Je to nejspíš největší sportovní stadion na světě, ale v posledních letech sem najde cestu málokdo. Začal se budovat před necelým stoletím, kdy se dosud nezastavěné území na kopci za pražskými hradbami stalo dle zákona o Velké Praze z roku 1922 součástí metropole mladého státu. A oporou tohoto mladého státu tehdy byli Sokolové, tělovýchovná, ale také výrazně vlastenecky orientovaná masová organizace.
V roce 1926 byl u příležitosti VIII. Všesokolského sletu otevřen nový stadion, kterému se říkalo Velký, později též Masarykův. Už tehdy měl dnešní rozměry, ale vypadal jinak než v současnosti. Měl jednu dřevěnou tribunu postavenou dle návrhu architekta Aloise Dryáka. Dnešní podoba stadionu je výsledkem více než půlstoletí trvajícího vývoje.
Slet se stal symbolem: nebojíme se a budeme se rvát
Následující IX.všesokolský slet se konal v roce 1932 za účasti prezidenta Masaryka, v létě roku 1937 se zde (tehdy už bývalý) první československý prezident u příležitosti připomínky výročí bitvy u Zborova naposledy objevil na veřejnosti. X. všesokolský slet v létě roku 1938 se odehrával v napjaté atmosféře ohrožení Československa nacistickým Německem.
Sletu se zúčastnila i tehdy šestnáctiletá Vlasta Macháčková. „V celé Evropě to vřelo. Hitler řval a ohlupoval národ. Zcela všechny zfanatizoval.“
„Vše viselo na vlásku, cítili jsme to. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda se slet na Strahově uskuteční.“
„Měli jsme strach, aby se něco nestalo. Byly to ale zážitky, které se neopakují. Slet se stal i symbolem, že se nebojíme, že se budeme rvát, že není možné, aby nám někdo ublížil. Cítili jsme se vlastenci, milovali jsme vlast, národ, prezidenta,“ popisuje pamětnice tehdejší atmosféru. Ani odhodlání Sokolů však nezvrátilo postupný konec předválečného Československa.
- Hlavní program X. všesokolského sletu se konal ve dnech 3.–6. července 1938,
- celý program trval pět týdnů,
- prostné cvičení Přísaha republice zahrnovalo celkem 30 tisíc mužů najednou,
- na sletu cvičilo na 350 tisíc účastníků,
- cvičení zhlédly dva miliony diváků.
Dostali jsme dvakrát trochu kávy. Ale káva je něco jiného
Méně známá – a nejtemnější kapitola historie strahovského stadionu – se psala ve dnech těsně po skončení druhé světové války. Jeho velká plocha sloužila po několik týdnů jako shromaždiště pro lidi, kteří se stali terčem poválečné odplaty. Vedle zatčených nacistických ozbrojenců včetně příslušníků SS se zde ocitli i docela obyčejní lidé. Jako třeba rodina tehdy dvanáctiletého Hugo Fritsche. Ten se narodil v Brně české matce a německému otci. Konec války je zastihl na útěku před postupujícími Rudoarmějci poblíž jihočeské Blatné. Skupinu uprchlíků nakonec zatkli a jednoho květnového dne převezli na pražské smíchovské nádraží. Následoval pěší přesun v horku do prudkého kopce na Strahov.
„Nás hnali na ten stadion, tam bylo už internovaných pod širým nebem 10 tisíc Němců. Tam jsme ztratili tatínka a babičku, na Strahov nedošli a poslali je do nemocnice do Ženských domovů. My jsme o nich nic nevěděli a zůstali jsme na stadionu. Tam jsme každých čtyřiadvacet hodin dostali polévku, kousek chleba a dvakrát trošku kávy. Já nemůžu říct…, káva je něco jiného,“ vyprávěl Hugo Fritsch po bezmála sedmdesáti letech od tehdejších událostí stále velmi slušnou češtinou.
Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem napospas počasí, jídla dostávali málo a navíc se tam rozšířily vši a úplavice. V těchto otřesných podmínkách strávila rodina měsíc a poté je transportovali na statek Strachov u Kralup nad Vltavou. S rodinou byl tehdy i Hugův malý bratr Willy. V kojeneckém věku se mu nedostávalo mléka a následkem podvýživy po pár dnech na statku u Kralup zemřel. Hugo Fritsch dodnes neví, kde je jeho mladší bratr pochován. Dodejme, že podobně tragický osud stihl většinu jeho rodiny, on sám poválečnou anabázi po různých lágrech přežil a v roce 1948 se po intervenci příbuzných dostal do Německa. I jeho příběh bude provázet účastníky komentovaných procházek o historii stadionu a okolí, které proběhnou v rámci Festivalu Paměti národa.
Od sletů ke spartakiádám
Poválečný život se vracel do normálu a obnovil se i sokolský život. Sílu hutí měl demonstrovat první poválečný XI. Všesokolský slet naplánovaný na léto roku 1948 samozřejmě opět na strahovský stadion. Pár měsíců předtím však moc ve státě převzali komunisté a sokolský odkaz věrnosti masarykovské republice pramálo souzněl s komunistickými doktrínami. Slet se tak opět konal ve zjitřené atmosféře. Vzpomíná na to například Sylvie Knedlová ze Zlína. „Cvičili jsme v modrých trenýrkách, modrých halenkách olemovaných bílým proužkem a měli jsme takové bílé kroužky. Ještě si dodnes pamatuji tu skladbu. A šli jsme přes Prahu a vyvolávali hesla,“ vzpomíná na protikomunistické protesty, které slet provázely.
Následky přišly záhy: „Bohužel přijeli jsme zpátky, my plní nadšení, a děvčata Oxnerovy měly problémy. Prý proto, že nás nechaly vyvolávat nějaká protistátní hesla. Nás to ani nenapadlo. My jsme od radosti, že nás tam lidé sledují, volali to, co jsme se naučili. A oni to vzali jako protistátní činnost. Děvčata Oxnerovy nesměly pak už vůbec cvičit a Slety se pak zakázaly.“
Tisíce Sokolů byly „vyakčněny“ a Sokol byl postupně včleněn do státních tělovýchovných struktur. Tradice hromadného cvičení ale s komunistickým převratem nezmizela, často ti samí lidé, kteří se účastnili posledního sletu, zamířili na Strahov o sedm let později na první spartakiádu. Ta se na Strahovském stadionu konala v roce 1955 a pak každých pět let. S jedinou výjimkou – roku 1970 se soudruzi báli, aby se v době stále živých vzpomínek na sovětskou okupaci shromáždění desetitisíců cvičenců náhodou nezvrtlo v protirežimní protesty jako v dobách posledního sokolského sletu.
Mnozí pamětníci na cvičení na spartakiádách dodnes vzpomínají rádi, někteří zdůrazňují určitou kontinuitu s předchozími sokolskými slety, další ale zmiňují propagandistický aspekt, kdy si komunistický režim z masového cvičení udělal pomyslnou výkladní skříň. Již zmíněná Sylva Knedlová, účastnice XI. Všesokolského sletu, cvičila na všech spartakiádách až do 80 let.
„A dodnes mne nikdo nepřesvědčí, že jsme tyto spartakiády dělaly jako divadlo pro Husáka nebo pro někoho jiného.“
Největší stadion… Ale co s ním?
Po sametové revoluci a zhroucení komunistického režimu se už plánovaná spartakiáda v roce 1990 nekonala. Přišla doba, která razila individualismus a která zavrhla řadu kolektivních rituálů, s postupnou degradací komunistického režimu čím dál víc vyprázdněných. Nový smysl své existence tak musel hledat i obří strahovský stadion a dá se říct, že jej hledá dodnes.
Ještě v roce 1994 se zde konal další sokolský slet, ale ty další už si vystačily s menšími plochami. Strahovský stadion tak v 90. letech proslul spíše koncerty rockových hvězd jako Rolling Stones, Pink Floyd či U2. Tak trochu furiantsky se jim tehdy chtěli vyrovnat i čeští folkoví bardi bratři Nedvědové a i oni v roce 1996 v časech své největší slávy dokázali na stadion přitáhnout 60 tisíc diváků. Vedle toho ale třeba v květnu roku 1995 stadion hostil také setkání věřících s papežem Janem Pavlem II.
Dnes je Strahovský stadion majetkem Hlavního města Prahy a požívá památkové ochrany. Na ploše dnes najdeme tréninková hřiště Sparty Praha, tribuny a jejich zázemí nyní mají (leckdy však nemají…) všemožné využití, u severní tribuny najdete letní kino, na jihu autoservis. Pražský magistrát deklaroval zájem některé prostory poskytnout českým paměťovým institucím. Své představy o budoucí identitě Strahova představí aktéři z různých organizací na debatě v zahajovací den Festivalu Paměti národa. Je to šance pro místo, které s námi prožilo dobré i zlé.
