Oldřich Kohlíček a Čestmír Carbola patřili mezi “čerstvé kádry”. Oba vstoupili do SNB po válce v létě 1945. Prvnímu jmenovanému bylo táhlo na 26 rok, Carbol byl o rok mladší, když začali působit na Mírově. Kohlíček měl zkušenosti ze zásahu proti tzv. Banderovcům. Zřejmě zde zaujal dojem na své velicí, protože byl odeslán na školu SNB, která jej měla připravit pro další služební postup. Záznamy z kádrových materiálu Čestmíra Carbola zaujmou snad jen poznámkami, že měl problémy s alkoholem a dokonce mu utekl eskortovaný vyšetřovanec.
Dozorci byli pečlivě vybíráni. Pocházeli z různých útvarů Sboru národní bezpečnosti. Neznali se mezi sebou a nebylo žádoucí, aby se znali. Oslovovali se křestními jmény nebo přezdívkami a pod těmi je znali také vězni. Tak na Mírově sloužili např. Mongol, Neruda, Dlouhán, Dorostenec, nebo Bacil, který svou přezdívku rovněž získal projevovaným násilím na věžních. Velmi obávanou mlátičkou na Mírově byl Oldřich Gilar, zvaný „Nanuk“.
Jejich velitelé pak používali krycí jména – Kohlíček se představoval jako „Skála“ a Čestmír Carbol jako „Mirek“. Ani ti nešli pro ránu daleko. Kohlíček prý vězně týral na samotkách nebo „mezi čtyřma očima“, naproti Carbol mlátil chovance veřejně. „Na fackování si hlídači, ti nejhorší a nejtupější, potrpěli. Stalo se jim nejmilejší hrou pro výkon pomsty i pro obveselení. Zúčastňoval se na tom i sám velitel Kohlíček se svým nepostradatelným zástupcem Carbolem.“, napsal František Fajtl.
Kohlíček měl oblíbené heslo: „Osm hodin služby, osm hodin zápasu s třídním nepřítelem.“ Vězni Josefu Dobešovi řekl: „Budete říkat, že tyto metody jsou gestapácké, ale jsou účinné. A máme ještě jiné způsoby, jak s vámi zamávat!“
Vězněným říkal Kohlíček ve své kanceláři: „Odtud vede jenom jedna cesta a to támhle“ – a pokynul směrem k hřbitovu. Že to nebyla planá slova dokazují třeba úmrtí generála Jaroslava Hrabovského, plk. Jiřího Souhrady a pplk. Bohumila Dítě, který zemřel bez péče po srdečním selhání z útrap na Mírově.
Na svých pět měsíců na Mírově ve stavu nemocných vzpomínal další důstojníka a veterán bojů u Tobruku, na Dukle i ve slovenských horách Josef Řehulka. Na ošetřovnu přišel sám Oldřich Kohlíček a na Řehulku začal řvát: „Ty kurvo, zubní kartáček, ručník, mýdlo a plav dolů, já z tebe tu nemoc vyženu!“ A tak se ocitl v podzemní cele. Malým okénkem pronikalo do temnice světlo. Byla to zpřísněná izolace. Pak přišli ještě pplk. Ševčík a plk. Kostrhún. Celu nám Kohlíček uzamkl těžkým zámkem a zapečetil tak, aby ani bachaři neměli k nám těžce nemocným přístup! A nad celou byl emblém ´Červeného kříže´. Později nám přece dovolil, aby nás mohl navštěvovat kamarád E[mil] Š[palec], který nám poskytl prášky a hlavně morální útěchu. Přesto však pplk. Kostrhún duševně nevydržel a Mírov naň zapůsobil tak, že se ihned po svém propuštění do Brna zastřelil.“
Kohlíčka a jeho zástupce Carbola odvolali z Mírova k 1. 12. 1950. Nebyli však převeleni, nýbrž se sami ocitli za mřížemi. Impulsem a hlavním důvodem jejich zatčení a souzení se stala jejich hospodářská kriminalita – zpronevěřovali svěřené prostředky a okrádali vězně. Třetím bodem bylo soustavné bití „chovanců ústavu,“ čímž „způsobili velkou škodu na převýchově chovanců v uvědomělé občany lidově-demokratického státu.“
Vzniklé finanční škody nemuseli nahradit. Velitel Kohlíček dostal čtyři, jeho zástupce tři roky odnětí svobody. Nicméně ve spisu z roku 1968 se uvádí, že hodnocení trestu „pomíjí, že některým chovancům soustavným bitím byla způsobena těžká újma na zdraví,“ což mělo být posuzováno podle jiných paragrafů a tento samotný bod obžaloby měl vynést sazbu v rozsahu 5 - 10 let.
Naděje pro mukly
Spis vznikl na jaře 1968 z důvodu vyšetřování násilí na vězních na Mírově. Proč si tak náhle komunistické orgány vzpomněly na téměř dvacet let staré činy jiných komunistů a počaly revidovat rozsudek? Režim nezačal sám zpytovat svědomí, ale reagoval na tlak veřejnosti. Upuštění od cenzury umožnilo muklům z Mírova vyprávět ve sdělovacích prostředcích, co zakoušeli., ukázat na viníky a dohnat je ke spravedlnosti.
Tak mohl vyjít třeba článek bývalého stíhače z bitvy o Francii, příslušníka RAF a mírovského mukla Václava Šikla volající po alespoň jakémsi morálním soudu nad Kohlíčkem. „My jsme Mírovem přišli o existenci, o smysl své práce, o štěstí rodin, o životní šance, byty, děti byly vyhozeny ze škol, při návratu jsme v mnohých případech nenašli ani své osobní svršky. Proč? Co se tím dosáhlo? Jsme přesvědčeni, že plná pravda o Mírově musí být řečena celé naší veřejnosti, aby se Mírov či jiné koncentráky u nás už neopakovaly. Doufáme, že místo setkání s Kohlíčkem bude možno uspořádat tiskovou konferenci s novináři, s rozhlasem a televizí, se spisovateli. Aby pravda o zrůdné akci Mírov vstoupila v trvalé povědomí nás všech jako varovný příklad.“
Novináři téma násilí na vězních na Mirově začali zpracovávat. Mladý svět dokonce vyhledal Oldřicha Kohlíčka a konfrontoval jej. V rozhovoru se snažil vyvinit. Odmítal nařčení, že vězně týral. To spustilo další vlnu reakcí těch, jejichž těla i duše nesla jizvy z Mírova. Toto vedlo evidentně k onomu přezkoumávání Kohlíčkovy kauzy.
Mstitel „Parašut“
Po roce 1989 letcům RAF, tzv. “zápaďákům a bývalým vězňům svědomí politická reprezentace slibovala potrestání viníků. Mnoho příslibů ke stíhání komunistických zločinců dostali i mírováci. Praktické kroky však přesto dlouho chyběly. Snad i proto se frustrace bývalých muklů stupňovala a hnala je k úvahám vyřídit si to s bývalým velitelem Mírova Oldřichem Kohlíčkem „po svém“.
Fajtl ve své knize tvrdí, že bývalí muklové jako mstitele navrhovali Antona Petráka. I jeho svědectví se nalézá v archivu Paměti národa. Z něj vyplývá, že měl skutečně co Kohlíčkovi a Carbolovi vracet. Na nahrávce popisuje způsob, jakým jej Kohlíček s Carbolem téměř ubili k smrti. „Mlátili mě hlava-nehlava, nedívali se kde a jak mě mlátí, prostě mě mlátili. Když už cítili, že už toho mám dost, tak říkali: ,Vstaň.‘ Já už jsem vstát ale nemohl. Po těch ranách, kde přezky udeřily do těla, vznikla krvavá otevřená rána.“ vyprávěl Petrák pro slovenský Ústav Pamäti národa. O tom, že by měl být mstitelem Mírováků, neřekl nic.
Petrák patřil mezi mnohokrát vyznamenané hrdiny západní fronty. Ještě v Anglii se přihlásil do výcviku pro provádění speciálních operací v protektorátu, v Anglii působil mj. jako instruktor Commandos. Při obléhání Dunkirku vynikl vedením útoku na významný opěrný bod Němců, za což jej vyznamenal legendárním britský maršálem Montgomerym. Po roce 1948 ho soudruzi obvinili z velezrady a měsíce si odseděl na Mírově. Tam si od spoluvězňů vysloužil přezdívky „Parašut“ a „Vlastenec. Z Mírova se také pokoušel uprchnout. I proto se tu stal se oblíbeným cílem šikany bachařů a předvším Kohlíčka s Carbolem.
I kdyby ten snad byl Anton Petrák ochoten pomstu vykonat, přesné místo pobytu Oldřicha Kohlíčka nikdo z bývaých vězňů neznal. Vědělo se pouze to, že události roku 1968 Kohlíček využil k útěku do Kanady. V průběhu roku 1990 o případu Fajtl a jeho kolegové rozmlouvali i s kanadským vojenským přidělencem. Ten slíbil svou podporu v úsilí v pátrání po Kohlíčkovi. Nicméně konstatoval, že iniciativa musí přijít oficiálně odz československéých úřadů strany. Doporučil jim, že nejlépe by bylo předat případ právníkům. To však zůstávalo nad možnosti penzistů a dlouhodobých nepřátel komunistického režimu.
„Joe“ na stopě
(zdroj: Luboš Volf, vets.cz)
O pátrání po Kohlíčkovi se dozvěděli i bývalí spolubojovníci muklů. Jedním z nich byl Josef „Joe“ Bílek. Za války létal jako střelec a radiotelegrafista s 311. bombardovací perutí. Podle korespondence, kterou máme k dispozici, se o snaze nalézt Kohlíčka dozvěděl v lednu 1990. Bílkovi to svěřil Josef Balejka, bývalý válečný stíhač.
Bílek nezažil Kohlíčkův Mírov, včas emigroval. Z jeho perutě se tam ocitli Karel Juchelka, Vladimír Cupák, Vojtěch Formánek, Zdeněk Procházka, Richard Květ a nebo zbrojíř Alois Konopický. Joe Bílek se také stal předsedou kanadské větve Free Czechoslovak Air Force Association. Pátrání bylo vlastně jeho úkolem. Zhostil se jej čestně. Podle svého referátu valné hromadě asociace nejdříve přes klub politických vězňů K-231 kontaktoval Petráka. Oficiálně pro případné svědectví, ale jak již víme, Petrákovi měla náležet ona role mstitele.
O Kohlíčkovi a jeho zločinech začal také hned na podzim 1990 komunikovat s kanadskou policií. Doufal v součinnost a v tom, že se alespoň dozví, kde se Kohlíček zdržuje. V lednu 1991 se mu ozval konstábl De Micco a ten mu řekl, že Kohlíček žije ve městě Brantford v provincii Ontario a že používá nové příjmení “Kohl. Víc mu sdělit prý nemohl.
Bílek z toho vyvodil, že Kohlíček je pod ochranou kanadských úřadů a že patrně poskytl dost informací o komunistech zdejší zpravodajské službě. Brantfort je stotisícové město, Bílek se tedy rozhodl nechat otisknout článek. Šéfredaktor to však i přes nabízenou finanční odměnu odmítl z obav před možnými právním důsledky.
Konfrontace
Nakonec se mu podařilo získat poštovní kód, který adresu zúžil na několik domů v Dundas Street i telefonní číslo. V dopisech kamarádům nevysvětlil, jak se mu to podařilo, dodal pouze “don´t ask me how” (“neptejte se mě jak”).
V lednu 1990 napsal na svaz letců do Londýna, že bližší informace o jeho postupu v Kohlíčkově případu předá jiný ex-stíhač RAF Marcel Ludikar ústně. “Psal jsem také mjr. gen. št. Kašparovi o instrukce, než zde zahájím další akci.”, sdělil také v tomto dopise. Miloslav Kašpar byl veteránem zahraničního odboje, absolvoval mj. i zpravodajské kurzy v Anglii. Po svém útěku na západ také začal okamžitě působit u MI6.
Není jasné, jaké instrukce obdržel. Nedlouho poté vskutku konfrontoval Kohlíčka. Podle všeho Kohlíček Bílka vypoklonkoval nebo zapíral svou identitu. Bílek rozhodl postarat se mu o “slávu” v krajanských novinách, kam napsal článek a uvedl jeho adresu.
Kohlíček pak Bílka uprostřed července 1991 sám kontaktoval. “Od doby, co jsem uveřejnil v čsl novinách jeho adresu, dostal něco přes 200 výhružných dopisů. "Asi má 'Sweet Dreams'”, referoval Bílek svazu do Londýna. Kohlíčkovi došlo, že příště by místo Bílka mohl přijít i někdo jiný, kdo na něj mohl mít z Mírova mnohem větší zlost… Něco udělat musel. Pozval tedy Bílka k sobě. K němu došlo 24. července 1991. Nevíme, jak tohle setkání probíhalo. Kohlíček však po něm napsal dopis bývalým chovancům z Mírov. ”Byli jsme mladí a všichni členové KSČ a všichni jsme věřili tomu, že co jsme dělali, dělali jsme pro dobro republiky…Chtěl bych vám ale říci, že kdybych byl takové zvíře, jak se v článcích psalo, nikdo z vás tady už dávno nebyl,” uvádí mimo jiné Kohlíček v dopisu.
Kohlíčkův dopis poslal obratem do Londýna s kyselou poznámkou: “Tím končí moje akce 'Kohlíček.' V Kanadě je pod ochranou Royal Canadian Mounted Police, protože 'zpíval' proti komunistům. No a doma - limitace - dá amnestii všem těm gangsterům. No aspoň jsem od něj dostal písemnou omluvu.”
Konání Josefa Bílka tím skončilo. Mírováci cítili podporu ve svém usilování o spravedlnost a zvolili tuto cestu.
Slepota spravedlnosti
Je tu velká podobnost s případem Pravomila Raichla, který se chystal odpravit Karla Vaše. Zločiny bývalého prokurátora byly dle výroku soudu z 15. ledna 2002 promlčeny a to přimělo Raichla opatřit si zbraň a připravit jeho vraždu. Neuskutečnil ji, zemřel pár hodin před plánovaným setkáním s Vašem, při kterém jej chtěl zabít.
Bývalí muklové z Mírova měli kromě Kohlíčkova dopisu i jeho kanadskou adresu a kupu příslibů politiků. Rozhodli se vydat cestou práva. Cíl musel vypadat až lákavě blizoučko. Mírováci snad právě proto zavrhli osobní odplatu jako způsob vyrovnání účtů. V roce 1993 byl ve Středisku vyšetřování zločinů komunismu zaveden spis týkající se Oldřicha Kohlíčka a násilí na vězních. Zažádali jsme o předložení nástupnický Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Spis byl skartován v roce 2023. K soudu Oldřicha Kohlíčka nikdy nedošlo.
