Dnes sídlí v budově věznice Ochranná služba Policie ČR a utrpení obětí komunistického násilí připomínají pamětní deska na zdi bývalé věznice v Kapucínské ulici a plaketa umístěná uvnitř budovy s textem: Na dvoře tohoto objektu stojí pověstný „Domeček“, součást vojenského vězení, místo krutých výslechů a mučení, ale i bezmezného hrdinství statečných čs. vojáků, obětí komunistické zvůle na přelomu 40. a 50. let.
Vojenskou věznici z doby Rakouska-Uherska za války využívalo gestapo a na začátku roku 1949 ji v nejstrašnější mučírnu komunistického Československa proměnilo 5. oddělení hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Na příkaz náměstka ministra národní obrany Bedřicha Reicina zde probíhaly kruté výslechy po vzoru Sovětského svazu.
Reicin i jeho zástupce Karel Vaš se ve zpravodajské činnosti vyškolili za války v Sovětském svazu. V lednu 1945 stáli u vzniku Obranného zpravodajství (OBZ) při 1. československém armádním sboru v SSSR, které se o rok později proměnilo v 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany.
Po únorovém puči se Bedřich Reicin stal náměstkem ministra národní obrany Ludvíka Svobody a jako nejradikálnější ze všech představitelů KSČ se s chutí pustil do čistek v armádě. Ty probíhaly už od května 1945 skrytě, po 25. únoru 1948 mohl Reicin využít absolutní moci KSČ v zemi. Generály a důstojníky, kteří jakýmkoli způsobem vyjádřili svůj nesouhlas s komunistickým režimem, nechal z armády propustit a později osobně nařídil jejich zatýkání.
Následovalo různě dlouhé věznění bez soudu a poté odsouzení — v případě generála Heliodora Píky k trestu smrti. Generál Karel Janoušek se stal obětí provokace, kterou v té době obranné zpravodajství s oblibou používalo — jeho agenti připravovali fingované odchody do zahraničí a důstojníky, kteří projevili zájem o odchod do zahraničí, zatýkali.
Ve vazbě následovalo „vyšetřování“, které ve skutečnosti znamenalo mučení a týrání za účelem souhlasu s připravenou výpovědí o smyšlené trestné činnosti. Vojenský historik František Hanzlík uvádí ve své studii Diskriminace a perzekuce vojáků v Československu v letech 1945–1955 závěry zprávy o působení OBZ v letech 1949–1951:
„Použití provokací, tělesné tresty, týrání osob se stalo při vyšetřování běžnou věcí. Zvlášť tvrdé výslechy byly prováděny především v těch případech, ve kterých vedení [OBZ] mělo zájem na odstranění vyšetřovanců bez ohledu na zjištění materiální pravdy. Od roku 1949 se fyzické násilí vůči vyšetřovancům používá ve stále větší míře, není téměř jediného vyšetřovance, který by nebyl týrán.“
Zatčené vojáky, často významné účastníky druhého odboje, týral správce věznice štábní kapitán František Pergl, kterého si vybral právě pro jeho sadistické sklony šéf 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany generál Josef Musil.
Do jeho „vyšetřovacího“ repertoáru patřilo bití obuškem, fackování, dávání do želez, pochodování v noci a polévání studenou vodou, cvičení až do omdlení, neustálé buzení vyšetřovanců, kopání a bití přes chodidla (tzv. baštonáda), zvedání za uši a bití mokrým ručníkem. Zatčení vojáci byli umísťováni do nedostatečně vytopených cel bez oken, mnohým z nich se během chladných nocí tvořily omrzliny. Trpěli hladem, několikadenní půst nebyl výjimkou. Hygienické podmínky byly otřesné, vězni se nesměli dlouhé měsíce vazby vykoupat a neměli k dispozici téměř žádné hygienické potřeby.
Ačkoli při výsleších utrpěli četná zranění (vyražené zuby, poškozené ušní bubínky, zlomená žebra a další vážná poranění), nedostalo se jim lékařské péče. Jedinou péči, kterou Pergl vězňům dopřál, bylo podávání tenoftalinu, po jehož požití se dostavovaly prudké průjmy a celková tělesná slabost. O lékařské ošetření se postaral teprve tehdy, když hrozilo, že by vyšetřovanec bez lékařské pomoci zemřel.
Nestačilo, že zatčení byli během výslechů a pobytu ve vazbě denně biti, museli ještě celé noci cvičit a pochodovat. K oblíbeným metodám, jak vězně „zlomit“, patřil zákaz spánku. Navzdory tomu všemu vydrželi zatčení vojáci v Domečku psychickému a fyzického týrání vzdorovat dlouhé měsíce, než podepsali obvinění vykonstruované vyšetřovateli. Až poté bylo podáno trestní oznámení a proběhl soud, který se konal v areálu věznice v Kapucínské ulici.
O krutém režimu v Domečku vyprávěli pro Paměť národa generál Tomáš Sedláček, hokejový reprezentant Augustin Bubník, armádní důstojníci Miroslav Kácha a Radovan Procházka a také protinacistický a protikomunistický odbojář Vladimír Lorenz.
Trýznění v Domečku ukončil nový ministr národní obrany Alexej Čepička, který v dubnu 1950 vystřídal ve funkci generála Ludvíka Svobodu. Nešlo mu přitom o nápravu poměrů, ale o upevnění své moci v armádě, ve které si vybudoval téměř neotřesitelnou pozici náměstek ministra Bedřich Reicin. Nový ministr využil stížnosti na prostředky, kterými si vyšetřovatelé pod Reicinovým vedením vynucovali přiznání, a 8. února 1951 ho nechal zatknout.
Po Reicinovi následovalo zatýkání jeho nejbližších spolupracovníků, včetně šéfa 5. oddělení Josefa Musila, jeho podřízených i správce věznice Františka Pergla. Ten byl zadržen ve svém bytě dne 18. března 1951, po necelých dvou a půl letech správcovství v Domečku. Ve vazbě se pokusil o sebevraždu, odsouzen byl v září 1953 k trestu odnětí svobody na jedenáct let, ztrátě čestných práv občanských po propuštění z vězení na dobu sedmi let, propadnutí poloviny majetku a povinnosti uhradit náklady soudního řízení ve výši 11 000 Kčs. Zemřel v roce 1962.
Bedřich Reicin (vlastním jménem Friedrich Reinzinger) nakonec nebyl obviněn z porušování zákonů při výkonu svých funkcí, ale jako jeden ze spolupachatelů tzv. protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského. Odsouzen byl k trestu smrti a 3. prosince 1952 brzy ráno byl v pankrácké věznici popraven.
