Srovnání Jozefa Tisa s Emilem Háchou pokulhává. Těžko rehabilitovat někoho, kdo nikdy nebyl souzen – a na rozdíl od Jozefa Tisa nebyl Hácha postaven před soud. Problémem může být i skutečnost, že zatímco na Háchovi a jeho roli v dějinách se čeští historikové v zásadě shodli, postava Jozefa Tisa rozděluje slovenskou veřejnost laickou i odbornou.
Důkazem nejistoty je i kauza z roku 2018, kdy veřejnoprávní slovenská televize chystala pořad Největší Slovák. V televizních upoutávkách se objevila i tvář Jozefa Tisa. Generální ředitel Rozhlasu a televize Slovenska Jaroslav Rezník měl tehdy hodně práce vysvětlit, jak k tomu došlo: „Vzhledem k diskusi, která se rozpoutala ohledně jedné konkrétní upoutávky a která překryla smysl celého projektu, jsme po dohodě s majiteli licence do statutu zahrnuli i to, že v rámci hlasování nebude možné nominovat osobu, která byla pravomocně odsouzena za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, vraždu a vlastizradu a která nebyla rehabilitována.“ To vše se odehrávalo současně s opatřeními, ve kterých slovenská prokuratura nařídila policii, aby prověřila, zda odvysíláním spotů s Tisem nedošlo ke spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačování základních práv a svobod.
Portrét? Ano, ale s vysvětlivkami
Tiso se narodil 13. října 1887 v Bytči na severozápadě Slovenska. Po absolvování gymnázia v Žilině vystudoval ve Vídni teologii a přijal kněžské svěcení. Jako kaplan působil na různých místech a během první světové války byl vojenským knězem. Na politickou dráhu se vydal po vzniku Československa. Vstoupil do Slovenské ľudové strany, jejíž název byl později doplněn o jméno jejího vůdce, katolického kněze Andreje Hlinky (HSĽS). V roce 1925 byl Tiso zvolen poslancem a o dva roky později zasedl ve vládě premiéra Antonína Švehly coby ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Stojí za zmínku, že v tomto případě pro změnu „dostihly dějiny“ českou stranu; na jaře 2016 si redaktoři slovenského Denníku N všimli, že v budově pražského ministerstva zdravotnictví visí v historické galerii Tisův portrét. Slovenské noviny k tomu poznamenaly: „Co by neprošlo zřejmě ani v prostorách banskobystrické župy vedené Mariánem Kotlebou, je přípustné na českém ministerstvu zdravotnictví.“ Nebylo to fér: na ministerstvu jsou portréty všech ministrů bez výjimky, válečných i komunistických, a u všech s příslušným komentářem, kde se v případě Tisa konstatuje, že „byl popraven za válečné zločiny“.
Jeden národ, jedna strana, jeden vůdce
Na počátku 30. let byl Tiso jmenován místopředsedou HSĽS a po Hlinkově smrti v srpnu 1938 vystoupil na vrchol stranické hierarchie. Poté, co se Československo podrobilo mnichovské dohodě, byl Tiso hlavním iniciátorem Žilinské dohody. Zástupci většiny slovenských stran v ní pod vedením HSĽS vznesli požadavek na politickou autonomii Slovenska. Ústřední československá vláda návrhu vyhověla a 7. října 1938 byl ustaven slovenský kabinet v čele s Tisem. Slovensko tak získalo autonomii a HSĽS prakticky politický monopol.
Vstupem do nejvyšší politiky dochází i k proměně Jozefa Tisa. Svědčí o tom projevy, z nichž mnohé se dochovaly v audiozáznamech. Tiso dobře rozlišoval, ke komu hovoří. Když byla 7. října 1938 v Bratislavě vyhlášena autonomie, Tiso mluvil za přítomnosti pražských úředníků o tom, že slovenský nacionalismus není negativní, ale tvořivý a vysoce kulturní. Když o dva měsíce později hovořil v Bratislavě na předvolebním mítinku HSĽS, afektovaně vykřikoval: „Jeden národ, jedna strana, jeden program, jeden cíl – nové Slovensko, jeden vůdce.“ A 26. prosince 1938 vítal na Slovensku československého prezidenta Emila Háchu slovy: „Byli jsme přesvědčeni, že pokoj mezi dvěma národy bude zabezpečen, když se spravedlivě vyřeší jejich poměr. Buď Bohu chvála, že je to vyřešeno.“
Jedno však mají jeho projevy společné: HSĽS si nárokuje veškerou moc na Slovensku a samu sebe vydává za jedinou autentickou národní stranu. Kombinací populistických slibů, jednoduchých hesel a zastrašováním opozice nakonec takového postavení dosáhla, ve volbách v prosinci 1938 získala 97 procent hlasů. O demokracii už dlouho předtím nemohlo být na Slovensku řeči.
Rozhodněte se, nebo vás dějiny pochovají
Vypjatá politická situace v březnu 1939 přivedla Tisa do paradoxní situace: Hácha ho nejprve odvolal z úřadu a na jeho místo jmenoval 11. března Karola Sidora. Nacistické Německo na Sidora 11. a 12. března naléhalo, aby vyhlásil slovenskou samostatnost. Jenže Sidor opakovaně – s poukazem na neústavnost takového postupu – odmítl nátlak, přestože na hranicích Slovenska s Rakouskem stály německé tankové divize. Byl tak jedním z nemnoha evropských politiků, kteří dokázali Hitlerovi říci „ne“. Nacisté tušili, že Tiso takové zábrany nemá, povolali ho proto 13. března do Berlína, kde byl teatrálně přijat s poctami, prokazovanými jinak hlavám států.
Zatímco o den později bude Hitler na Emila Háchu hystericky řvát, debata s Tisem byla klidnější, ale neméně emotivní. V říjnu 1939 v rozhlasovém projevu Tiso shrnul Hitlerův dlouhý monolog takto: „Řekl mi – rozhodněte se, nebo vás události pochovají.“ Jinými slovy: buď Slovensko vyhlásí samostatnost, nebo bude ponecháno svému osudu, což znamenalo rozdělení jeho území mezi sousední státy, zejména také Maďarsko.
Tiso a následně i slovenský sněm zvolili samostatnost. Moc se jim v daný okamžik nehodila a kdoví, zda si uvědomovali, kdo jim tuto samostatnost dává a za jakých okolností. Následujících šest z let z ní ale dělali přednost.
Pět set marek za hlavu
Slovenský stát z let 1939 až 1945, po kterém dodnes vzdychají někteří Slováci, není obdobím, ke kterému by se mohli bez rozpaků hlásit. Byl vazalem nacistického Německa. Nejzřetelněji se to projevovalo v zahraniční politice zcela podřízené zájmům Berlína. Díky tomu bylo Slovensko po většinu existence ušetřeno okupace a přímých důsledků vojenských operací. Spolu s odkazem na hospodářskou prosperitu země, která pramenila z válečné výroby ve prospěch Německa, jde o argumenty, jež Tisovi dodnes zajišťují zastánce.
Kritici poukazují na fakt, že Tiso na Slovensku nastolil autoritářský režim, byl spoluodpovědný za zavlečení země do vojenského tažení proti Polsku i Rusku a měl podíl na tragickém osudu desetitisíců slovenských Židů, kteří skončili ve vyhlazovacích táborech. Protižidovská legislativa zavedená na Slovensku po německém vzoru a podporovaná Tisem patřila mezi nejpřísnější v Evropě. Slovensko navíc uskutečňovalo deportace Židů iniciativně, Tisova administrativa se dobrovolně účastnila na genocidě. Ze Slovenska jako vůbec z první země vyjel do Osvětimi transport svobodných děvčat. Ze slovenské Seredě jako z první země vyjel transport s celými židovskými rodinami.
Slovensko bylo jednou ze dvou evropských zemí, které nacistickému Německu za likvidaci svých Židů platily: Slovensko 500 marek za každou osobu, druhé Chorvatsko platilo 300 marek. Tisova administrativa vydala nacistům k usmrcení v první vlně na 58 tisíc Židů. Další vlna deportací přišla na podzim 1944, kdy bylo Slovensko obsazeno německými vojsky. Za oběť jí padlo dalších 13 tisíc Židů.
Prosba o slitování, která nebyla vyslyšena
Když byl po válce Tiso souzen, byl mimo jiné před soudem čten dopis rabína Armina Friedera z března 1943 zaslaný Tisovi jménem dalších slovenských rabínů. Mimo jiné v něm psal: „Vo svojom zúfalstve dovoláváme sa Vás, pán prezident republiky, jako najvyššieho sudcu v štáte, plne presvedčení, že uznáváte ešte vyššieho sudcu nad sebou. Jako služebníci boží prosíme Vás pokorne, v najväčšej núzi, dožičte sluchu hlasu božiemu a pomôžte nam v našom najväčšom nešťastí. Veď všetkých nás stvoril jeden Boh a pred jedným Bohom budeme se raz zodpovedať. Zľutujte se nad nami a našimi rodinami, ženami a mužmi, starcami a deťmi, čo v núdzi a slzách spoločne prosia Boha na nebesiach o pomoc a dúfajúc v Jeho milosť, skladajú svoj osud do Vašich rúk.“ Připomeňme v této souvislosti větu papeže Pia XI. ze září 1938:
„Pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.“
Slovenským rabínům nebyla jejich ponížená prosba nic platná. Ironií osudu právě rabín Armin Frieder jako jediný z početné rodiny válku přežil, nepřežil ale Tisa. Zemřel v létě 1946, kdy Tiso teprve čekal na proces.
Beneš pro milost, ale ne proti vládě
Obhajoby Jozefa Tisa se ujal právník Ernest Žabkay, do podzimu 1945 člen komunistické strany. Byl z ní vyškrtnut právě kvůli tomu, že od léta 1945 hájil i obžalované v retribučních procesech. Žabkay šel do předem prohrané bitvy s jistotou, že Tiso bude odsouzen k smrti; doufal ale, že bude možné dosáhnout milosti. „Jistě, že to byl revoluční rozsudek. Nepřicházela v úvahu jiná možnost. Tisa nemohlo nic zachránit. Nebylo možné, aby vůdčí kolaborant po krvavé válce vyvázl s jiným rozsudkem,“ řekl v roce 2007 Anton Rašla, jeden z trojice žalobců v procesu.
Peripetie zamítnutí milosti popisuje historik Michal Pehr: „Všechny politické strany na Slovensku si uvědomovaly delikátnost otázky. Milost pro Tisa nejvíce žádala Demokratická strana, tehdy nejsilnější strana na Slovensku. Její představitelé si uvědomovali, že Tiso byl u značné části slovenské společnosti populární. Kdyby se jim podařilo milosti pro Tisa dosáhnout, byl by to pro ně značný politický úspěch. Z druhé strany slovenští – i čeští – komunisté vnímali, že pro ně by to znamenalo politickou ztrátu. Usilovali o to, aby rozsudek smrti byl vykonán a mohli ukázat svoji sílu.“
Ještě před vynesením rozsudku napsal podle Pehra prezident Beneš dopis premiérovi Klementu Gottwaldovi a vyjádřil se v něm pro udělení milosti Tisovi, protože by to uklidnilo situaci na Slovensku. „Současně ale Beneš napsal, že chce v této věci respektovat rozhodnutí vlády. Pokud by vláda rozhodla o milosti pro Tisa, Beneš ji udělí,“ říká Pehr, podle kterého Benešův dopis komunistům pomohl – věděli, jak se prezident zachová:
„Slovenská národní rada, která se měla k rozsudku vyjádřit, všechno trochu alibisticky přehodila na Prahu.“
„V československé vládě lidovci a slovenští demokraté hlasovali pro udělení milosti, komunisté s podporou národních socialistů a sociálních demokratů byli pro vykonání rozsudku. Dosáhli tím většiny, milost nebyla doporučena a prezident Beneš rozhodnutí vlády potvrdil.“ Tiso byl oběšen 18. dubna 1947 ráno na nádvoří věznice krajského soudu v Bratislavě.
Blahořečení, po kterém církev netouží
Už tehdy mnozí vnímali, že Tisovou smrtí se buduje kult „mučedníka“ – jakkoliv nesmyslný... V roce 2006 vyšla na Slovensku knížka, jejíž autor – historik Milan Ďurica – navrhuje Tisovo blahořečení. Slovenská katolická církev něco takového odmítla. Protože Slovensku chybělo čtyřicet let diskusí o válečné Slovenské republice a celé téma bylo pod vládou komunistické strany vnímáno jako tabu, problém s Tisem nezmizel.
Tiso proto nečeká na rehabilitaci, ale na věcné, kritické posouzení slovenských historiků.
Skutečnost, že ve slovenském městečku Varín je dnes ulice Jozefa Tisa, spíš jen ilustruje slovenské problémy s dějinami a to, že obyvatelé země se neshodnou na vlastní minulosti. Mimochodem – pokud byste si ještě nedávno na mapě Francie našli obec Dernancourt, asi by vás překvapilo, že jedna z ulic, vedoucích k návsi, se jmenovala Rue du Maréchal Pétain; ulice maršála Pétaina. Byla to jediná taková ulice v celé Francii a nakonec byla údajně v roce 2010 přejmenována na Rue du 5 Avril 1918. Google Maps i tak nadále uvádějí i název Rue du Maréchal Pétain…
