Dětská zkušenost z Německa
Jako řada Bělorusů Stryžakovi zkoušeli řešit existenční otázky prací v cizině. V letech 1994–1995 otec pracoval v Polsku a Německu. Andrej chodil do německé školy a srovnával život v Bělorusku a v Německu. Tyto vzpomínky ho později vedly k proevropským postojům a zájmu o lidská práva. V roce 1996 se rodina vrátila do Rečyce. Andrejovi neuznali německou školní docházku a školu skončil o dva roky později. V roce 2003 nastoupil na filologickou fakultu Homelské univerzity.
Aktivista a ochránce lidských práv
Andrej sympatizoval s opozicí, která vyzývala k bojkotu parlamentních voleb v roce 2000. V prezidentských volbách 2001 byl členem volebního štábu S. Damašyna. V letech 2004–2005 byl pozorovatelem organizace „Partnerství“ a sledoval běloruské parlamentní volby a prezidentské volby na Ukrajině. Práci přerušil kvůli poranění páteře. Proti organizaci „Partnerství“ bylo zahájeno trestní řízení a Andreje vyslýchali jako svědka.
Po uzdravení se znovu učil chodit; pochopil, že člověk se může kdykoli vzdát. Vrátil se na univerzitu, brzy ho ale vyloučili kvůli práci v týmu L. Sudalienka před parlamentními volbami.
Andrej spolupracoval s polskými organizacemi na projektech věnovaných obětem holokaustu. Seznamoval se s lidmi z celého Běloruska a vytvářel sítě občanských aktivistů. Oženil se, narodil se mu syn Aljaksiej.
V roce 2011 si v Běloruském domě pro lidská práva udělal kurz „Mezinárodní standardy do národní praxe“. Stal se obráncem lidských práv a podával individuální stížnosti výboru OSN.
Ukrajina – Euromajdan a Donbas
Od prosince 2013 Andrej sledoval události na Ukrajině. Jezdil jako pozorovatel do Kyjeva – poprvé na Euromajdan, podruhé na jeden soudní proces. Potřetí přijel 19. února 2014 a stal se svědkem masového krveprolití. Jako ochránce lidských práv sám nikdy zbraň do ruky nevzal. Stal se dobrovolníkem horké linky „Euromajdan-SOS“, přijímal zprávy o zabitých a raněných a kontaktoval jejich rodiny. Neprošel pro takovou práci žádnou přípravou a utrpěl psychické trauma, které se ozývá dodnes.
Na konci roku 2014 Andrej vedl v Běloruském domě pro lidská práva školení o budování týmu a dělal přednášky o občanské společnosti a ochraně lidských práv v podmínkách válečného konfliktu. Rozpadla se mu rodina.
V roce 2015 Andrej Stryžak založil iniciativu „Humanitární trasa Bělorusko-ATO“. Jeho tým získával peníze pro lékařské dobrovolníky ve válečné zóně na Donbasu a vytvořil síť dobrovolníků. První dobrovolné mobilní nemocnici N. I. Pirogova dodali čtyři sanitky. V letech 2015–2020 dovezli na Donbas deset tisíc tun humanitární pomoci. Andrej monitoroval porušování lidských práv v zóně konfliktu, vzdělával místní občanské aktivisty a sbíral podklady pro mezinárodní soud v Haagu. V roce 2015 uspořádal v Bělorusku sbírku pro rodinu Michaila Žyznieuského, běloruského dobrovolníka z Homelu, který padl na Majdanu. V roce 2015 se oženil se svou kolegyní dobrovolnicí. Narodil se mu syn Albert.
BY_Help obětem represí
V roce 2017 začaly v Bělorusku protesty „příživníků“. Úřady začaly vymáhat daně od lidí, kteří z nějakého důvodu v Bělorusku nepracují (ženy v domácnosti, umělci, nezaměstnaní, osoby pracující v zahraničí …). Nařízení se týkalo tisíců lidí a vyvolalo pouliční protesty. Lidé byli zadržováni a odsuzováni k pokutám či několikadennímu vězení. Tehdy Andrej Stryžak s Aljaksiejem Ljavončykem založili fond pomoci pronásledovaným a jejich rodinám BY_Help. Fond platil lékařské služby, advokáty, pokuty a poplatky za administrativní tresty. Během tří let vyplatili přes milion eur. Po zadržení novinářů v „Kauze BelTA“ jim kompenzovali zabavenou techniku. Zadržení se nevyhnul ani Andrej: při soudu „příživníka“ A. Sjamjonava 21. února se do sálu homelského soudu nevešli všichni zájemci. Ti, kteří nebyli vpuštěni, zůstali na verandě soudní budovy. Soud v tom viděl nepovolené shromáždění. Andrej dostal deset dnů, ve vězení držel hladovku na protest proti porušování svých práv.
Baňa, vodka x BYCOVID-19
Další důležitý Andrejův projekt se váže k s pandemii Covid-19. Bělorusko oficiálně nemoc dlouho popíralo. „I já jsem myslel, že je to blamáž a problém není tak vážný. Pak jsem 24. března četl příspěvek jednoho lékaře. Vyzýval občany, aby zůstali doma, a sám chtěl pracovat přesčas, aby zachránil co nejvíc lidí. Lukašenko říkal, že žádný covid neexistuje, že ke zdraví stačí pít vodku, chodit do baně, jezdit na traktoru a zhluboka dýchat. Ocenil jsem odvahu lékaře a rozhodl se pomoct.“
V nemocnicích nebyly osobní ochranné prostředky a respirátory se nedaly sehnat. „Chyběly nejen v Bělorusku, ale po celém světě. Začala první vlna covidu a respirátory byly nutné pro ochranu zdravotníků. Země, kde se vyráběly, jako USA, Čína a Rusko, blokovaly jejich export. První respirátory jsme našli doslova pod zemí. U horníků.“
Spolu s přítelem založili organizaci BYCOVID-19. Za tři měsíce měli přes osm set objednávek od nemocnic z celé země; předali čtyři sta padesát tisíc ochranných pomůcek a jeden a půl tisíce kusů přístrojů. „Úřady dál tvrdily, že nemocnice mají všeho dost. Ve skutečnosti jim někdy chyběla i povrchová antiseptika.“
Andrejovi se v té době rozpadla druhá rodina – dostal covid a manželka odjela na chatu do izolace.
Fond solidarity BYSOL
Od jara 2020 probíhaly v Bělorusku předvolební mítinky, které v srpnu po zmanipulovaných prezidentských volbách přešly v masové protesty. Za účast v nich propustili mnoho lidí z práce. Pro pomoc propuštěným a pro pomoc stávkovým výborům založili Andrej Stryžak s přáteli fond pomoci BYSOL. Pátého července 2020 Andrej opustil zemi kvůli hrozbě zatčení.
BYSOL začal pracovat v Kyjevě, 27. srpna se zakladatelé seznámili se Svjatlanou Cichanouskou a fond přesídlil do Vilniusu.
Fondy pomoci obětem represí jsou Lukašenkovu režimu trnem v oku. V prosinci 2020 čelil BYSOL snaze o diskreditaci, snažila se o ni bývalá zaměstnankyně. S. Haluza obvinila představitele organizace, že žijí a stravují se v drahých hotelech, nevyplácejí peníze obětem represí, prý plánovali i vraždy … Podle A. Stryžaka šlo o pokus zpochybnit fondy pomoci, podkopat důvěru v ně a zvýšit strach Bělorusů pokračujících v pokojných protestech. „Kdyby kolegyně vážně měla pochybnosti, obrátila by se na litevskou policii. Použili proti nám velký kalibr, a to znamená, že se okupanti bojí toho, co děláme. Veškeré zprávy o činnosti fondu máme na webu bysol.org (v Bělorusku je blokován rozhodnutím ministerstva informací). Nepomůžeme každému – některé případy předáme jiným fondům, jiné není možné spolehlivě ověřit. Navíc BYSOL je určen pro pomoc lidem v Bělorusku, podpora emigrantů je okrajová.“
Od 16. srpna do 31. prosince 2020 požádalo BYSOL o pomoc 3 124 osob; 1 693 žádostí bylo prověřeno, 1 222 osob pomoc obdrželo. BYSOL podporuje více než 30 iniciativ, pomohl 14 stávkovým výborům a 221 emigrantům, vyplatil přes 3 miliony eur na podporu stávkujících.
V dubnu 2021 Bělorusko zahájilo trestní řízení proti zakladatelům fondů BY_help a BYSOL. Andrej Stryžak a Aljaksiej Ljavončyk se stali mezinárodně hledanými osobami a byli obviněni z „podpory účastníků masových akcí hrubě porušujících veřejný pořádek“ a „financování činnosti extremistických skupin“. Pravým důvodem stíhání je, že fondy platí pokuty za demonstranty.
A. Lukašenko se rád chlubí péčí Běloruska o válečné veterány a bývalé vězně koncentračních táborů. Ve skutečnosti tito lidé často žijí ve velké nouzi. Ke květnovému výročí konce války ale obvykle dostávali jednorázové peněžní částky. V roce 2021 kvůli situaci v zemi peníze dostat neměli. BYSOL vyhlásil sbírku pro veterány a za několik dnů získal okolo třiceti tisíc eur. Na to Lukašenko ostře zareagoval, řekl, že veteráni „nebudou brát krvavé peníze“ a stát jim příspěvek vyplatí.
Já se vrátím
„Musíme vytrvat až do vítězství. Když přestaneme, Lukašenko zničí ty, kteří v Bělorusku pokračují v boji. Jeho nezastaví nic. Nemá morální zábrany – vězní matky z početných rodin, lidi s vážnými diagnózami … Pro mnohé Bělorusy je nyní těžké zachovat optimismus a důvěru v budoucnost. Lukašenko ale vsadil na bezpečnostní síly a to mu přinese problém. Bude stále těžší silové složky udržovat, zvládat napětí, ‘krmit‘ národ.“
„Mnozí Litevci nás podporují, sami touto cestou prošli. Já se necítím být členem zdejší běloruské diaspory, neintegruji se do společnosti. Jsem tu na návštěvě. Psychicky trpím, když uvádím bydliště ve Vilniusu. Beru to tak, že pracuji na dálku v Bělorusku. Opuštění vlasti vnímám jako dočasné. Odjel jsem na měsíc, uplynul už rok, ale vrátím se. Vše, co dělám, dělám pro Bělorusko.“
