Demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě odstartovala obrovské společenské a politické změny. Zatímco v Praze a brzy i v dalších velkých univerzitních městech studenti vstupovali do stávky a organizovali protesty, na malých městech to vypadalo, jako by žádné revoluční změny neprobíhaly.
Jaroslav Veselý vzpomínal, že zpočátku se toho v Jičíně moc nedělo. Mrzelo ho, že neviděl žádná hesla napsaná na zdech. Domluvil se tedy se svými dvěma dětmi, sehnal barvu a v půl čtvrté ráno vyrazili směrem k lipové aleji. „Rozdělili jsme se do trojice. Jeden jako první určoval směr, uprostřed druhý s kbelíčkem a třetí zametal stopy ve sněhu,“ vyprávěl Jaroslav. Na budovu okresního národního výboru napsali „Končit, Miloši!“, nápisem „Dubček“ zase vyzdobili vodárenskou věž u rybníka.
To snad ani není možné...
Josef Novotný se o událostech na Národní třídě dozvěděl ze zpravodajství stejně jako většina obyvatel. Seděl jako přikovaný a s nevěřícím údivem sledoval televizi. „Nebyl jsem schopen tomu uvěřit. To obrovské štěstí, že to fakt probíhá, že jsme se toho dožili,“ popisoval své pocity. Sám zažil, jak bolí zásah vodním dělem už o rok dříve, když se v Praze účastnil protestu při výročí 28. října.
Štěstí prožíval i Jaroslav Veselý, když s dětmi jeli demonstrovat do hlavního města. Pak náhodou v Praze zahlédl, jak v televizi ve výloze vysílají projev Milouše Jakeše. „Cítil jsem tam takovou svobodu a uvolnění… Ten projev totiž byl tak slabomyslný a stupidní, že v hloučku dvaceti až třiceti lidí jsme se hlučně smáli,“ vzpomínal Jaroslav pobaveně.
Na demonstraci jel do Prahy i Vladimír Mikan a uvědomil si tam zásadní věc: „Revoluci si musíme udělat sami, aby nám to nějací normalizátoři a komouši zase nesebrali a nezničili.“ Dobře věděl, že jedna věc je situace v Praze, informace a nadšení je ale potřeba šířit taky do malých měst a na venkov.
„Hyde Park“ kolem valníku
První hromadné setkání lidí se v Jičíně uskutečnilo 23. listopadu a protesty pak pokračovaly každý den. Lidé se scházeli nejdříve u kašny na tehdejším Gottwaldově náměstí, po pár dnech se na něm před železářstvím objevil valník. Ten sloužil jako jakési pódium pro řečníky. Nejnovější zprávy o dění v Praze se do města dostávaly především díky delegacím studentů. Přijížděli také herci, Vilém Hofman si vybavil Vladimíra Brabce, který se na jičínském náměstí omlouval za to, že hrál majora Zemana. Zúčastnění si byli vědomi, že dění monitoruje místní StB. Josef Novotný vzpomínal: „Na chodníku vždycky stáli estébáci a pozorovali, kdo tam jde, a kdo tam nejde.“
Na pracovištích se zakládala Občanská fóra a stejně tomu bylo i v jičínské nemocnici. Bohumír Procházka, který pracoval na Okresní hygienické stanici, došel s kolegy z nemocnice k rozhodnutí, že 27. listopadu se připojí ke generální stávce. Doba ale byla nejistá a to se ukázalo, když svůj plán šli oznámit řediteli nemocnice. „Stoupali jsme po schodech, a do kanceláře ředitele jsme nakonec dorazili jenom dva. Báli se jiní lidé a báli jsme se i my,“ vybavil si.
Nadšení i nejistota
Situace totiž zdaleka nebyla jasná a jednoduchá. Vladimír Mikan v paneláku, kde bydlel, například vyslechl konverzaci mezi tajemníkem okresního výboru, svým sousedem, a milicionářem, který jen čekal na povel, aby mohl hned se zbraní táhnout na Prahu.
Události se ale rychle vyvíjely, někdy dokonce rychleji, než sami protestující čekali. Bohumír Procházka zažil, jak komunisté v Jičíně udělali první ústupek a pozvali představitele opozice k jednání u kulatého stolu. On sám seděl vedle primáře jičínské nemocnice Vladimíra Krátkého, vůdčí postavy revolučního dění v Jičíně. Naklonil se k němu a zašeptal:
„Když se nás ale zeptají, co chceme, tak my to nemáme přesně zformulované, my to přece přesně nevíme.“ Vladimír Krátký ukázal na papaláše a řekl: „No ani já to taky úplně nevím, ale oni to nesmějí poznat.“
Jednání o převzetí moci se účastnil i Vladimír Mikan, který měl v OF na starosti organizaci a koordinaci protestních akcí v celém okrese. Rovnou ze zaměstnání chodil do centra OF na náměstí a domů se prakticky nedostal. Na hektické období a neopakovatelnou atmosféru vzpomíná dodnes: „Bylo to krásné, protože lidé byli nadšení a ochotně pomáhali.“
Jaroslav Veselý a jeho tatínek jsou ale důkazem toho, že vzpomínky na přelomovou dobu mohou být i smutné. Když si Jaroslav totiž doma pustil Hlas Ameriky a okna otevřel dokořán, protože už to nemusel dělat tajně, přiběhl jeho tatínek. Nabádal svého syna, že tohle se přeci nesmí. Tatínek ve vysokém věku už nebyl schopen pochpit, k jakým změnám dochází, novou svobodu si tak se synem nemohli vychutnat společně.
Část poslanců Federálního shromáždění pak v prosinci nahradili nově kooptovaní zástupci měst a mezi nimi byli i Jičíňáci Josef Novotný a Vladimír Mikan. Volba Václava Havla prezidentem je pro oba nezapomenutelným zážitkem. Josef Novotný popsal svůj příchod do Vladislavského sálu: „Dostal jsem číslo a našel jsem si židličku a v den svých čtyřicátých narozenin 29. prosince 1989 jako člen Federálního shromáždění zvedl ruku pro to, aby Václav Havel byl prezidentem naší republiky.“
