Malá Aňa Rusinová si samu sebe nikdy neuměla představit jako spokojenou selku. Narozdíl od svých sourozenců a ke zděšení svých rodičů už od dětství snila o tom, že se z rodné Volosjanky odejde někam daleko, do velkých měst, kde bude studovat, pracovat a poznávat neznámý svět.
Její rodina se během jejího dětství potácela mezi relativním dostatkem a hrozivou chudobou. Otec Vasilij sice ve Spojených státech vydělal dost peněz jako dělník v železárnách a rodinu načas zajistil, ale po dobytčí epidemii v roce 1931 znovu o všechno přišli.
Jsi jenom Ukrajinka
Aňa ale viděla svou budoucnost jinde. Snila o tom, že se jako “schovanka” dostane do některé z českých rodin, které dětem z chudé Podkarpatské Rusi nabízely náhradní domov a možnost studia výměnou za pomoc při domácích pracích. Když s tím Aňa přišla poprvé, maminka ji zamkla doma. A když o rok později měla odcestovat podruhé, poslední noc raději přespala na četnické stanici, aby ji rodiče znovu nezamkli. A tak se ve třinácti letech stala novou členkou domácnosti Trkanových v Brně.
Nedá se říci, že by u nich našla nový domov. Její hostitelé ji totiž na maximum využívali jako služebnou pracující jen za byt a stravu. „Uklízela jsem celý byt, umývala koupelnu a kuchyň, prala jsem, žehlila, rovnala prádlo do skříní a později jsem připravovala pro pana Trkana a jeho paní snídaně,“ vzpomínala Anna Fantlová pro Paměť národa.
Úkoly si směla dělat až večer a i přitom si mnohokrát vyslechla, že je “ukrajinská ignorantka”, protože do Čech přišla bez znalosti latinky. Na studium nebo hru na klavír, po které toužila, nemohla ani pomyslet – její domácí jí stále dávali najevo, že její ukrajinský původ z ní dělá něco horšího.
Aňa se vyučila švadlenou a u své domácí, která během let ovdověla, zůstala až do své plnoletosti v jednadvaceti letech. „Ke své paní jsem postupně pociťovala více lítost, než že bych se jí bála,“ říká Anna. Domů se poprvé podívala až na pohřeb svého otce v roce 1941.
Mezitím ale dostala výzvu, aby se dostavila k totálnímu nasazení do rakouského Lince. Nechala si vytrhnout mandle, aby povinnost pracovat pro Říši odvrátila, získala ale jen krátký odklad. V říjnu 1941 tak stála na nádraží ve Vídni a spolu s dalšími mladými lidmi povolanými do totálního nasazení čekala na vlak do Lince.
Tehdy učinila zkratovité rozhodnutí, které zvrátilo celý její budoucí život: naskočila do vlaku, který mířil do Budapešti.
Těsně unikla před popravou
Němci ji samozřejmě zatkli hned na hranicích. Dívka bez dokladů a bez peněz, která se ani nesnažila ukrýt, byla snadným terčem. Zavřeli ji do vězení nedaleko nádraží. Úkolem vězňů – Maďarů, Rakušanů, ale i Francouzů – bylo čistit prázdné vagóny projíždějících vlaků. Každý měsíc museli vězni vykopat jámu a Němci část z nich zastřelili. Anna po čase pochopila děsivý systém: popravováni byli ti, kteří byli v táboře nejdéle, zbědovaní hladem a těžkou prací, aby uvolnili místo nově příchozím. Po několika měsících zjistila, že už mezi vězni patří k “nejdéle sloužícím” a její čas se tedy blíží.
Odhodlala se k útěku: schovala se na toaletu ve vlaku mířícím do Budapešti a shodou šťastných náhod ji kontrola minula, takže vyvázla. Na budapešťském nádraží se ale ocitla v trestaneckém mundúru a bez dokladů. Zachránila ji skupina ukrajinských vojáků, kteří ji ve vlaku přikryli svými kabáty a spolu s nimi docestovala až do Užhorodu. Odtud se pak dostala do rodné Volosjanky.
Krev jsem dala pětkrát, více jsem nemohla
Následující dva roky strávila u matky, pracovala u volosjanského notáře a zapojila se do odboje, pomáhala partyzánům se zásobováním.
V létě 1944 se na Podkarpatskou Rus přiblížila válečná fronta. Anna se ve vsi setkala s příslušnicí Rudé armády. Oslnilo ji její vojenské vzezření, elegantní uniforma, ale hlavně představa, že v armádě by se mohla vymanit z podřízené ženské role a aktivně se účastnit boje proti nacistům. A tak učinila další nekonvenční rozhodnutí, které její matku šokovalo: vstoupila do armády.
Na konci srpna 1944 narukovala v hodnosti vojína do 38. tankové brigády 4. ukrajinského frontu. Jako ošetřovatelka chodila na bojiště sbírat raněné: „Zpočátku jsem plakala, ale brzy jsem si zvykla. Viděla jsem znetvoření, vyrvané kusy těla. Moje práce byla prostá, poskytnout první pomoc a odtáhnout raněného na obvaziště.”
Hned na místě se stavěly stany a operovalo se. „Bylo těžko, nebyly obvazy, léky. Trhala se prostěradla, bylo třeba stále shánět vodu. Pak se muselo zatopit, ohřát vodu, omýt raněné od bláta a krve a připravit na operaci.“
Těžko se shánělo i dřevo, všechno bylo vypálené. „Raněné jsme snášeli mnohdy v dekách. Měli jsme služby ve dne v noci, snažili jsme se udržovat raněné při životě do té doby, než přiletěla letadla a dopravovala raněné do Kyjeva. Také jsem dávala krev, i té byl nedostatek. Dala jsem pětkrát, více jsem nemohla.“
Sama ve službě málem zemřela, když jí omrzly obě nohy a zachvátila je gangréna, takže jí hrozila amputace jako jediná možnost záchrany života. Vojenský lékař se ji snažil povzbudit připomínkou legendárního Alexeje Meresjeva, ikonu sovětské propagandy, který “chodí, tancuje a létá s protézami”. Ale Anna na to nepřistoupila a nakonec jí nohy zachránila venkovská bylinkářka s pomocí léčivých obkladů.
V Rudé armádě nicméně prošla určitou deziluzí. Dcera Anny Fantlové, Helen Volet, v životopisné knize o svých rodičích Chtěli jen žít popisuje scénu, kdy její matka jen se štěstím unikla znásilnění. Postavení žen v armádě přece jen nebylo tak rovnoprávné, jak se jí zpočátku jevilo.
Co takhle hezký večer?
I to byl jeden z důvodů, proč se nakonec rozhodla z Rudé armády dezertovat a vstoupit do 1. československého sboru v Sovětském svazu , který tehdy dorazil do města Chust. Obdržela uniformu, která byla na jejích 156 centimetrů výšky groteskně velká, takže vláčela nohavice po zemi jako cirkusový klaun. Ale díky svým krejčovským dovednostem si s tím záhy poradila.
Ve své jednotce nejprve vykonávala různé administrativní práce a absolvovala i tvrdý vojenský výcvik. „S patnácti novými rekrutkami jsem pochodovala, běhala, skákala, šplhala. Naučila jsem se složit svou zbraň, střílet, plížit se se zbraní,“ vzpomíná.
Se svým útvarem se dostala na jaře 1945 až do Košic, kam v té době zavítala československá exilová vláda v čele s prezidentem Benešem. Paní Haně Benešové dokonce se svým oddílem dělala osobní stráž při jejích pochůzkách.
I zde se ovšem Anna stala terčem nevítaných sexuálních návrhů ze strany svého velitele, plukovníka. Během měsíců v armádě nabyla sebevědomí a jeho nabídku na společně strávený “hezký večer”, po němž zůstanou “krásné vzpomínky”, rázně odmítla. Důsledky se dostavily: kvůli banálnímu prohřešku dostala kázeňský trest a týden musela vykonávat pomocné práce. Po odpykání trestu dobrovolně zažádala, aby ji převeleli na frontu.
Láska na konci války
Počátkem dubna 1945 se připojila ke 4. oddělení 3. brigády československé armády ve Vrútkách nedaleko Martina. A opět jen těsně unikla smrti: když se zdravila s vojáky v okolo projíždějícím džípu, auto najelo na minu a vyletělo do vzduchu. Ona vyvázla s těžkým otřesem mozku.
Anna v té době měla již za sebou jedno zrušené zasnoubení: mladík z rodné Volosjanky se v době, kdy byla v německé vězení, oženil s jinou dívkou. A další válečné události způsobily, že k mužům se stavěla dosti rezervovaně. Ale právě v této jednotce potkala poručíka Arnošta Fantla, přezdívaného Erno, který se po válce stal jejím manželem.
Jejich vztah byl zpočátku jen přátelstvím. Arnošt v té době ještě netušil, že téměř celá jeho židovská rodina zahynula v Osvětimi. Před válkou měl v Praze také snoubenku Sáru, o jejímž osudu nic nevěděl. Teprve po osvobození zjistil, že Sára sice válku přežila, ale z vděčnosti se provdala za bývalého kápa, který jí v koncentračním táboře zachránil život. Až poté se odhodlal požádat Annu o ruku.
Více naslouchat ostatním
Anna a Arnošt Fantlovi se vzali 24. září 1945 na Staroměstské radnici v Praze. Součástí života Anny Fantlové se stala pravidelná setkávání se spolubojovníky z období druhé světové války. Získala různá vyznamenání a po roce 1990 byla povýšena do hodnosti plukovníka v záloze. Po smrti v roce 2011 se jí dostalo vojenského pohřbu se všemi poctami.
K překvapení svého okolí se Anna a Arnošt Fantlovi rozhodli, že své děti nebudou vychovávat ani v židovské tradici, ani v řeckokatolickém vyznání, ale jako protestanty: “Jako členové minoritní církve budou muset více naslouchat ostatním, a tudíž budou tolerantnější,” vysvětlili své rozhodnutí ostatním svatebčanům.
