Byla neděle a Trlidovi se právě vrátili z bohoslužby. Sotva stačili usednout ke svátečně prostřenému stolu, ozvalo se kopání a bušení do dveří. Venku stálo dvacet vojáků wehrmachtu v čele s kapitánem v parádní uniformě. „Do hodiny odejdete z domu, nebo vás všechny zastřelíme,“ štěkl úsečně. V dubnu 1945 se k Nenkovicím u Kyjova přiblížila válečná fronta…
Dvě rodiny sedm dní sklepě
Narodil se v Nenkovicích u Kyjova jako druhý syn Marii a Františku Trlidovým, rodina žila skromně z malého hospodářství. V roce 1945 se rodiny po nuceném odchodu z domova naštěstí ujal zedník Julius Vyhňák, který Vlastimilovy rodiče dobře znal. Ve sklepě, který měl připraven pro ženu a svých šest dětí, udělal místo i Trlidovým. Obě rodiny tak přečkaly konec války společně. 
Dlouhých sedm dní bylo slyšet dunění a střelba. Dům se otřásal v základech. „Otec jednoho rána v domnění, že už jsou venku Rusové, připevnil na motyku bílý hadr a vyšel ven. Ale za chvíli se vrátil, že tam jsou ještě Němci. Všude hořelo. Z kýblu jsme nalili vodu na deku a dali ji na dveře, abychom se neudusili. Ty otřesy způsobily, že ze spár začala vypadávat hlína. Nad hlavou jsme drželi peřiny a jenom se modlili, ať to přežijeme,“ vypravuje pamětník.
Po dlouhých sedmi dnech střelba utichla. Radost z osvobození vystřídalo zděšení. „Vyšli jsme ven a vidíme, že náš dům už není,“ říká Vlastimil Trlida. Rozsah škod byl velký. Shořely krovy a ze stavení zůstaly jen ohořelé zdi. Na zemi ležely krávy a prasata s ohořelýma nohama. A uprostřed sutin Trlidovi našli čouhat boty, které patřily mrtvému sovětskému důstojníkovi.
Trvalo půl roku, než se rodina mohla nastěhovat zpět. Na opravách zničeného domu se podíleli najatí brigádníci, kteří pracovali za suroviny. „Peněz po válce moc nebylo, tak se to dělalo takhle. Já jsem třeba těm, co nám pomáhali, chodil s koňmi orat pole,“ říká Vlastimil Trlida. Dvakrát do týdne se s otcem a starším bratrem Františkem vydávali o druhé hodině ranní pro dřevo, které jim bylo na opravu krovů přiděleno. Domů se vraceli v šest večer. „Ale v zimě roku 1945 jsme už zase bydleli ve svém,“ dodává pamětník.
V Baťově škole práce
O tři roky později nastoupil Vlastimil jako učeň do Baťovy školy práce. Přestože podnik byl již v říjnu 1945 zestátněn, ideje a duch starého baťovství v něm přetrval. Dokonce se přelil do zcela nové etapy zlínského obuvnictví, když z Baťových továren komunisté během roku 1949 udělali národní podnik Svit.
Ačkoli se o tom nikde nemluvilo, výchovné metody, ale i veškeré pracovní postupy, které měl Baťa dotažené k dokonalosti, byly natolik úspěšné, že zůstaly zachovány. Baťova škola práce, kterou Vlastimil navštěvoval v letech 1948-1951, proslula svojí pedantskou výchovou a polovojenským režimem, který měl z mladých mužů vychovat kvalitní zaměstnance, měli se do práce v Baťových závodech ponořit s vášní a ctižádostí.
Budíček byl o půl šesté. Následovala rozcvička a v sedm již učni seděli u verpánků. Po dopolední směně přestávka na oběd a znovu nástup do dílen. O páté konec, večeře a nástup do školy. Předměty výuky si žáci volili sami, povinné bylo pouze účetnictví, obchodní korespondence, kreslení a jazyky. Každý musel výborně ovládat němčinu a angličtinu. „Každý jsme dostali stejnokroj: šaty, boty a baretku. Všechno kvalitní látka. Když jsme šli, byla to velká paráda,“ líčí pamětník poměry na Baťově škole práce.
„Vychovatelé byli hodně přísní, přísní byli i vrátní. U koho zjistili, že má špinavé boty, nesměl opustit internát, dokud si je nevyčistil. Každý měl sešit, kam se zapisovala útrata, všechno bylo s vědomím vychovatele, abychom se naučili hospodařit. A jednou za půl roku psal vychovatel domů dopis, aby rodiče věděli, jak si vedeme.“
Těžkosti jsem přijímal jako výzvy
Vlastimil Trlida v tehdejším Gottwaldově zůstal i po vyučení – jako zaměstnanec Svitu. Umístili jej do gumárenských závodů, kde se vyráběly tenisky, gumáky a papuče. „Ta výroba a výrobní proces nebyly vůbec snadné, musel jsem se mnoho naučit. Někteří nad tím lamentovali, ale já jsem to bral jako výzvu,“ usmívá se pamětník. Brzy se zapracoval a postupně si vybudoval pověst skvělého zaměstnance. Za vysoké pracovní nasazení, dobré výkony a mnoho zlepšovacích návrhů dostal jako odměnu motocykl.
Práce Vlastimila pohltila a dala mu smysl života. Všechno, co se dozvěděl a přijal za své během učňovských let, později zúročil i jako směnový mistr, kterým se stal brzy po svém návratu z vojny v roce 1955. O deset let později dostal životní příležitost. Československo se v tu dobu zapojilo do pomoci rozvojovým zemím a zároveň šlo i o expanzi dosud úspěšného gottwaldovského obuvnictví. I tento vývoj v podstatě navazoval na vizionářství Tomáše Bati, který své továrny stavěl například v Brazílii, a to doslova tak, že na zelené louce vybudoval vše – od domků pro dělníky po výrobní linku.
Skutečný dělnický prezident
Vlastimil měl odjet do Etiopie, kde jeho úkolem bylo vybudovat spolu s dalšími kolegy fabriku na boty a naučit ty boty vyrábět místní obyvatele. „Měli jsme na to devět měsíců,“ upřesňuje pamětník. A tak se pak i skutečně stalo. Když nastal den, kdy měli Češi předat továrnu do rukou tehdejšímu etiopskému císaři Haile Selassiemu, měl Vlastimil na starost péči o generála Vladimíra Janka, který přiletěl spolu s československou delegací vedenou prezidentem Antonínem Novotným:
„Měl jsem doprovázet generála a Novotného manželku. A stalo se, že když jsme přišli na maintenance, kde se vyráběla kopyta, Novotný viděl, že to tam někdo opravuje. Sundal kabát, sedl na stoličku a to zlomené kopyto perfektně svařil. Na druhý den vyšly ve všech novinách zprávy, jakého máme opravdového dělnického prezidenta.“
práci procestoval kus světa
Etiopií to neskončilo. Vlastimil Trlida jako zaměstnanec a mistr Svitu procestoval během svého působení také Mongolsko, Čínu a Indii. Z mistra se dále vypracoval na referenta výrobního úseku při generálním ředitelství. Také vstoupil do komunistické strany. I přesto platil za čestného člověka, ale také za šéfa, který nic neodpustí.
Mezi starými Baťovci, jak si dnes absolventi Baťovy školy práce sami říkají, se tradují historky o tom, jak se Tomáš Baťa osobně účastnil inventur a jak vše muselo sedět do poslední jehly. Podobně pedantský byl i Vlastimil. Ze svého domu v Gottwaldově měl vyhlídku přímo na budovu s dílnami, které spadaly pod jeho vedení. „V noci jsem se tam díval dalekohledem a sledoval, zdali svítí, zdali se nedívají na hokej. A když bylo zhasnuto, hned jsem se tam rozjel,“ vypráví pamětník.
Vzpomínali na mne v dobrém
Personální rošády po sametové revoluci v roce 1989 přinesly do podniku mnoho změn. Vlastimil Trlida se nejprve obával, že jako člen Komunistické strany Československa bude z továrny vyhozen. A nejen jako straník, ale i pro svůj proslulý přísný postoj k práci a podřízeným. Nicméně i tak dostal nabídku práce jako vedoucí gumárenského provozu.
„V tu dobu už jsem si hledal jiné místo. Trochu jsem se bál, že moji bývalí podřízení na mě naplivou, jako vedoucí jsem býval hodně přísný. Ale oni mne pak spíš ‚pozvali na dortík‘, ukázalo se, že na mne vzpomínají v dobrém,“ usmívá se pamětník, který ze zkušeností nabytých v Baťově škole práce těžil po celý svůj život.
