Reinhard Heydrich zemřel 4. června na celkovou sepsi organismu v nemocnici Na Bulovce, jeho žena Lina se čtyřmi dětmi na zámku v Panenských Břežanech zůstala do konce války. Na její pobyt vzpomínala pro Paměť národa Helena Vovsová, která se do Panenských Břežan přistěhovala s rodiči z Prahy v roce 1930.
Za války pracovala v dolním zámku jako pomocná zahradnice. Po smrti Reinharda Heydricha zůstala ve službách jeho ženy Liny. Po celou dobu obětavě pomáhala židovským i jiným vězňům, kteří na zámku museli pracovat. Nosila jim jídlo, léky, zprostředkovávala kontakt s rodinami.
Dva zámky v Panenských Břežanech
„V Panenských Břežanech jsou dva zámky – horní a dolní,“ vysvětluje Helena Vovsová s tím, že jejich majiteli byly židovské rodiny Bloch-Bauerů (dolní zámek) a Gerstelů (horní zámek).
„Pana Bloch-Bauera si ještě pamatuji. Byl to vášnivý nimrod. Když těsně před válkou odešel, zůstala tam po něm celá řada loveckých trofejí. Ty pak Heydrichova manželka Lina, které jsme neřekli jinak než Heydriška, rozprodávala. Po válce se najednou ve vsi objevil americký voják v krásné letecké uniformě. Byl to synovec majitele zámku Robert Bloch. Přišel se podívat na svůj majetek, o který pak navždy přišel.“
V Panenských Břežanech začala chodit do školy a později dojížděla na měšťanku do Odoleny Vody. „V roce 1941 jsem jako patnáctiletá nastoupila do dolního zámku jako pomocnice zahradníka. Vstoupila jsem tak do služeb říšského protektora Konstantina von Neuratha a jeho paní.“
Už v té době bydlel v horním zámku K. H. Frank, který se s Neurathovými přátelil. Na podzim roku 1941 vystřídal Neurathovy na zámku Reinhard Heydrich. Jeho příchodem podle Heleny Vovsové vzájemné kontakty mezi zámky ustaly.
Heydrichovi a Židé
„Poprvé jsem Heydricha viděla v parku na koni. Potkala jsem ho s jeho pobočníkem u závory při vjezdu do lesa. Pobočník mě požádal, abych jim otevřela závoru. Koní jsem se vždycky bála, a tak jsem byla dost nejistá.“
Později přijela do zámku i jeho manželka Lina se třemi dětmi – Klausem, Heiderem a Zilke. Později se jim ještě narodila Marta. „Mé první setkání s Heiderem a Klausem se odehrálo u jezírka, kde po sobě házeli řasy. Byli to darebáci.“
O zámek se starala Lina Heydrichová a nedlouho po příchodu Heydrichovy rodiny dorazila 13. září 1941 z Terezína pracovní četa Židů. Ze začátku jich bylo sto dvacet, pak jich zůstalo asi třicet. „Netrvalo to dlouho a s některými z nich jsem se spřátelila, přestože to bylo zakázané a bylo nebezpečné se s nimi stýkat. Pracovní skupině velel jistý Miki Bauer, který mne požádal, zda bych navštívila jeho bratra v Dlouhé ulici. Tak jsem začala židovským vězňům pomáhat.“
„Nejvíce jsem se přátelila s bratry Steinovými, Milanem Platovským a Frantou Popperem, který po válce svědčil u norimberského soudu a který mi na stará kolena nabídl sňatek. Odmítla jsem. Líbil se mi spíše Milan, kterého i Němci obdivovali pro jeho neobvyklou fyzickou sílu. Nakonec jsme v sobě našli zalíbení a Milan neváhal riskovat i noční návštěvu u nás doma. Nechávala jsem si na svou adresu posílat jejich poštu a balíčky. Podepisovala jsem se jako Helena Břežanská. Vše jsem jim pak tajně pronášela do zámku. Dodnes se podivuji tomu, že mne nikdo neudal. Zaměstnancům místní pošty muselo být vše jasné.“
Esesáci na zámku
Zámek střežili zvenku čeští četníci a zevnitř za zámeckou zdí esesáci. O přátelském poměru šesti českých četníků k místním obyvatelům vypovídá nejvíce to, že si pět z nich našlo manželky v Panenských Břežanech a Odoleně Vodě. Podobně to bylo i s některými esesáky.
„Hans Wifler měl na zámku na starosti dva koně a poníka pro Hendrichovy kluky. Občas pracoval v zahradě a naučil se přitom nadávat česky. Jednou se mě zeptal, jestli nevím o někom, kdo by mu pral prádlo. Myslela jsem si, že si můžeme doma přivydělat. Když jsem to řekla doma, táta se strašně rozčílil, že by nám na zahradě mělo viset esesácké prádlo. Našla jsem pak chudou místní rodinu, která se praní za výdělek ráda ujala.“
Jednou jsem pod zástěrou nesla do zámku salám pro Milana Platovského. „Cestou mne zastavil Hans, abych mu odnesla prádlo k vyprání. Kvůli tomu salámu jsem byla celá nesvá. Chystal prádlo a nemohl ho sbalit. Napadlo ho použít k zabalení moji zástěru. V tom mi zpod ní vypadl salám. Hans se zarazil. Řekla jsem: ‚Das ist mein Wurst‘. Odpověděl, že o mé pomoci židovským vězňům ví a ať si na sebe dávám pozor. Měl o mě strach.“
Po atentátu
O atentátu na svého šéfa se Helena dozvěděla právě od Hanse. Zeptala se, zda je mrtvý. „Noch nicht,“ zněla odpověď. Po atentátu přijel na zámek Heindrich Himmler, říšský ministr vnitra, šéf gestapa a SS.
„Vyžádal si, aby Heydricha léčili němečtí lékaři. Tehdy prohledávali celý zámecký park. Když Heydrich zemřel, pomáhala jsem zrovna v kuchyni a viděla Linu Heydrichovou u okna plakat. Po parku se procházel řidič Klein se zavázanou nohou. Po pohřbu se stal Himmler poručníkem Heydrichových dětí. Všichni v Břežanech jsme se dlouho báli, že nás potká osud Lidic.“
Lina Heydrichová se pustila po smrti manžela do podnikání. Nechala vykácet stromy v parku a zasadit zeleninu. Tu vozili zahradníci jednou týdně do kasáren na Pohořelec. Měla tak stálý příjem.
„Od pletí v zahradě jsem jednou dostala silnou alergickou reakci, ruce mi silně natekly. Paní Heydrichová si toho všimla a začala mě léčit. Na ruce mi přikládala obklady s cukrem. To byl její všelék. Ruce mi však ještě více natekly. Zachránil mě až německý lékař, který byl na zámku hostem, a předepsal mi speciální mastičku.“
Helena byla svědkem nehody, při které zemřel Klaus Heydrich. Na kole vjel pod nákladní automobil s místními fotbalovými fanoušky. „Kromě strážného byl u Klause první vězeňský židovský lékař, který se mu snažil pomoci. Pak přišla ‚Heydriška‘. Měla bílé šaty, vzala Klausovo tělo do náruče a nesla ho do zámku. Nikdy nezapomenu na Klausovu krev, která ji smáčela ty krásné šaty, a na její slzy v očích. Na Klausův pohřeb jsem se koukala z půdního okýnka. Úplně vzadu šel Klausův poník.“
Karel Kašpar, který řídil náklaďák s fanoušky, vyšel od soudu celkem dobře. Na konci války mu však někdo volal. Řekl jen: ‚Dobře, já tedy jedu.‘ Našli ho pak zastřeleného v sanitce u Vraného.
Lina Heydrichová nebyla spokojena s českými zahradníky, a tak si přetáhla z horního zámku k sobě německého zahradníka Kauera. Zpočátku se k sobě chovali hezky, pak se začali strašně hádat. Bylo to poté, co se Kauer oženil a vzal si Češku z Břežan. Nakonec se nedohodli a Kauer ze služby odešel.“
Židovští vězni se později vrátili do Terezína. Po čase je vystřídala skupina deseti německých a dvou nizozemských vězňů. Moc se mi líbil Art z Nizozemí, a tak jsem se jim snažila také pomáhat. Teprve nedávno jsem se dozvěděla od Dr. Müllera, že to byli Svědkové Jehovovi, kteří odmítli nosit a používat zbraně. Ti tady zůstali až do konce války. Když Heydrichová odjížděla, rozloučila se s námi slovy: ‚Až se vrátím, zařídím vám všem penzi.‘“
Rusové v Břežanech
Po válce se tatínek Heleny stal národním správcem horního zámku. „Byli zde ubytováni sovětští vojáci a později tu byla léčebna pro bývalé partyzány. Se sovětskými vojáky tu bylo ubytováno asi třicet žen, nejčastěji ze Sudet. Sovětští vojáci si pak jakožto vítězové pro ně chodili. Po těch nocích to tu vypadalo strašně. Pomáhala jsem Gertě Schindlerové a jejímu tříletému synkovi Günterovi. Ještě dnes, když vidím těhotnou, dělá se mi špatně. Proto jsem asi neměla děti, které mám jinak tak ráda. Když pak vidím maminky s kočárkem, tiše jim závidím.“
Sovětští vojáci byli ubytováváni i v domácnostech. „Dostalo se i na nás. Oficír Jagoda byl pořád smutný a málomluvný. Když odjížděl a loučil se s tatínkem, najednou řekl: ‚Táto, daj mi Galinu.‘ Táta nesouhlasil a Jagodova odpověď zněla: ‚Ani za cigarety, nět?‘“
Po válce byl zámek převeden do užívání Výzkumného ústavu kovů a Helena na Dolním (Heydrichově) zámku pracovala jako laborantka. „V roce 1947 si všiml jeden můj přítel, že se divně směji, tvář se mi křivila. V noci jsem nemohla zavřít jedno oko, pusa mi celá poklesla. Začala jsem se bát lidí a štěkotu psů, a měla zlé sny. Poslali mě do Prahy k neurologovi, soukromému židovskému lékaři, který prožil holocaust. Vyšetřil mě a pak se zeptal, zda jsem neprožila nálet nebo nebyla za války vězněna. Nazval to posttraumatickým syndromem. Teprve po letech na mě spadlo vše, co jsem prožila.“
Helena poté chodila na elektroterapie a trvalo to skoro rok, než to přešlo. Podobný pocit jako tehdy zažila ještě jednou. „ V červnu 2012, když jsem procházela branou malého koncentračního tábora na Karlově náměstí v Praze. Došlo mi, že jsem už za války mohla být ‚na druhém břehu‘.“
Helena Vovsová dnes žije v Penzionu Charlese Jordana v Holešovicích, kde také nedávno oslavila své 95. narozeniny. Je vášnivou obdivovatelkou československých letců RAF.
