Je 21. srpen 1968 a vojska Varšavské smlouvy zahájila okupaci Československa. 11 let poté Sovětský svaz zahájil jinou invazi. Jen v noci na 25. prosince 1979 přiletělo do Afghánistánu na 300 letadel s 30 tisíci vojáků. Zanedlouho jich v zemi bylo přes 100 tisíc. „Vpád do Afghánistánu v Sovětském svazu připravovali stejní lidé, kteří připravovali vpád do Československa, a také jeho scénář byl podobný,“ připomněl někdejší náčelník Generálního štábu české armády Jiří Šedivý.
Miliony mrtvých a uprchlých
Situace se však vyvíjela jinak, než si sovětská vláda představovala. Původně plánovala krátkodobou akci zahrnující mimojiné i zavraždění afghánského prezidenta Amína, který byl tím, kdo Sovětský svaz opakovaně žádal o vojenskou podporu. Jenže z krátkodobé akce se stalo devět let aktivních bojů proti povstalcům z řad mudžahedínů, bojovníků svaté války. Během nich zahynulo až jeden a půl milionu osob a mnoho dalších lidí si odneslo trvalé následky. Odhaduje se, že přes čtyři miliony lidí ze země uprchly do sousedního Íránu a zejména Pákistánu, 75 % uprchlíků zde tvořily ženy a děti, upozorňuje na to Jiří Georgiev ve své studii Historické souvislosti sovětské invaze do Afghánistánu. Mnoho z nich marně doufalo v brzký návrat domů. Mezi ně patřili i rodiče Javada Cihláře, rozeného Rezaie, kteří se před všudypřítomným nebezpečím uchýlili do Íránu.
Narozen jako uprchlík
V Íránu Javad přišel na svět. Ačkoli se narodil roku 1989, tedy v době, kdy se sovětská vojska z Afghánistánu stahovala, nikdy se do vlasti svých rodičů nevrátil. Pokračovala tam totiž občanská válka a později se k vládě dostalo hnutí Tálibán. Javadovi rodiče věděli, že v zemi pro ně stále není bezpečno, a tak zůstávali v íránském Mašhadu.
Otec se do Afghánistánu pravidelně vracel spravovat rodinný majetek, pomáhat lidem v obci a prodlužovat víza pro rodinu, aby mohli dál zůstávat v Íránu. Když bylo Javadovi šest let, otec se nevrátil. „Po několika měsících přišla zpráva, že byl zavražděn. Asi Tálibánem. Ten se totiž dostal k moci, byli to sunnité, ale rodiče byli ší'ité, takže mohli mít zájem na jeho odstranění,“ domnívá se Javad Cihlář. Rodina zůstala nejen bez otce, ale i bez prostředků a dokumentů umožňujících legální pobyt v Íránu. Javadova matka si našla práci švadleny, aby sebe a syna uživila.
Javad neměl platné doklady umožňující zápis do školy, takže nešel do první třídy, ale stejně jako matka do krejčovské dílny. Z okna pozoroval, jak si děti hrají na ulici a chodí do školy, sám se ale ničeho z toho účastnit nemohl, osm až deset hodin denně pracoval v dílně. „Vyráběla se tam konfekce a pomáhal jsem různě, zametal, vařil čaj, žehlil. Všechno bylo dané, tehdy se mě nikdo neptal, co bych chtěl. Všechno jsem musel... “ vzpomíná Javad. Pracoval osm až deset hodin denně, prostředí dílny nebylo vlídné, když něco udělal špatně, pohlavky se nešetřilo... Ale brzy si osvojil řemeslo, ve 12 letech už dokázal plnohodnotně zastat práci dospělého pracovníka.
Sirotkem a bez vlasti
Tehdy však přišla další rána: matka onemocněla rakovinou. Následovaly roky operací a chemoterapií, Javadův příjem byl pro rodinu naprosto zásadní, pomáhal totiž pokrývat náklady na léčbu. V práci se mu naštěstí docela dařilo, povýšil a během několika let měl pod sebou navzdory svému nízkému věku několik lidí. Když mu bylo 18 let, jeho matka nemoci podlehla.
„U nás je zvykem udělat se zesnulým velké rozloučení a ona byla jediný člověk, kterého jsem měl. Takže všechny svoje zbylé peníze jsem věnoval na její pohřeb, chtěl jsem, aby byl hezký. A potom mi všechno další přišlo beze smyslu...“
Na prahu dospělosti se ocitl zcela sám, nacházel se sice v zemi, ve které se narodil, ale byl v ní stále ilegálním cizincem.
Touha po normálním životě
Jeho jediný blízký kamarád Ali, který také pocházel z afghánské uprchlické rodiny, která se usídlila v Íránu, se mu tehdy svěřil se svým plánem. Chtěl se dostat za svým bratrem do Anglie a vyzval Javada, ať jde s ním. „Dodnes vůbec nevím, kdy jsem se pro cestu do Evropy pevně rozhodl. V takovém stavu jsem byl. Jen si pamatuji, jak mi Ali říkal, že mě tady přece už nic nedrží,“ vzpomíná Javad Cihlář. V Íránu pobýval stále ilegálně, situace v Afghánistánu byla stále nebezpečná a vyhlídky na změnu byly mizivé. Ali měl cíl jasný: Anglii. Javad hlavně chtěl najít místo, kde by mohl žít a pracovat legálně a kde by mohl jednoho dne poslat své děti do školy.
V rukou pašeráků
Javad s Alim a dalšími uprchlíky přešli hranici do Turecka. Cesta přes Írán nebyla nijak komplikovaná, ale v Turecku uprchlíkům už hrozilo, že by je při zadržení vrátili zpět do Íránu. Museli už tedy spoléhat na kurdské pašeráky, kteří je přesouvali v dodávkách. „Předávali si nás po kouscích cesty dál a dál, vždycky slibovali, že každou chvíli to bude lepší. Ale reálně to bylo jen a jen horší,“ popisuje cestu Javad Cihlář. Možná jim dokonce vystavili nelegální doklady, které se ale k němu ani k nikomu dalšímu ze skupiny nikdy nedostaly – vše se odehrávalo v režii pašeráků. Když konečně dorazili k Egejskému moři, dostali nafukovací člun s malým benzínovým motorem, pašeráci ukázali na malé světýlko někde v dáli a řekli, že tam je jejich cíl – Řecko.
Plavba o život
Skupina přespala v lese na pobřeží v tureckém Izmiru a v noci se všichni nalodili na člun. „Věděli jsme, že se do stále nebezpečného Afghánistánu nevrátíme. Všichni jsme se snažili dostat se do lepších podmínek, hledali jistotu a budoucnost pro své děti. V Íránu se žít dalo, pracovat taky, ale všechno to bylo nelegální,“ popisuje Javad Cihlář okolnosti, které uprchlíky k riskantní cestě vedly.
Nastoupili do člunu a ten se okamžitě pod jejich vahou začal plnit vodou – byl to totiž malý člun určený pro čtyři osoby, a jich bylo devět. „Bylo ale jasné, že se tam musíme vejít všichni, že tam nikoho nenecháme,“ popisuje společné rozhodnutí Javad. Ve skupině byla jedna či dvě rodiny, jedna z žen byla těhotná, a dále v ní bylo několik mladíků včetně Javada a Aliho. Všechny osobní věci museli nechat na pevnině nebo naházet do vody, na člunu pro ně nebylo místo. Kromě drobností měli jen kanystr s pitnou vodou a kanystr s benzínem.
Javad byl před vyplutím pašeráky vybrán jako kapitán člunu. Souhlasil, jezdíval totiž na motorce a myslel si, že ovládání jednoduchého motoru zvládne. Řekli mu, jak má nastartovat, ale už mu neřekli, jak se řídí přetížený člun proti vlnám…
„Seděli jsme na samém kraji člunu, prakticky víc ve vodě než ve člunu, a jeden kluk, Réza, vybíral kanystrem od pitné vody mořskou vodu z člunu ven,“ říká Javad a pokračuje: „Když jsme odrazili od břehu, zjistil jsem, že ten člun neumím řídit. Zdálo se, že to proti vlnám vůbec nepůjde.“ Situace byla o to kritičtější, že nikdo z lidí na člunu neuměl plavat a záchranné vesty, které jim pašeráci dali, byly tak špatné, že by před utonutím nejspíš nikoho nezachránily...
„Ženy začaly plakat a všichni na mě naléhali, abychom se vrátili zpět. Ale já jsem si ani nebyl jistý, že bych to zpět vůbec dokázal uřídit.“
Bylo mu teprve 19 let, ale on tehdy dokázal zachovat klid – vyzval ostatní, aby přestali křičet, a postupně zjistil, jak má na vlny najíždět.
Posádka ale zažila mrazivou chvíli v okamžiku, kdy došel benzín. Neměli trychtýř a nalít palivo do nádrže bez něj a pouze při svícení telefonem bylo nad lidské síly. A právě kvůli světlu telefonu ve tmě si jich všimla pobřežní stráž. Strach se v tu chvíli mísil s úlevou, už totiž věděli, že se neutopí uprostřed moře. Naštěstí se jednalo o řeckou stráž, turecká by je totiž vrátila zpět.
Několik nocí pak strávili v uprchlickém táboře, odkud byli převezeni do Athén. Tam obdrželi písemné oznámení, že se do měsíce musejí z Řecka vystěhovat.
Co dál?
V Athénách se cesty obou kamarádů rozešly. Ali pokračoval do Anglie, ale Javad na letenku neměl peníze. Snažil se vydělat si šitím, jenže byl rád, když mu peníze vystačily alespoň na jídlo. Věděl, že musí dál, ale neměl peníze ani na pašeráky, kteří pomocí kamionů převážených trajekty dopravovali uprchlíky z řecké Patry do Itálie.
Rozhodl se tedy jednat na vlastní pěst: vlakem se dostal do Patry a pokusil se v přístavu vlézt na podvozek kamionu, jenže ho chytila policie. „Mohli mě zavřít, ale ten policista, který mě našel, mě pustil,“ vzpomíná Javad Cihlář a přiznává, že tehdy začal litovat svého rozhodnutí odejít z Íránu. Nicméně na druhý pokus se mu podařilo dostat se k jinému kamionu a na jeho podvozku se nalodil na trajekt.
„Celou noc jsem se držel kamionu a bál se, že jakmile nebudu mít sílu a moje nohy spadnou na plechovou palubu trajektu, objeví mě. Bál jsem se strašně...“
Po celou dobu plavby, která trvala deset hodin, z kamionu neslezl. Ráno už věděl, že se loď blíží k italským břehům. Měl štěstí, při kontrole na trajektu ani v italském přístavu ho neobjevili. Rozhodl se, že zůstane na podvozku kamionu a pojede dál, dokud řidič někde nezastaví.
Zavolejte na mě policii
„Během cesty stavěl tak dvakrát. Pokaždé jsem přemýšlel, jestli teď slezu, nebo ne, ale vždycky jsem ten okamžik propásl,“ vzpomíná na cestu Javad. Při třetí zastávce z kamionu slezl. Aniž by to tušil, ocitl se tak v České republice. Včetně plavby na trajektu strávil na podvozku kamionu asi 28 hodin.
Řidič si udělal přestávku na benzínové půmpě, která na dálnici stála osamocena. „Postavil jsem se a viděl, jak tam někdo stojí a usmívá se na mě. Uvědomil jsem si, že už se nemusím dál schovávat, když už mě někdo viděl. Ale pak jsem zjistil, že to není člověk, ale jen maketa postavy z papíru,“ vzpomíná Javad na první okamžiky na české půdě.
„Byla mi zima, byl jsem celý mokrý a špinavý. Mával jsem na nějaké lidi, kteří tam brali benzín, a ptal se jich, jestli mluví persky, ale nikdo nerozuměl,“ vzpomíná na první pokus o komunikaci. Od někoho dostal trochu vody a müsli tyčinku, bylo to první jídlo po dlouhé době. Odvážil se oslovit prodavačku a lámanou angličtinou ji poprosil, aby zavolala policii. Než přijela, stihl se alespoň na toaletě trochu umýt od nánosů bláta.
Poprosil obsluhu stanice, jestli by se mohl podívat do mapy, aby zjistil, kde se to vlastně ocitl. Ale v české mapě se mu stejně nepodařilo zorientovat. Pak přijeli policisté a provedli krátký výslech, nasadili mu pouta. „To pro mě byl šok.“
„V životě jsem nic neprovedl, a když u nás někdo dostal pouta, tak to byla hrozná ostuda. Znamenalo to totiž, že ten člověk je zloděj nebo provedl něco špatného. A já jsem si říkal: ‚Co jsem provedl já?‘“
Policisté ho odvezli na stanici a druhý den mu afghánský tlumočník vysvětlil, kam se dostal, a sdělil mu, že je zde nelegálně. Ale má možnost požádat o azyl, což Javad také učinil.
Jako ve vězení
Byl převezen do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové, kam jsou umisťovány osoby pobývající na území republiky nelegálně. V oploceném a hlídaném komplexu se cítil jako ve vězení a jazyková bariéra situaci neulehčovala.
„Zpočátku jsem na tom byl špatně psychicky a vůbec jsem se nedokázal dorozumět, ale to mě motivovalo k tomu, abych se jazyk snažil naučit. Chodil jsem za ostrahou, ukazoval na předměty a ptal se, jak se to řekne česky, na papír jsem si to pak zapisoval foneticky v perštině,“ vzpomíná Javad na své začátky s češtinou. Pak pomalu začal v češtině komunikovat a také dostal možnost chodit na jazykový kurz.
Učitelka češtiny mu po několika měsících pomohla vyřídit přemístění do pobytového zařízení v Kostelci nad Orlicí, to slouží žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří již prošli všemi základními vstupními procedurami. Režim je zde již volnější, areál je možné volně opustit. Javad zde strávil asi deset měsíců, pak odjel do Prahy, kde dostal práci v afghánské restauraci. Do Kostelce se ale musel každý měsíc či dva pravidelně vracet, aby si zde prodloužil dočasné povolení k pobytu.
Jednoho dne konečně dostal rozhodnutí o své žádosti o azyl, na které tak dlouho čekal. Bylo negativní. Javad byl moc smutný. „Já jsem neměl žádný cíl, kam se chci dostat. Hledal jsem prostě domov. Takže když jsem dostal zamítavé stanovisko, tak to pro mě byl obrovský šok. Myslel jsem, že už tady zůstanu, že tady je můj domov.“
„Jsi tady skoro rok, čekáš a každý den žiješ v naději, že dostaneš papíry a budeš mít jistotu, že zde budeš moci legálně žít. Mluvíš už česky, pracuješ, snažíš se tu normálně žít… A pak někdo přijde a řekne: ‚Zapomeň na to, tady to není pro tebe.‘“
V tu chvíli nevěděl, co bude dělat, jestli má republiku opustit, nebo ne. Na radu pracovnice charity, které tou dobou vypomáhal při tlumočení uprchlíkům, se odvolal kvůli potížím, které s tlumočníky během vyřizování azylu sám měl.
Nový život
Za téměř rok dostal konečně rozhodnutí – azyl mu sice nebyl přiznán, ale dostal rozhodnutí o schválení doplňkové ochrany, které mu povolovalo pobyt v zemi, dokud nebude zajištěno bezpečí v Afghánistánu. Ačkoli se nejedná o trvalou jistotu, byl Javad za toto rozhodnutí vděčný. Byl jedním z mála, kdo rozhodnutí o doplňkové ochraně dostal, Česká republika totiž stabilně vykazuje velmi nízké počty takových schválených žádostí, naprostá většina žadatelů o azyl obecně dostane zamítavé stanovisko.
Když se situace ohledně jeho pobytu v České republice vyjasnila, Javad se rozhodl, že se pokusí vrátit ke své původní profesi krejčího. V jedné z neziskových organizací, která pomáhá cizincům, mu dali kontakt na renomovaný módní salon. Práci získal, ale začátky nebyly jednoduché.
„Mistr mi dal do rukou kalhoty, abych zkrátil jejich délku,“ vzpomíná Javad. „Já hledal stroj, a on se mě ptal, co hledám. Samozřejmě mě překvapilo, že tam byl stroj dokonce šlapací a taky staré žehličky. Kde to jsem? Jsem v současné Evropě, nebo sto let zpátky? Vysvětlil mi, že tady nešijí na strojích a že pokud to jde, šijí ručně. Přinesl jehlu. A s tou mě nemusel seznamovat, věděl jsem, co je ruční práce. Ale nečekal jsem, že v daleké Evropě narazím na takové staré stroje. Tak to byl nový proces učení, ale myslím, že jsem se to naučil rychle.“ Rozpačité začátky nakonec vyústily ve spolupráci, která trvá už téměř deset let.
S mladými o xenofobii a rasismu
V Praze strávil pět let. Vedle své práce krejčího spolupracoval i s Mezikulturním centrem Praha, neziskovou organizací, která se zabývá otázkami spojenými se soužitím různých kultur. Javad Cihlář se podílel na vzdělávacím projektu pro školy na téma stereotypů, rasismu a xenofobie. Účastnil se besed zejména na školách v malých městech, kde lidé nepřicházejí často do kontaktu s cizinci.
„Jezdili jsme s lektory po mimopražských školách a já jsem se studenty rozmlouval z pohledu cizince, který tady žije. Besedy se konaly především na školách v malých městech, tam je jiná situace než v Praze,“ vysvětluje Javad Cihlář.
“Myslím si, že mladí lidé už nebudou mít s cizinci problém, už si na to zvykají. Ale samozřejmě z jejich strany vnímám nějakou opatrnost – možná kvůli médiím nebo rodičům.“
Konečně jistota
Po pěti letech se Javad Cihlář přestěhoval z Prahy do Brna za svou nynější manželkou. Díky sňatku také získal své české příjmení, které nahradilo původní „Rezai“. Zároveň mu byla schválena žádost o trvalý pobyt a o pár let později získal i české státní občanství.
Poprvé v životě měl jistotu, že jeho domov zůstane jeho domovem i v budoucnu. V centru města provozuje vlastní krejčovskou dílnu se zaměřením na pánskou módu. Na jaře 2020 po vypuknutí pandemie covid-19 ji pohotově proměnil na dobrovolnické centrum, kde se šily roušky.
V České republice už prožil více než třetinu svého života a cítí se tu jako doma. Má zde ženu a dceru, manželčina rodina mu částečně nahradila jeho vlastní rodinu. Přijal křesťanskou víru a sám říká, že díky aktivitám v křesťanském sboru získal ještě daleko širší „duchovní“ rodinu.
„Nemůžu říct, že jsem normální Čech, protože mám jiné zážitky, vyrůstal jsem v jiném prostředí a s jinými lidmi. Ale myslím, že jsem se dobře integroval,“ hodnotí Javad Cihlář. V České republice žije už 13 let.
