„Dnes večer budu již o 19. hodině putovati po hvězdách.“ Poslední dopis Čeňka Havla

Před svým domem na Vysočině stojí Věra Albrechtová a v rukou svírá vybledlou papírovou škatuli. Naklání ji, aby ukázala hřebínek, tužku a několik dalších osobních věcí včetně dopisů. Patřily jejímu otci Čeňku Havlovi, československému odbojáři. Je to vše, co jí po něm zbylo. Věci poslali z německé věznice Plötzensee, kde ho nacisté v květnu 1943 popravili.

Tato věta se objevuje v závěru desítek dopisů, které putovaly k otci do nacistických věznic. Zachycují pouto mezi vězněným Čeňkem Havlem a jeho rodinou. Ani po vynesení rozsudku smrti nepřestávali doufat, že se jednou vrátí domů.

Čeněk Havel pracoval jako účetní tajemník okresního úřadu v tehdejším Německém Brodě, dnešním Havlíčkově Brodě. Byl členem Sokola a působil v několika místních spolcích. S manželkou Jarmilou, s níž se seznámil během svého úředního působení v Nasavrkách, měli syna Ivana a dceru Věru. Bydleli v Okresním domě na konci Dolní ulice. Jejich služební byt v prvním patře nabízel výhled na most a líně plynoucí řeku Sázavu.

První zatýkání: Držela jsem se maminky

Po vypuknutí války začalo gestapo zatýkat představitele českého politického, kulturního a veřejného života. Cílem zatýkání bylo zastrašit obyvatelstvo a zabránit případnému odporu proti nacistické okupaci. Na Havlíčkobrodsku tehdy gestapo zatklo dvaačtyřicet mužů, mezi nimi i Čeňka Havla.

Zatčené odvezli nejprve do přeplněné jihlavské věznice a druhý den do Znojma. Na několik dní skončila ve vězení i Čeňkova manželka Jarmila. O děti se mezitím postarali rodinní známí Sobkovi. O týden později propustili Čeňka spolu s dalšími devíti brodskými rukojmími.

Ani věznění však jeho vlastenectví nezlomilo. Než se přidal k protinacistickému odboji, obstarával občanské legitimace lidem v ilegalitě. Později se zapojil do Obrany národa.

Organizátorem celého obvodu se po příchodu Němců stal bývalý československý major Jaroslav Novák. Po jeho odchodu převzal vedení odbojové sítě na Havlíčkobrodsku Čeněk Havel, který prostřednictvím informačních spojek zůstával v kontaktu s plukovníkem Buršíkem v Kolíně.

Podezření gestapa narůstalo a v roce 1939 jeho příslušníci vtrhli do bytu Havlových, aby provedli domovní prohlídku.

„Všechno zpřevraceli a vyházeli nám věci z přihrádek i skříní. Bylo to asi pět mužů v dlouhých kožených kabátech. Stála jsem u dveří a držela se maminky. Pro mé uši to bylo strašné,“ vzpomínala dcera odbojáře Věra Albrechtová v rozhovoru pro Paměť národa.

Svázán tváří k zemi

Když se gestapu podařilo odhalit část pražského odbojového prostředí, zatklo 13. března 1940 Čeňka Havla. Spolu s ním zatkli i veterináře Sobka. Oba odvezli do jihlavské věznice, kde navzdory tvrdým výslechům mlčeli a své spolupracovníky neprozradili.

Po několika měsících se Čeněk rozhodl uprchnout. Dne 25. července 1940 se mu po jednom z výslechů v sokolském domě v Německém Brodě podařilo utéct záchodovým okénkem. Chtěl se skrývat a následně přes Polsko uprchnout do Anglie.

Na svobodě však dlouho nezůstal. Hned další den ho v polích poblíž Petrkova zahlédl muž jménem Bažant a nahlásil ho četnické hlídce. Gestapo okamžitě zahájilo pátrání. Čeňka Havla brzy dopadli a až do omdlení ho týrali.

Zbídačený a zmučený ležel několik dní v sokolském domě svázaný tváří k zemi. Měl podupaná játra, strhané rysy a hluboké černé podlitiny. V noci ho navíc spoutaného hlídali. Gestapo chtělo znát jména dalších spolupracovníků. Čeněk však nikoho neprozradil.

Své ženě poslal zmačkaný a potřísněný dopis, v němž vysvětloval, proč se rozhodl utéct: „…to, co jsem provedl, stalo se po dlouhém duševním trápení. Nebojoval jsem pro svůj život, nýbrž pro své kamarády, neboť byl jsem rozhodnut obětovat sebe i Vás pro druhé. Pět měsíců téměř jsem odolával přátelskému i úřednímu nátlaku, a když jsem zjistil, že neodolám a budu nucen své kamarády přiznat, provedl jsem tento kousek…“

Do sokolského domu postupně přibyli další zatčení odbojáři. Gestapo tam shromáždilo více než čtyřicet lidí z celého okresu. Na začátku září 1940 pak začala jejich cesta po protektorátních a německých věznicích. Z Jindřichova Hradce přes Pankrác putovali do Drážďan a následně do dalších věznic.

Zůstaly jen dopisy

Když v březnu 1940 Čeňka Havla zatkli, Jarmila se s dětmi nastěhovala ke své sestře, rovněž Jarmile, na venkov. Ta žila s manželem na samotě nedaleko Libáně u Nasavrk. Malá Věra opustila rodný Německý Brod a začala chodit do místní školy.

Pro Věru se však nic neměnilo. Pořád zůstávala tatáž otázka: kdy se tatínek vrátí?

Čeněk mezitím procházel věznicemi. V lednu 1941 ho nacistické úřady obvinily, že spolu s dalšími odbojáři plánoval a organizoval akce směřující k obnovení Československa. Přes berlínskou věznici putoval na sever do tehdy německého Gollnowu, dnešního Goleniówa u Štětína, kde byly vězněny stovky českých odbojářů.

Z dopisu Čeňka Havla domů (28. 12. 1941, Gollnow): „Usmíval jsem se, když jsem četl, co bude, až přijdu domů. Vím dnes jen tolik, že budu šťasten a se vším spokojen, jestliže Ty a děti mně ve zdraví přivítáte. Ostatního se nebojím.“

V srpnu 1942 byli někteří brodští odbojáři odsouzeni za velezradu k několikaletým trestům. Čeněk na svůj proces stále čekal. Když vypovídal u soudu jako svědek, svými vyhýbavými odpověďmi rozhněval státního zástupce.

Soudní líčení s ním bylo stanoveno na prosinec 1942, ale kvůli vážnému zdravotnímu stavu bylo odročeno. Čeněk Havel prodělal zápal plic a lékaři u něj zjistili tuberkulózu. V dopisech manželce popisoval, jak nemoc postupně ničí jeho tělo. Z urostlého chlapíka se měnil v chatrnou schránku, tehdy vážil pouhých 54 kilogramů.

Přesto v dopisech domů dával najevo nezlomnou naději, že se situace může obrátit k lepšímu. Pomalu se však měnila v iluzi.

Smrti se nebojím

Lidový soud v Berlíně odsoudil 3. února 1943 Čeňka Havla a jeho pobočníka Miloslava Sachla za velezradu k trestu smrti. Výkon trestu soud stanovil na 24. května ve věznici Plötzensee.

Čeněk se s manželkou prostřednictvím dopisů dohodl, že dětem o rozsudku neřeknou. V den, kdy měl být trest vykonán, napsal rodině dopis na rozloučenou:

„Má drahá Jaruško! Loučím se s Tebou, loučím se s dětmi. Měl jsem Vás tolik rád a už Vás nespatřím. Dnes večer budu již o 19. hodině putovati po hvězdách. Rozluč se za mně se všemi přáteli, sourozenci. Odcházím smířen s osudem a smrti se nebojím. Zachovejte památku na tatínka jen v nejlepším a mějte rádi vždy svůj domov, jako já. Objímám a líbám Vás naposled. Čenda.“

Řádky z otcova dopisu si Věra Albrechtová pamatuje dodnes. Rodiče jí předtím o otcově rozsudku neřekli. O tom, co se stalo, se dozvěděla z reakce své matky.

„Když listonoška odevzdala mamince dopis, viděla jsem, jak maminka zareagovala a začala plakat. Tušila jsem, že to bude hrozná zpráva. Bála jsem se a tušila, co se stalo, ale nechtěla jsem nic slyšet. Utekla jsem. Až když jsem se vrátila domů a viděla, že všichni pláčou, ihned jsem věděla, k čemu došlo. Pak nám to maminka musela říct.“

Cosi se ve mně vzbouřilo

Po skončení války se Věra s bratrem a maminkou vrátili do Německého Brodu. Než si obstarali vlastní byt, poskytli jim přístřeší Sobkovi.

Věře bylo třináct let. Válka skončila, otec byl mrtvý a rodina se snažila začít znovu. Jenže osvobození nepřineslo všechno, co člověk po letech násilí a ztrát očekával. V Německém Brodě tehdy mimořádný lidový soud rozhodl o popravě několika nacistických vojáků. Na dvoře Staré radnice měla být poprava vykonána veřejně.

Věra se šla tajně podívat. V rozhovoru pro Paměť národa se poprvé otevřeně svěřila. Celý život se za své tehdejší pocity styděla.

„Nikdy jsem se k tomu nepřiznala, protože jsem se za to celý život styděla. Ale tu popravu Němců jsem tehdy chtěla vidět a viděla ji. Cosi se ve mně okamžitě vzbouřilo. Bylo hrozné, jak se v té dětské duši odrážela msta. Je strašné, že člověk k takovému myšlení dojde, ale šla jsem se tajně podívat, aniž by o tom maminka věděla. Tou popravou se ve mně nezměnilo nic, ale to zadostiučinění bohužel bylo. V člověku se dějí takové věci, že tomu sám nerozumí a je těžké kohokoliv odsuzovat.“