Nabité stadiony i bystré oči kontrarozvědky: hokejový příběh Dukly Jihlava

Hokejový tým Dukly Jihlava psal v osmdesátých letech jednu ze slavných kapitol československého hokeje. „Tenkrát jsme byli fakt slavní. Do Jihlavy jezdily na hokej autobusy plné lidí z celého kraje a atmosféra na stadionu byla neskutečná,“ vzpomíná v rozhovoru s Pamětí národa tehdejší člen mužstva, hokejista Augustin Žák. „Ale mně se hrálo výborně i v Brně nebo Bratislavě, kde na nás diváci pískali. To byl takový motivační prvek, to nás nabíjelo, že musíme vyhrát.“ Jihlavská Dukla byla pod armádní záštitou a těšila se výjimečným materiálním podmínkám, její hokejisté tvořili velkou část československého reprezentačního týmu. 

Trénink na prvním místě

Za jejich úspěchy ale stál především tvrdý dril. Hokejisté, kteří byli zároveň vojáky z povolání, museli dodržovat pevný denní režim, na který dohlížel trenér Stanislav Neveselý. „Obětoval hokeji celý život. Dovedl se na hráče rozčílit, dát mu ‚čočku‘, ale druhý den už o tom nevěděl, nikomu se nemstil. Jeho tréninky byly neskutečně intenzivní, všechno naplno...“ vzpomíná Augustin Žák.

Podobně o Stanislavu Neveselém hovoří i hokejista Jaroslav Benák: „Byl to nejlepší trenér, jakého jsem zažil. Zajímal se o nás, o naše rodiny, věděl, kolik máme dětí a co dělají naše manželky.“ 

Každý den v půl sedmé ráno hokejisté zahajovali svůj den několikakilometrovým během ke studánce, kde se opláchli studenou vodou. Následovala snídaně, trénink v tělocvičně a na stadionu, společný oběd, odpočinek, další trénink a večeře. „Měli jsme opravdu špičkové podmínky srovnatelné se zahraničím. Fasovali jsme zahraniční výzbroj, trenéři s námi dokonce rozebírali videozáznamy utkání, což v té době rozhodně nebyl standard,“ popisuje Bedřich Ščerban, který byl ve druhé polovině 80. let kapitánem týmu Dukly. 

V poněkud výjimečném postavení byl v týmu hokejista Patrik Augusta, jehož otec Josef Augusta byl koncem 80. let v Dukle trenérem. „S otcem jsme to měli nastavené tak, že na zimáku jsem byl jeden z hráčů, jen doma jsem byl jeho syn. Myslím, že poprvé v životě mě z očí do očí pochválil až roku 1992, kdy jsem přivezl bronzovou medaili z olympiády,“ konstatuje Patrik Augusta. „Do té doby mi jen něco vzkazoval po mámě nebo mi říkal, co mám zlepšit.“ Přesto na něj spoluhráči někdy hleděli skrz prsty v domnění, že má protekci. 

Tvrdá konkurence i slavná vítězství

Všichni hokejisté Dukly samozřejmě toužili po přijetí do reprezentačního týmu. „Bylo to hodně náročné, nikdo se moc neohlížel na potřeby jednotlivce, vše bylo podřízeno společnému úspěchu. A konkurence byla tak obrovská, že si nikdo nedovolil rebelovat nebo požadovat nějaké úlevy. Na místo každého z nás čekalo několik dalších,“ říká Bedřich Ščerban. 

Komu se podařilo do reprezentace probojovat, mohl se zúčastnit například olympijských her v Sarajevu roku 1984, kde československé mužstvo získalo stříbrnou medaili, nebo následující rok na mistrovství světa v Praze vybojovat zlato. 

„Nezačalo to vůbec dobře, prohráli jsme poslední přípravný zápas s Pardubicemi, a na začátku šampionátu jsme byli nervózní. Ale trenéři Bukač a Neveselý nás dokázali zklidnit a povzbudit. Velkou motivací do dalších zápasů pak byla výhra nad Sovětským svazem.“ Také před začátkem tohoto osudového utkání Jaroslav Benák cítil nervozitu: „Opadla ze mě ve chvíli, kdy jsem vylezl na led a musel reagovat na okamžitou herní situaci,“ říká a dodává:  

Vítězství nad Sovětským svazem pro diváky šampionátu v Praze mělo i symbolický význam. V době normalizace, sedmnáct let po vpádu okupačních vojsk Varšavské smlouvy, se zimní stadion stal zástupným bojištěm: Čechoslováci se se Sověty utkávali alespoň ve sportu. 

Na Západ jen bez pasu

Sportovci patřili k těm privilegovaným občanům, kteří i v době ostnatých drátů na hranicích mohli vyjíždět na Západ. Augustin Žák vzpomíná, že na zájezdech někdy raději hladověl, aby mohl domů nakoupit dárky: „Nakoupil jsem si bundy a trička, pro mámu jahodový a jablečný šampon. Trenér Pitner chtěl, abychom domů přijížděli až v noci, aby lidi neviděli, co všechno jsme si přivezli.“ 

Ještě na konci osmdesátých let bylo běžné, že hokejistům na zájezdech odebírali pasy, jak vzpomíná Patrik Augusta:  „Všude jsme se pohybovali jako skupina. Vodili nás za ručičku, jedli jsme společně, počítali nás v autobusu. Až na konci cesty nám pasy opět vrátili.“ 

A čeho se byrokraté v pozadí hokejového sportu tak obávali? Zejména toho, že by hokejisty oslovili scouti západních mužstev, a lákali by je do jejich řad. To se přihodilo třeba Jaroslavu Benákovi, kterého na olympiádě v Calgary roku 1988 oslovili scouti kanadského týmu Calgary Flames: „Už to na takových pětaosmdesát procent vypadalo, že tam zůstanu. Volal jsem manželce do Československa, mluvili jsme o tom, že rodina by se za mnou dostala přes Červený kříž.“ Možnost sportovní kariéry v Kanadě byla nesmírně lákavá, na opačné misce vah byl strach z emigrace a jejích následků pro celou rodinu. 

Nakonec se rozhodl, že nabídku odmítne, čehož později v životě mnohokrát litoval: „Milion snů jsem o tom měl,“ říká a dodává, že kdyby tehdy tušil, že za rok a půl komunistický režim padne, nejspíš by se rozhodl jinak. 

Listopad 1989 na jihlavském stadionu

Po každém výjezdu na Západ hokejisté Dukly museli jednotlivě chodit k pohovorům s příslušníky Vojenské kontrarozvědky. „Jeden po druhém jsme chodili do kanclů na baráku. Tam se nás vyptávali, jestli jsme se za hranicemi s někým nepotkali. Měli jména lidí, kteří zůstali v zahraničí a motali se kolem Dukly Jihlava. Byly to nepříjemné chvilky, ale nebylo nic jednoduššího než opakovat: ‚Nikoho jsem neviděl, s nikým jsem se nesetkal...‘“ Přesto někteří z hokejistů později své jméno našli v evidenci spolupracovníků Vojenské kontrarozvědky, kde figurovali jako důvěrníci; rozvědka je takto mohla evidovat i bez jejich vědomí. 

Nejdůkladněji býval výslýchán Bedřich Ščerban, který si dopisoval se spolužačkou ze střední školy, která emigrovala na Západ: „Věděl jsem, že mám kontrolovanou poštu, protože pokaždé, když mi od ní přišel dopis, zavolali mě do kanceláře, že už tam na mě čekají ti pánové. A znovu mi kladli otázky, jestli se spolu bavíme o armádě, o počtu tanků a podobně.“ 

Události po 17. listopadu 1989 hokejisté prožívali nejprve s obavami, že jako armádní tým by mohli být nasazeni do zásahů proti demonstrantům. Patrik Augusta vzpomíná: 

Přesto i oni se nakonec zapojili do dění a Bedřich Ščerban coby kapitán přečetl před zápasem na jihlavském stadionu prohlášení na podporu stávkujících studentů. Jihlavská veřejnost na jeho vystoupení reagovala velmi různorodě: „Někteří lidé mě na ulici zastavovali a říkali, že jsem frajer, že mi moc fandí. Jiní mě strašili, že si to odnesu. A pak byli takoví, kteří najednou začali přecházet na druhý chodník, aby se mnou nemuseli mluvit. Předpokládám, že asi měli strach, co bude. A pak byli lidé, kteří mi řekli, že za tohle si zasloužím jít do basy nebo oběsit. S tím jsem se taky setkával.“ 

Do Finska i do Kanady

Po roce 1989 se situace hokejistů (a nejen těch z Dukly) výrazně proměnila. Zatímco dříve mohli do zahraničních týmů odcházet jen zasloužilí hráči ke konci své kariéry, nyní se otevřely hranice a na Západě mohl zkusit štěstí kdokoli. Konkurence tak byla mnohem větší. Jaroslav Benák, Augustin Žák i Bedřich Ščerban to zkusili ve Finsku, Patrik Augusta byl draftován kanadským týmem Toronto Maple Leafs a později hrál v Kalifornii. Všichni čtyři hokejisté později ve své kariéře pokračovali jako trenéři nebo hokejoví manažeři. 

Tým Dukly Jihlava ale s pádem totality ustoupil ze slávy, armáda už totiž neměla možnost poskytovat mu tak výjimečné finanční podmínky jako dříve a Dukla také nemohla doplňovat svůj kádr z řad vojáků základní služby. To všechno se projevilo i na výsledcích a roku 1999 Dukla Jihlava sestoupila z nejvyšší hokejové soutěže.