Byl v první skupině nekomunistických poslanců kooptovaných ještě v prosinci 1989 do Federálního shromáždění. Záhy dostal na starost agendu odsunu okupačních vojsk – zpočátku se ji sice snažil předat do „povolanějších rukou”, ale kdekoliv zaklepal na dveře a předložil možnost poslaneckých interpelací na toto téma, byl odmítnut.
S ožehavým tématem tedy vystoupil sám: v interpelacích navrhl zneplatnit smlouvu, která o dvaadvacet let dříve legalizovala pobyt sovětských vojsk na našem území. Souhlas s okupací poslanci anulovali 28. března 1990. A protože tou dobou již také ministři zahraničí ČSSR a SSSR podepsali mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z našeho území, nic nebránilo realizaci odsunu.
Vznikla Komise Federálního shromáždění pro dohled nad stažením vojsk z Československa a Michael Kocáb se stal jejím místopředsedou a hlavní tváří. První cesta komise vedla na vojenskou základnu v Milovicích, kde sídlilo velitelství sovětské Střední skupiny vojsk. „Bylo to silné kafe,” popsal Michael Kocáb okamžik, kdy v čele delegace tvořené bývalými disidenty i vojáky československé armády vstoupil do samého centra okupační moci – tehdy ani našim státním orgánům nebylo jasné, jakou silou tato moc vlastně disponuje.
„První jednání bylo takové oťukávací, velmi rezervované. Generál Vorobjov, sám sympatického vzhledu, byl obklopen takovými těmi nabručenými, typicky sovětskými generály. To člověku klidu dvakrát nepřidá. Musel jsem se rozkoukávat.” S vrchním velitelem Sovětů generálem Eduardem Vorobjovem jednal Kocáb od té doby mnohokrát. Podařilo se jim vybudovat vzájemnou důvěru. Jejich vztah se postupně posunul téměř až do přátelské roviny. Ukázalo se, že na generála je spoleh a že oba mají stejný cíl – aby okupační vojáci odešli v míru, spořádaně a co nejrychleji.
Odvaha jít proti proudu, i když to bude něco stát
V době, kdy s komisí pro dohled nad odsunem objížděl sovětské posádky a kontroloval dodržování přesného harmonogramu stahování, byl už Michael Kocáb zkušeným vyjednavačem. A měl za sebou i úspěšnou uměleckou dráhu – jeho Pražský výběr patřil počátkem 80. let mezi nejvýraznější kapely české nové vlny.
Narodil se v roce 1954 v Praze. Jeho otec Alfréd Kocáb byl farářem Českobratrské církve evangelické a představitel tzv. Nové orientace, teologického hnutí uvnitř této církve, které se kriticky vymezovalo vůči společenským poměrům. Maminka Darja byla psycholožkou.
U obou rodičů obdivoval odvahu jít proti proudu i ochotu za to případně zaplatit. „Viděl jsem, že žijí chudě, ale že jsou slušní. Že když člověk něčemu věří, musí za tím jít, ať to stojí, co to stojí. A to stačí! Ví, že to nebude zadarmo, ale je ochoten do svého snu investovat. Když si tohle člověk uvědomí, je pro něj veškeré rozhodování snadnější.”
Okupační rok 1968 byl pro Michaela Kocába rokem, kdy si uvědomil, že je „vnitřně muzikant“, přítomnost vojsk Varšavské smlouvy ho nedojímala. V roce 1969 se jeho rodina přesunula z otcova předchozího působiště v Chodově u Karlových Varů do Mladé Boleslavi. Teprve ve městě s velkou sovětskou posádkou si Michael vytvořil svůj politický názor.
Otec s matkou zde v normalizačních letech pořádali pravidelná víkendová setkání zvaná Velké (případně Malé) Boleslavi. Inspirativní osobnosti se na nich scházely k diskuzím nad náboženskými, politickými a čím dál tím více „disidentskými” tématy. „Jejich program měl klasické demokratické rysy, jak jsme na ně dnes zvyklí, ale bolševici na ně tehdy zvyklí opravdu nebyli. Vždy tam byla chvílka pro část církevního obřadu a pak už se šlo na témata. Často jsme se rozdělovali i do skupinek. Skupinky probraly téma a následovala debata, kdy se všechny ty názory dávaly dohromady.”
Michael Kocáb v té době nastoupil na gymnázium, ale zásadní roli v jeho životě už hrála hudba – vystupoval při otcových disidentských setkáních a postupně se od klavíru přikláněl k bubnům. Zjevením pro něho bylo vystoupení skupiny Collegium Musicum „démonického“ Mariána Vargy. Tehdy se definitivně rozhodl, že jeho nástrojem budou varhany, a podal si přihlášku ke studiu na konzervatoři v Praze.
Tatrmaniády Pražského výběru
Přijali ho v roce 1974. Cvičit chodil do přízemí Rudolfina, hrával každý den osm hodin, kvůli hraní se byl schopen do Rudolfina i vloupat. Od vážné hudby přešel k té populární. Lákal ho kontakt s publikem, ale mělo to i politické důvody. Pro provozování vážné hudby člověk „musel být ve straně“, populární scéna naopak nabízela možnost odporu vůči establishmentu. V roce 1976, krátce před tím, než oba jeho rodiče podepsali Chartu 77 a museli profesně začínat od píky, založil kapelu Pražský výběr.
„Mně šlo o výbušnou, motorickou hudbu. Rock vyjadřoval moji občanskou pozici,“ vzpomíná Michael Kocáb na počátky kapely, jejíž hvězda svítila nejjasněji počátkem 80. let. Při jejich koncertech v pražském klubu Lucerna bylo vždy plno. Charakteristické byly „tatrmaniády”, „třeskutá protisocialistická show”, provokace. Scénická bombastičnost spolu s kvalitní hudbou a hladem publika po jakékoliv podobě anglo-americké jazzrockové hudby udělaly z Pražského výběru fenomén české nové vlny.
Během turné v Maďarsku vyprodali dvacetitisícovou halu, podobně se jim dařilo v Polsku, dostali pozvání do NDR. Pro komunisty se stávali reálným ohrožením.
„Ztratili jsme ostražitost, cítili jsme se nesmrtelní, nezranitelní.“
Státní bezpečnost už ale chystala zátah proti nové vlně. Při koncertu v Hradci Králové v roce 1983 jim do hotelového pokoje nainstalovali odposlouchávací zařízení a po koncertu muzikanty odvezli k výslechu. Byli domluveni na „neudávání“, takže je StB propustila s nepořízenou. Zákaz činnosti však Pražský výběr na další tři roky zcela ochromil, na scénu se postupně začali vracet až ve druhé polovině 80. let – v nekompletní sestavě a s cenzurními zásahy.
„Byly to argumenty jako v blázinci, nutili nás třeba, abychom nezpívali ‚protrhla se hráz u rybníka‘,“ vzpomíná Kocáb. Návrat Pražského výběru roku 1987, ačkoliv s tímto typem ústupků, znamenal opětovný vstup na výsluní. Už dva roky poté kapela sklízela jednu hudební cenu za druhou. V červnu 1989 Kocábem nazpívaná skladba Stáří zvítězila na festivalu populární hudby Děčínská kotva, který živě přenášela Československá televize. V rozhovoru s moderátorem Michael Kocáb pronesl památnou větu, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží” a vyzval k duchovní obnově.
Začít rozhovor mezi vládou a disentem
Tento okamžik pro něho znamenal přelom, pak už se události valily. Cítil, že se komunistům moc vymyká z rukou a lidé se radikalizují. „Samozřejmě jsem chodil na to pověstné ‚Štěpánovo stříkání’ – to byly pořád nějaké protesty po Praze. Štěpán (Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze – pozn. red.) tam vždycky nasadil stříkačky. Ale upřímně řečeno mě to skoro bavilo. Viděl jsem, že Štěpán nemá šanci a že jen zvyšuje míru odporu proti sobě.”
Protirežimní demonstrace vnímal v kontextu sovětské perestrojky: lidé žádali změny, hrozilo ale, že se spokojí s dílčími ústupky. „Stačilo vyměnit Štěpána, utlumit jeho agresivní projevy, které byly provokativní, říct pár dobrých slov, že tedy dobře, tady máte perestrojku – k tomu měl sloužit Adamec. A obyvatelstvo by se uklidnilo.”
Kocáb ale chtěl úplnou změnu režimu a po Děčínské kotvě se podle svých slov plně soustředil na to, jak využít nespokojenost lidí, aby vedla ke změně systému. Zrodila se iniciativa Most. V ní se Michael Kocáb spojil s Michalem Horáčkem, mimo jiné autorem textu vítězné skladby Stáří z Děčínské kotvy.
Dohodnutý plán zněl jasně: pokusit se zrealizovat po polském vzoru „kulaté stoly” – jednání, při kterých by se setkávali zástupci vlády a disentu. Jako vhodné zástupce establishmentu si vytipovali právě reformám nakloněného premiéra Ladislava Adamce a jeho poradce Oskara Krejčího (tehdy nevěděli, že Krejčí dříve byl rezidentem, tj. vysoce důvěrným spolupracovníkem Stb). V září 1989 Adamcovi napsali dopis a nabídli mu zprostředkování rozhovorů se zástupci „nejrůznějších myšlenkových proudů”.
Několikrát se sešli s Krejčím, přes něho se dozvídali o Adamcově ochotě jednat s opozicí – ovšem s výjimkou Václava Havla, jehož jméno na komunisty působilo jako červený hadr na býka. Tím spíš Kocáb s Horáčkem potřebovali právě Havlův souhlas, a tak se za ním vypravili na Hrádeček.
„Bylo velké riziko, že se něco zmotá a disent se do určité míry zprofanuje. Bylo potřeba, aby to mělo jasné rysy. Komunisti si mezi námi nesměli vybírat, kdo smí, a kdo nesmí. Šlo o to, aby to bylo vyjednávání mezi dvěma znepřátelenými tábory, a ne nějaký budoucí kamarádšoft. Ten totiž smrděl kolaborací.”
Havel je sice varoval, že ze strany Adamce a Krejčího může jít o léčku, ale doporučil, ať to risknou a zkusí jednání zahájit.
„Celý podzim se to hnětlo,” popisuje Kocáb opakovaná setkání s Krejčím, na kterých stále šlo zejména o Havla – jeho přítomnost byla pro Kocába naprosto zásadní. Už jen proto, aby případně získané pozice bylo „komu předat”. Doba už nazrávala ke změnám – a přišel 17. listopad 1989.
Vrazit klín mezi bolševiky
Michael Kocáb právě poskytoval rozhovor štábu japonské televize, když zazvonil telefon a Michal Horáček ho informoval o zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě. Rychle se tam vypravili, ale přímo na Národní se už nedostali. Dění sledovali z patra Nové scény Národního divadla.
Hned 18. listopadu připravili pátý dokument iniciativy Most, tentokrát požadovali ustavení komise k vyšetřování událostí 17. listopadu, zajištění důstojného pohřbu obětí (byť ty se nakonec nepotvrdily), ale také svobodu shromažďování či „distanc od sovětské invaze 1968“. S tímto dokumentem se následujícího dne, tedy v neděli 19. listopadu, Horáček s Kocábem dostavili k premiérovi Adamcovi domů – poprvé jednali přímo s ním, a ne jen s jeho poradcem Krejčím.
Revoluční události probíhaly velmi rychle. V Činoherním klubu bylo ustaveno Občanské fórum. Michael Kocáb zde mezi ostatními řečníky představil záměry iniciativy Most a popsal setkání s Adamcem. V pondělí se mu na schůzi opozice v Realistickém divadle podařilo prosadit, že OF si jako svého partnera pro jednání zvolí právě Adamce.
„Bolševici pořád někam chtěli ‚vrážet klín’. Tak jsem si říkal, co kdybychom ten jejich klín zkusili teď vrazit mezi ně? My jsme vrazili klín mezi ÚV KSČ a předsedu vlády. A to tak, že s ÚV KSČ jsme zásadně o ničem nejednali – jako by nebyl.“
„Veškerá jednání jsme soustřeďovali na Adamce. Čímž jsme je dostali do varu, protože oni chtěli taky jednat,” říká Kocáb, který za mimořádně důležitý považoval fakt, že se podařilo vyloučit ze hry další bolševiky, kteří se k jednání nabízeli, třeba Rudolfa Hegenbarta nebo Lubomíra Štrougala. „Protože pak by do toho byli všichni ti bolševici zataženi. A jakmile by do toho byli zataženi, mohli by začít získávat převahu. Takhle jsme to soustředili na jednu jedinou personu, která ani neměla podporu své vlastní vlády.”
Jak se brzy ukázalo, byla to úspěšná strategie. Bezpočet jednání, postupné prolamování ledů, odmítnutí Adamce vlastní stranou, to všechno byly kroky, kterými Michael Kocáb prošel během několika prvních revolučních dní. Mostu se podařilo to, o co od počátku usiloval – otevřít dialog s opozicí včetně chartistů. Chartisté byli už u počátečních jednání s mocí a to mělo klíčový význam pro prezidentství Václava Havla i celý další politický vývoj.
Ochránit revoluci před KGB i ČSLA
Michael Kocáb se etabloval jako prostředník mezi znepřátelenými stranami a to mu přineslo i několik skutečně dramatických momentů. V neděli 26. listopadu, už po první velké demonstraci na Letné, ho telefonátem na ústředí OF pozvali na Úřad vlády. Dostavil se, uvedli ho do Adamcovy kanceláře, Adamec nikde. Místo něho do místnosti vstoupili dva Sověti.
„Jeden se představil jako člen nejvyššího sovětu, druhý jako šéf moskevského okruhu KGB. To mi přejel mráz po zádech! Začali úplně jednoznačně, nepokrytě a natvrdo vyhrožovat. Říkali: ‚My žádáme, abyste nám umožnil setkání s Václavem Havlem.’ Dle mého soudu chtěli i jemu vyhrožovat. Chtěli ho donutit sundat nohu z plynu, eventuelně šlápnout na brzdu. Bylo to celkem strašidelné.“
„Říkali: ‚Vy nevíte, do jaké katastrofy se řítíte. Nedovedete si představit, jak jste na nás závislí. Z naší strany samozřejmě hrozí přerušení dodávek energií. Nepůjde elektrika, nepůjde voda, město bude zaplavené odpadky. Začne rabování, lynč a věšení na kandelábry.’ Tuhle informaci chtěli sdělit i Havlovi.”
Schůzku s Havlem přislíbil na další den, zároveň ale věděl, že slovo nedodrží. Havlovi ani nikomu z Občanského fóra nic neřekl a sám si na druhý den raději ani nenařídil budíka, aby celou záležitost pokud možno zaspal. „Protože i já jsem musel bránit své nervy, musel jsem se chránit sám před sebou, abych to na poslední chvíli nevyžvanil,” popsal vypjaté chvíle.
Další adrenalinový moment nastal v úterý 28. listopadu, kdy ho „dispečer sametové revoluce“ Jan Urban varoval, že z jižních Čech opakovaně přicházejí informace o výjezdu obrněných vozidel směrem na Prahu. Prozatím se vozidla po chvíli vždy vrátila na základnu, bylo však jasné, že situaci je třeba řešit. Jak se později ukázalo, obavy byly oprávněné: dnes víme, že armáda pod krycím jménem Zásah připravovala útok proti demonstrantům.
O den později se Kocáb spolu s Václavem Klausem, kterého tehdy tímto úkolem pověřil Václav Havel, rozjel do Tábora. Tam sídlilo velitelství Západního vojenského okruhu v čele s generálem Mojmírem Zachariášem, velitelem většiny pozemního vojska Československé lidové armády. Se Zachariášem Kocáb jednal podle svých slov „téměř klukovsky“ – v podstatě ho prý jen „přemlouval”, aby armáda nezasáhla. A nakonec na něm skutečně vynutil slib, že vojáky proti vlastním lidem nepovede.
Vylomil zámek FAB a našel sklad jaderných zbraní
Na konci roku 1989 byl Michael Kocáb kooptován do Federálního shromáždění. Měl už zkušenosti s vyjednáváním, při kterém se osvědčovala tvrdost, ale i jistý osobní šarm a sebevědomí frontmana populární kapely. A tak se ujal i „horké brambory“, ukončení okupace a odsunu okupačního vojska. S generálem Eduardem Vorobjovem, velitelem sovětské Střední skupiny vojsk, pečlivě kontrolovali harmonogram odsunu. Zajišťovali, aby nedošlo ani k drobnému zpoždění oproti plánu.
Součástí práce komise pro dohled nad odsunem byly také namátkové kontroly muničních skladů – a v některých případech i objevování těch tajných. Michael Kocáb vzpomíná, jak byl informován, že kdesi na Moravě je „jezdící les“, který má skrývat utajený sklad. Po příjezdu na místo se zdálo vše v pořádku, ale něco mu přece jen nehrálo – proč obyčejný bunkr, ve kterém údajně nic není, hlídá sovětský voják?
„Vyndal jsem svůj tehdejší první notebook – vypadal jako zařízení, kterým můžete odpálit bombu. Já tam měl jen něco napsaného ve Wordu, ale on měl pocit, že tím něco ovládám.”
Občas šlo o blafování a hru nervů – jako v tomto případě, kdy pomocí nejnovějšího výkřiku techniky přesvědčil vojáka, aby mu ukázal skrytý vstup do největšího sovětského muničního skladu.
Ten nejpřekvapivější objev měl ale teprve přijít. Stejně jako v případě muničního skladu i zde zafungovaly informace od novináře Vladislava Kvasničky – ten v létě 1990 přišel s podezřením, že v Bělé pod Bezdězem Sověti ukrývali nukleární zbraně. Našim armádním představitelům se do prověřování této skutečnosti nechtělo, později na místě také sovětští důstojníci Kocábovi do poslední chvíle tvrdili, že jde o běžný bunkr. Musel nechat vylomit obyčejný visací zámek FAB; když se otevřely dveře, viděli jen černočernou tmu. „Byli schopni i tu tmu vydávat za důkaz, že tam nic není.“ Teprve když u vchodu objevil fungující vypínač, světlo skutečně odhalilo sklad jaderných hlavic. Byl už prázdný. Jak se později dozvěděl, Sověti údajně jaderné hlavice odvezli v březnu 1990.
S Frankem Zappou zahráli Vorobjovovi na rozloučenou
Přes všechny logistické a občas i politické problémy se nakonec podařilo harmonogram odsunu dodržet. Dne 27. června 1991 Československo opustil poslední sovětský voják. Byl jím generál Vorobjov. Ten se o tři dny dříve zúčastnil velkého koncertu na oslavu ukončení okupace, při němž jako hlavní kapela vystoupil Pražský výběr v čele s Michaelem Kocábem a na pódiu se objevil i Frank Zappa. Podle původního plánu měl na konci koncertu Vorobjov v souladu se „scénickou bombastičností” Pražského výběru odletět v přistaveném vrtulníku. Protože ale Moskva byla proti, odletěl nakonec jen nafukovací voják. Skutečný Vorobjov odcestoval z letiště v Kbelích o tři dny později.
Michael Kocáb pak opustil svůj poslanecký post ve Federálním shromáždění – jeho úkol skončil. I nadále ale působil jako externí poradce prezidenta Václava Havla, a to až do konce jeho mandátu v roce 2003. Poté se opět vrátil na hudební scénu: přišel comeback Pražského výběru. Ten ale dlouho nevydržel, a tak o tři roky později představil nové složení skupiny pod názvem Pražský výběr II.
I do politiky se však vrátil – roku 2008 kandidoval za Stranu zelených do Senátu, skončil na třetím místě. O rok později byl jmenován ministrem pro oblast lidských práv a národnostních menšin, v roce 2010 podal demisi.
Dodnes se věnuje skládání hudby a má na svém kontě více než stovku hudebních doprovodů filmů. „Hudba pro mě zůstává absolutní alfou a omegou mého života,“ říká Michael Kocáb, jehož neplánované politické působení se jedinečným způsobem zapsalo do zrychlených dějin převratové éry.
