Svoje místo ve veřejném životě našel už v polovině 19. století a poměrně rychle se stal jeho výrazným aktérem. Někdy dokonce hybatelem. Sokol ale nevznikl jako politická organizace, s českou společností srostl přirozeně. Je otázkou historických bádání, jestli v závěru 19. století Sokol národnostní a státoprávně emancipační snažení Čechů motivoval, nebo svou činností program určený vedoucími osobnostmi a politickými vůdci národa plnil.
Sokol se s vnitřním nábojem české politiky prolínal tak dokonale, že je nesmírně těžké tyto dva fenomény od sebe oddělit. Jedno by bez druhého neexistovalo.
Základní stavební kameny organizace samozřejmě položil Miroslav Tyrš. Úlohu Sokolů viděl nejen v kultivaci těl a myslí jednotlivých lidí, ale také v kultivaci národa. Sokol tyto cíle propojoval. V antickém ideálu morálně i fyzicky silného občana viděl cestu, díky které se i malý národ může prosadit.
Pro ideje Sokola je klíčová pospolitost – mezi lidmi aktivně působícími v Sokole se utvářela přirozeně i jejich společnými aktivitami. Tělesná cvičení obohacoval společný prožitek z fyzické aktivity. Skupinová cvičení nebyla pouhým tréninkem, společné sestavy jednak vypovídaly o dosažené dokonalosti prováděných cviků, o síle i kondici, ale navíc byla ukázkou společného souladu. Takové budování „týmového ducha“ bylo na rozdíl od pozdějších zprofanovaných spartakiádních cvičení přirozené a opravdové.
Být Sokolem
Být Sokolem člověka ve společnosti definovalo a nepřímo vlastně hodnotově charakterizovalo. Příslušníci této organizace se cítili být nositeli jejích ideálů i jejími reprezentanty. A také tak vystupovali. Čeští politici a představitelé veřejného života nemohli stát mimo tuto organizaci. Dodržování sokolských idejí totiž představovalo jakýsi morální imperativ. A od něho se představitelé veřejného života nemohli výrazně odchylovat, pokud by nechtěli přijít o přízeň svých voličů. Voliči včetně těch opravdu vlivných s nimi totiž byli sdruženi v jednotlivých místních jednotách a župách.
Jak se sokolské ideály projevovaly v reálném životě? Organizace se brzy stala také jednou z nejdůležitějších kulturních organizací. Sokolovny byly i v těch nejmenších obcích a poskytovaly prostor pro nejrůznější typy akcí. Samozřejmě se zde pořádaly sokolské slavnosti, ale také se hrálo divadlo a uváděly koncerty. Proto byl Sokol po celou dobu své existence integrální součástí společnosti.
Také většina pamětníků, které v naší sbírce Paměť národa uchováváme, mluví o členství v Sokole jako o formativní a zásadní životní zkušenosti. Například paní Marii Ďurovičovou pomohl připravit se na Olympijské hry v Londýně v roce 1948. Pro pana Linharta bylo díky Sokolu zase nemyslitelné, že by se nezapojil do odboje za 2. světové války. To ostatně učinila i spousta jeho sokolských bratrů a sester včetně těch nevyšších představitelů Sokola. A také tito lidé pak umírali v koncentračních táborech a na popravištích. Členy sokolské organizace byli třeba i generálové František Fajtl a Tomáš Sedláček.
Československá republika se o sokolské hnutí jako celek mohla opřít. Právě jeho členové byli mezi prvními, kteří se zbraní v ruce hájili nově vzniklou republiku. Ozbrojení Sokolové se zapojili do osvobozovacích bojů na Slovensku těsně po vzniku republiky nebo do konfliktu s Polskem o Těšínsko. Členové Sokola byli mezi významnými osobnostmi československých legií. A členy Sokola bychom našli i mezi takzvanými „muži 28. října“ a dalšími významnými politiky, podnikateli, umělci a literáty.
Stát na straně pravdy
Sokolové se vzápětí přirozeně stali nositeli prvorepublikového étosu. Spolu s legionáři jim náležela role jakési „pretoriánské gardy“ masarykovské republiky. A to také demonstrovali během X. Všesokolského sletu konaného v roce 1938. V atmosféře hrozby napadení nacistickým Německem se stal manifestací odhodlání Československa bránit se. Potvrzují to například vzpomínky paní Chytilové a pana Kofroně.
Toto bylo pevné přesvědčení Sokolů a dokázali to i při svém zapojení se do protinacistického odboje. Se strukturou sokolské organizace ostatně prezident počítal i při protiněmeckém povstání. Na Sokoly se spoléhala československá zahraniční armáda při plánování výsadků, Sokolové pomáhali parašutistům vyslaným zlikvidovat Reinharda Heydricha. Paní Vávrová vzpomínala třeba i na to, jak její otec, příslušník Sokola, opatřoval Gabčíkovi a Kubišovi jídlo.
Sokol byl nepohodlný nejen nacistům, znovu byl zrušen i po nástupu komunistů a po sletu, na kterém Sokolové spontánně deklarovali svou podporu prezidentu Benešovi. Na sokolskou podporu demokratických sil v zemi vzpomínala například paní Švecová.
V sokolské organizaci byli lidé různých talentů, a proto byl okruh činností organizace tak široký. Zasahoval různé oblasti, ale přitom se stále opíral o svoje pevné základy.
Sokol byl vždy demokratickou organizací a nikdy neustoupil z pozic hájících humanistické hodnoty.
Kořeny Sokola totiž tkví také v hlubokém individualismu, ve kterém je snahou všech jednotlivců být tím nejlepším možným člověkem, a svými talenty tak přispět k úsilí celku. Proto ho komunismus nemohl ničím nahradit, ten totiž společnost dělil nikoliv na jednotlivce, ale na třídy.
Sokol tedy nemohl být nahrazen, takže musel být zničen a jeho struktura rozmetána. Přesto dokázal přežít 40 let, během kterých byl zakázán. Přežil, protože jeho myšlenky nemohly být zničeny. Sokolský kroj s jezdeckými kalhotami, čamarovou šnůrou dle dvě stě let staré módy a garibaldovskou červenou košilí dnes snad vypadá jako historický relikt, základní sokolské myšlenky jsou ale i po 160 letech živé.
