Už jako kluk obdivoval skromnost a obětavost františkánských sester, které v Hronově pečovaly o chudé a nemocné. Nedaleko Hronova v severovýchodních Čechách se Pavel Kejdana ve vesnici Nízký Dřevíč (dnes Velký Dřevíč) v roce 1932 narodil.
Jeho maminka pocházela ze sedláckého rodu, tatínek měl – jak bylo v kraji obvyklé – vedle skromného hospodářství malou textilní dílnu. Byli katolíci: tři Pavlovy sestřenice složily řeholní sliby kongregace Školských sester de Notre Dame a také bratranec Tomáš Genrt se později stal františkánským řeholníkem. V okolních městečkách a vesnicích od Stárkova po Adršpach byly všude katolické fary a působil tu i vliv nedalekého Broumovského kláštera, kde sídlili benediktini.
Německému faráři děti nerozuměly, měly z něj legraci
V Hronově i Nízkém Dřevíči žili převážně Češi, ale zmíněný Stárkov už byl německý. Touto oblastí procházela jasná jazyková hranice, Češi a Němci tu sice žili nedaleko sebe, ale mísili se jen výjimečně: „Do Stárkova nás jednou tatínek vezl na pouť, to mně byly asi tři nebo čtyři roky. Tam už pan farář kázal německy, často říkal: ‚Herr Jesus Christus sprach‘. A pro nás to ‚sprach‘ znamenalo něco jako ‚šplouch‘ – vylejt vodu. Se sestrou jsme se smáli, co to pan farář vlastně říká.”
K demografické pestrosti tu přispívali i Židé. “Byli to továrníci a obchodníci jako všude jinde. Vlastně ty největší továrny patřily židovským rodinám. Byla tam přádelna Oberländer a velká tkalcovna Spiegler.” U místní židovské rodiny Ledererů se Pavlova maminka za svobodna pět let živila jako kuchařka a chůva a tuto dobu prý považovala za nejkrásnější léta svého života.
Vážení čtenáři,
dovolujeme si Vás touto cestou oslovit jménem organizace Post Bellum.
Už bezmála 20 let zaznamenáváme příběhy lidí, kteří v průběhu 20. století prožili na vlastní kůži osudové momenty naší historie. Pomozte nám udržet historickou paměť!
Vytváříme sbírku Paměť národa, jedná se o největší středoevropský soubor vzpomínek zpracovaných metodou tzv. orální historie. Některé příběhy jsou pohnuté a dramatické, ale zajímají nás i lidé, kteří neprožili chvíle vyloženě tragické. Všech obyvatel na našem území se totiž ony osudové historické momenty nějak dotkly.
Lidé museli opouštět své sny, museli se přizpůsobovat, byli svědky nespravedlností. Ve společnosti prostoupené lží museli pravdu, kterou svými životy žili, tajit či skrývat. V těžké situaci byli právě lidé věřící, kteří svou víru chtěli prožívat naplno. A to znamená neskrývat ji. Znamená to o své víře v Boha mluvit naprosto otevřeně. A to samo o sobě v době totality znamenalo, že pevně věřící člověk bude mít problémy… Že se dostane do konfliktu s vládnoucí komunistickou mocí.
Pamětníci, kteří tuto dobu prožili, odcházejí, a my chceme stůj co stůj zachytit co nejvíce příběhů. Chceme, aby současným i budoucím generacím připomínaly, jak hořké chvíle lidé prožívali. Co to znamenalo žít v Československu ve 20. století a být věřícím? Dovolujeme si vás proto požádat o pomoc.
Mezi pravidelnými spolustolovníky u Večeře Páně ve vašem kostele jsou jistě i lidé, kteří za sebou mají pohnuté osudy. V lavicích vedle vás možná sedávají bývalí muklové z uranových dolů, lidé vyšetřovaní Státní bezpečností, lidé, kteří někomu pomáhali překonat československé hranice, nebo se o to dokonce sami pokusili. Jsou mezi vámi lidé, kteří byli kvůli své víře v Boha perzekvováni. Pomozte nám je najít!
Osudy věřících lidí, kteří za svou víru pykali, nám nejsou lhostejné.
Lidé pracující v Post Bellum vnímají, jak je současná doba pro starší lidi složitá. Naše organizace i přes všechny problémy minulého roku nepřestala vzpomínky pamětníků natáčet. Připravili jsme kufříky pro distanční natáčení, díky nimž jsme mohli pořizovat nahrávky, aniž by pamětníci podstupovali jakékoliv riziko nákazy. A po uklidnění epidemiologické situace se nám podařilo znovu zahájit provoz studií, ve kterých vzpomínky pamětníků zaznamenáváme.
Jde nám o čas. Tento závod musíme prohrát. Jeho smyslem však není vítězství, ale prosté dosažení cílové pásky. A naším cílem je pomoci udržet historickou paměť. Kdo v cíl pevně věří, dosáhne ho. Pomozte nám, buďte při tom závodě naším větrem v zádech. Pokud víte o někom, kdo by nám své svědectví měl předat, nebo jste sami nositeli takových vzpomínek, kontaktujte nás na údajích uvedených níže.
telefon: (+420) 257 316 966
e-mail: pametnici@postbellum.cz
Dokumentaristé Paměti národa
Stál jsem bosý nad mrtvolou
Když bylo Pavlovi pět, zemřel mu o rok mladší bratr. “Divili jsme se, že se nehýbe a že má modré nehty,” popsal chvíli, kdy se sestrou stáli nad mrtvým bratříčkem. „Když jsme šli v průvodu na hřbitov a tatínek nesl tu malou rakvičku, rodiče nás museli napomínat, protože jsme se v tom průvodu honili. Ještě jsme nechápali, co to je smrt, a nechápali jsme ani tu bolest rodičů.”
V září 1938 Pavel nastoupil do první třídy obecné školy. Na nedalekém kopci Pavlišov tou dobou rychle vyrůstala pevnost, součást opevnění, které mělo republiku ochránit v případě nacistického vpádu. Nakonec zůstalo nevyužito.
Později Pavel zahajoval ve škole vyučování zpěvem nacistické hymny. „Ten náš ředitel, jmenoval se Lipský, četl – už nevím, při jaké příležitosti – takový projev o protektorátní oddanosti Říši. To jsem chodil asi do čtvrté třídy. Vzpomínám si, že tam zdůrazňoval, že svatý Václav také uznával německou svrchovanost, že platil daně. Ale četl to takovým roztřeseným hlasem, že jsem ho litoval už jako kluk.”
Po válce se německých vesnic a měst týkal plošný odsun německého obyvatelstva. V českém Hronově byl tehdy třináctiletý Pavel svědkem ubití jednonohého německého vojáka, který měl v podpaží vytetovanou zkratku SS.
„Ubili ho bez soudu. Jedině náš třídní učitel se ho zastával, že takhle se nesmí postupovat. Ovšem toho ukřičeli. Vzadu v cihelně ho utloukli a potom nakonec zastřelili. Stál jsem bosý nad jeho mrtvolou.”
Nemuset dělat kompromisy
Po válce Pavel nastoupil do gymnázia. Nejprve v Broumově, odkud už byli vyhnáni němečtí benediktinští mniši, a po několika měsících pak přestoupil na gymnázium v Náchodě. “Pro nás studenty nebylo dobrým příkladem, když jsme někdy v devětačtyřicátém padesátém roce začali kantory potkávat s komunistickými odznáčky na klopě. Museli je nosit. Vstoupili do strany a podmínkou bylo, že se k tomu přiznají veřejně. Trochu jsme se jim smáli, protože jsme znali jejich smýšlení, byli to většinou masarykovci.”
U maturity v roce 1951 Pavel už musel kromě odborných znalostí prokazovat i svůj poměr k náboženství a kolektivizaci. Rodiče sice po únorovém převratu vstoupili do jednotného zemědělského družstva, ani tak ale komunistickému ideálu nevyhovoval. Doporučení k vysokoškolskému studiu tedy nedostal stejně jako polovina jeho třídy na gymnáziu.
Byl vlastně rád. Podal sice přihlášku na veterinární fakultu, ale ve skutečnosti se už tehdy chtěl věnovat teologii. Od roku 1950 však byla jedinou bohosloveckou školou pro přípravu katolických duchovních Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze se sídlem v Litoměřicích a ta podléhala nikoliv církvi, ale komunistickému Státnímu úřadu pro věci církevní. „Mnoho profesorů, kteří přednášeli jinde, tam odmítlo přednášet. A kněží spíš nedoporučovali tam vstupovat.”
Nechtěl dělat kompromisy, nastoupil proto raději „do výroby”, konkrétně do gumárenského podniku Rubena Náchod. Později byl kopáčem na stavbě vodovodu v Hronově, v Harrachově stavěl silnici do Polska. V roce 1953 nastoupil povinnou vojenskou službu k Technickým praporům (TP), které v té době nahrazovaly Pomocné technické prapory (PTP). V podstatě šlo o pokračování stejné praxe snad jen s mírnějším režimem: politicky nespolehlivé osoby tu měly být „převychovány” a zároveň využity jako levná pracovní síla.
Tajné studium teologie
Po vojně se od františkánského kněze Tito Hanuše, kterého znal z Rubeny, dozvěděl o existenci řeholní komunity v Roztokách u Prahy. Vyjednal si tam práci u vodních staveb a v roce 1957 se spolu s bratrancem Pavlem Genrtem ke komunitě připojil. Šlo o společenství asi patnácti řeholníků různých kongregací, většina z nich měla za sebou internaci v rámci Akce K – přepadení klášterů komunisty v dubnu 1950 a následného uvěznění řeholníků a duchovních. V 50. letech tito lidé otročili na stavbě přehrady Klíčava, v roce 1957, kdy se k nim Pavel Kejdana připojil, už byli „volní” a v různých dělnických profesích pracovali pro vodní stavby.
„Tam jsem začal studium. Bratr František Sales nám přednášel filozofii. Jezdili jsme do Prahy na řečtinu. Přednášel gregoriánský chorál – abychom se trochu učili zpívat církevní hudbu. A potom pomalu dogmatiku a tyhle disciplíny. Bylo to takové náhradní studium, nemůžu říct, že to bylo skutečné studium. Ale snažili jsme se vniknout do těch oborů, které se přednáší na teologické fakultě,” popsal činnost „podzemního” teologického učiliště.
Při tajném obřadu obláčky v červnu 1959 v kostele na Levém Hradci Pavel Kejdana poprvé oblékl františkánský hábit a přijal řeholní jméno Antonín. O rok později složil první (dočasné) sliby.
Svá teologická studia a řeholní život se snažil skrývat před pozorností Státní bezpečnosti, spolu s bratrancem proto raději bydleli odděleně od komunity. V tomto ohledu ale byli, jak říká, naivní: StB je od počátku sledovala a dobře věděla, že jsou součástí duchovního společenství, které se chystala rozprášit. V roce 1961 bezpečnost Antonína Kejdanu odvezla z výslechu rovnou do vazební věznice v Hradci Králové. Když se po šesti měsících konal soud, byl odsouzen ke třem letům vězení, po odvolání mu byl trest snížen na dva roky. Nakonec se na svobodu dostal na Novotného amnestii 9. května 1962, a ve vězení tak strávil celkem devět měsíců.
Na každé cele byl řezník a farář
Z Hradce Králové ho převezli na Pankrác. Na cele, která se za Rakouska-Uherska užívala pro dva lidi, se jich tísnilo osm, jeden z vězňů musel kvůli nedostatku prostoru spát s latrínou mezi nohama.
„Na každé cele byl aspoň jeden řezník a jeden farář. Ale většinou dva řezníci a tři faráři. Byl tehdy hon na řezníky a na faráře. Proč na řezníky?”
„Bylo málo masa a oni to svedli na řezníky. Nemohla za to výroba, pokulhávající zemědělství a špatná organizace, ale prý že řezníci kradou.”
Poznal i Ruzyni, „moderní vězení se všemi moderními nedostatky”, tím například bylo, že nemohli spatřit oblohu. A nakonec ho převezli do Valdic. Zde věznitelé volili jinou strategii: v předešlých věznicích byli lidé věznění kvůli náboženství drženi od sebe, ale zde byli naopak společně izolováni od ostatních, aby nemohli ovlivňovat jejich světonázor. V oddělení zvaném Vatikán tak bylo v jediné místnosti drženo na sto vězňů z řad kněží, řeholníků a duchovních.
Vězni ve Valdicích pracovali: brousili ozdoby na lustry, svařovali zemědělské stroje, pracovali v mačkárně skla. Kdo nestíhal plnit přísné normy, toho potrestali temnicí nebo nedostal příděl potravin. Vězni se ale zároveň snažili vzájemně vzdělávat. „Jeden salesián mě chtěl učit italsky, protože studoval v Turíně. Byl už podruhé zavřený, byl takový velice energický – jmenoval se Mrtvý, ale byl úžasně živý,” vyprávěl otec Antonín. Ten ve srovnání s lidmi, kteří si odseděli mnohaleté tresty, považoval sám sebe spíš za vězeňského „pozorovatele” než za skutečného vězně. „Byl jsem mladý, celkem jsem to dobře snášel. A nakonec – věděl jsem, že to věznění je k něčemu dobré.”
9. května 1962 se před ním brány věznice otevřely. Antonína Kejdanu bezpečnostní orgány od počátku považovaly spíš za „svedeného ” než za iniciátora akcí, a proto se na něj vztahovala amnestie prezidenta Novotného. Na cestu dostal složenku – odcházel s dluhem pět tisíc korun za pobyt ve vazbě, který následně několik let splácel.
Knězem podzemní církve
Znovu nastoupil k vodním stavbám. Nějakou dobu čistil kanalizace v Praze, pak se vrátil na čistírnu odpadních vod do Roztok. A dál studoval a připravoval se na trvalý řeholní život. V srpnu 1963 složil věčné sliby a stal se františkánským mnichem. V roce 1968, v době politického i kulturního tání, byl tajně vysvěcen na kněze. Svěcení přijal z rukou taktéž tajně vysvěceného biskupa Felixe Davídka, který v totalitním Československu budoval paralelní církevní struktury, pro potřeby podzemní církve neváhal vysvětit i několik ženatých mužů a také tři ženy.
Obřad proběhl v soukromém bytě v Brně. „Tu noc jsme v Brně byli vysvěceni čtyři: tři františkáni a jeden Slovák,” vzpomínal Antonín Pavel Kejdana a přiznal i svou pozdější nejistotu ohledně platnosti tohoto svěcení. „O tajné církvi jsme neměli žádné zprávy. A aby nás tyhle pochybnosti opustily, byli jsme potom ještě jednou podmínečně svěceni jedním slovenským biskupem, jmenoval se Dubovský.”
Celé svěcení přitom inicioval Jan Baptista Bárta, vůdčí osobnost františkánského katolického disentu – člověk, který byl komunisty krutě mučen a ve vězení strávil více než patnáct let. Po propuštění z vězení v roce 1966 páter Baptista usiloval o obnovu františkánského řádového života prostřednictvím nenápadných komunitních domů. První z jím vedených františkánských domů vznikl v roce 1969 ve Vrchlabí v Krkonoších. Právě tam se téhož roku ocitl také otec Antonín a začal tu vykonávat kněžskou činnost.
„Bylo to dost těžké. Nebyl jsem zvyklý mluvit na veřejnosti. První mše svatá, kterou jsem tam sloužil, byla opravdu taková dost nervózní.” Počátky práce v duchovní správě pro něho byly obtížné: vést farnost a matriku, připravovat snoubence na manželství, vyučovat děti náboženství – vše se musel učit za pochodu.
Mnišský hábit veřejně oblékl v revolučních dnech
Františkánská komunita ve Vrchlabí však záhy padla za oběť normalizaci a následující léta se Antonín Pavel Kejdana přesouval po různých farnostech – podle toho, jak mu komunistické orgány odebíraly a přidělovaly většinou místně specifikovaný státní souhlas k duchovenské činnosti.
Dlouhá léta působil jako kněz v Hrádku nad Nisou a nedaleké Chrastavě (oficiálně tam však pracoval jen jako údržbář u řeholních sester), rok strávil v Raspenavě, sloužil ve Vysokém nad Jizerou i v Pasekách nad Jizerou. Na jaře roku 1989 se po dalším odebrání souhlasu ocitl v Liberci, kam se v první polovině 70. let přesunulo těžiště františkánské komunity soustředěné kolem pátera Baptisty a kde už tou dobou františkáni – ačkoliv sledováni a šikanováni StB – žili v několika domech.
V Liberci prožil otec Antonín posléze i listopadový převrat. Během besed ve stávkujícím divadle F. X. Šaldy byl pozván na pódium a spolu s dalšími odpovídal na dotazy publika. „Tam jsem byl ještě v civilu. Ale jeden náš bratr tam přišel už v hábitu. A to bylo něco neslýchaného! Potom jsme v hábitu začali chodit všichni,” vzpomínal Antonín Pavel Kejdana. V dalších dnech před několikatisícovým davem na náměstí přečetl prohlášení kardinála Františka Tomáška.
Po revoluci převzali františkáni v Liberci čtyři kostely a postupně je opravili. V liberecké komunitě, která si po převratu konečně mohla svobodněji vydechnout, se otec Antonín v následujících desetiletích dál věnoval duchovní správě i řeholnímu životu. Sloužil mše, zpovídal, vedl společné modlitby a duchovní cvičení, staral se o chod společné františkánské domácnosti. Navštěvoval nemocné a potřebné, tak jako to v dobách jeho dětství dělávaly sestry urbanky v Hronově. Páter Antonín Pavel Kejdana zemřel 8. prosince 2020 v domě františkánských bratří v Liberci.
