Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Narodil se v roce 1932 a navzdory svému vysokému věku přišel do Krkonošského muzea v Jilemnici, kde má studio Paměť národa, krokem mladíka. Zbyněk Janovský ve studiu vyprávěl, že zažil tři zákazy českého skautingu a jeho opětovné restarty. A je přesvědčen o tom, že skautská výchova ho vedla k čestnosti, úctě k hodnotám a lásce k přírodě. A to ho doprovázelo i v době, kdy místo skautingu cvičil v Sokole a chodil s turisty na výlety. A vlastně po celý život.
Už pojedenácté vybíháme za všechny, kteří se nevzdali. Za příběhy odvahy, které stojí za to připomínat
Připomínáme si hrdiny minulosti i ty, kteří za svobodu bojují dnes. Buďte u toho s námi i v roce 2026. Registrace na 11. ročník Běhu pro Paměť národa jsou otevřené! Poběžíme na dvaceti místech po celé republice, v Praze 16. 5., a také v Brně, Plzni, Ostravě a dalších městech.
Vyrazte na trať sami, s přáteli nebo rodinou. Každý z nás může svůj běh věnovat konkrétnímu jménu, příběhu nebo myšlence. Každý kilometr má svůj význam.
Přihlášky a seznam míst najdete na webu behpropametnaroda.cz.
Skauting u nás poprvé zakázali nacisté rozhodnutím K. H. Franka z 28. října 1940. Předcházelo mu rozehnání a zákazy letních táborů. Během druhé světové války mnoho skautů hájilo myšlenky skautingu v ilegálním odboji nebo za hranicemi protektorátu. Sedm stovek z nich za to zaplatilo životem. Někteří čeští skauti pak působili v oddílech v zahraničí, jiní se skryli v jiných organizacích, jako byl Klub českých turistů nebo Klub Mladého hlasatele. Zbyněk Janovský byl za války ještě klukem, jeho otec Karel pomáhal v roce 1945 při povstání v krkonošské Jilemnici partyzánům získat zbraně. „V Mříčné se německé jednotky střetly s partyzány, došlo k přestřelce. Kominík Jan Hanuš a další muži odjeli k německé celnici do Hrabačova, kde chtěli přepadnout ordnery. Při střetu Němci Hanuše zastřelili a na Vrchlabsku pak zahynul další odbojář z Hrabačova,“ zavzpomínal v Jilemnici pamětník s dokumentaristkou Ivanou Bernáthovou.
Junácký oddíl v Jilemnici obnovili prvorepublikoví skauti
V roce 1946 Zbyněk Janovský vstoupil v Jilemnici do Junáka, který ve městě obnovili prvorepublikoví skauti Otakar Štětka, Otakar Vaníček a Jiří Kobr. Stal se členem družiny Psohlavců a dostal přezdívku Havran. Dívčí a chlapecký kmen měli skauti za koupalištěm na Račanech vedle Ripplovy továrny. Nábytek do klubovny si vyráběli sami z březové kulatiny. Sháněli i starší nábytek, něco zbylo po Hitlerjugend. Na letní tábor si vydělávali sbíráním lahví. Organizovali i pracovní tábory na statku, potraviny si vozili z domova. Rok po válce byly ještě potravinové lístky, skauti na ně ale měli nárok až po týdenním pobytu na táboře. „Na velkostatku jsme dostávali jen půl litru mléka denně. A to přesto, že v kravíně měli mléko od padesáti dojnic. Zato brambor jsme si mohli nabrat, kolik jsme chtěli. Tak jsme je měli k jídlu ráno, v poledne i večer,“ usmál se nejdéle sloužící skaut v Jilemnici.
Další zákaz přišel po nástupu komunistické moci
Po únoru 1948, kdy se politického kormidla chopili v Československu komunisté, byl Junák nejdříve začleněn do Svazu československé mládeže a v roce 1950 pak přišel jeho druhý zákaz. Řada činovníků se stala obětí politických procesů a strávila roky v komunistických žalářích. Zbyněk Janovský nevstoupil do Československého svazu mládeže, jak chtěli komunisté, a ani nevedl pionýry, některé skautské vedoucí k tomu ovšem komunisté nutili. Raději chodil do Sokola.
Změna režimu nicméně postihla rodinu jeho manželky Bohumily. „V padesátém roce musel tchán opustit svou živnost zaměřenou na dřevovýrobu. Když jsem si vzal jeho dceru, tak to na nás taky trochu dopadlo. Chtěli jsme na jednom pozemku postavit chatičku. A přestože tam nebyl žádný technický problém, tak nám ji jeden komunista nepovolil.“
Na vojně ho dokonce obvinili ze sabotáže. Sloužil u protiletadlových dělostřelců v Opatovicích na Pardubicku a na zimním cvičení s vojáky nemohli hnout s protiletadlovým kanónem. „Tak jsem si zavolal kamaráda z autoparku, který nám ho pomohl vytáhnout. Přitom se ale zkroutila oj. Přišel velitel zásobování materiálem a obvinil mne, že jsem poškodil vojenský materiál. Že jsme měli ten kanón vytlačit vlastními silami. Prý to byla sabotáž. A musel jsem už v civilu pak zaplatit čtyři sta korun za opravu poškozeného oje. To bylo tehdy fakt dost peněz,“ povzdechl si ve studiu Paměti národa v Jilemnici Zbyněk Janovský.
Do skautu vstoupil ještě dvakrát
V době politického uvolnění v roce 1968 mohl Junák opět obnovit svou činnost. V Jilemnici se skauti svolali prostřednictvím vývěsky na náměstí. Scházeli se pak paradoxně v Rudém koutku městské nemocnice, v němž komunisté propagovali svou ideologii a oslavovali bolševický Sovětský svaz.
V Junáku Zbyněk Janovský vykonával funkci hospodáře. Na funkci vedoucího neměl čas, protože živil rodinu s malými dětmi. Koncem šedesátých let věřil, že se díky Alexandru Dubčekovi, prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ, a dalším reformátorům poměry v socialistickém Československu zlepší. Vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ho zaskočil. „O půlnoci jsem se probudil do rámusu, protože jsme bydleli u hlavní silnice vedoucí od Krkonoš z Hrabačova. Vyhlídnu ven a propána, vojáci! Nejdříve jezdila auta, pak tanky. Byli to Sověti, jeli směrem na Mříčnou a Turnov. Když jsem pak přišel do práce, nikdo z kolegů tomu nechtěl věřit.“
Za pár dní bolševici v Moskvě donutili československé komunistické představitele kromě Františka Kriegela podepsat souhlas s okupací, to mu nepřipadalo lidské. S postupující normalizací Junák v roce 1969 k jeho obrovskému zklamání skončil. Zbyněk Janovský raději doma schoval všechny doklady i seznamy skautů, bál se komunistických represí. Po dalším zákazu Junáka se věnoval turistice, manželka pracovala v Sokole. „Když Junák skončil, komunisté chtěli, abychom přešli pod Socialistický svaz mládeže, aby se prý organizace oživila novou krví. Nicméně ke spojení nakonec nedošlo.“
Po Sametové revoluci v roce 1989 v Jilemnici skauti obnovili svou organizaci potřetí. První klubovnu získali tentokrát po Svazu socialistické mládeže v budově za lázněmi. Skautské středisko v Jilemnici neslo název Jilm. V roce 1993 se kvůli neshodám skauti rozdělili na středisko Jilm a Jestřáb. „Zůstal jsem v Jilmu v oddílu II, kde pracoval bratr Stach. Opět jsem se podílel jen na hospodářské činnosti, pak jsem ještě působil jako tajemník střediska.“
Skauti ho stále zvou jako emeritního junáka na různé besídky a oslavy, posílají mu rovněž pozdravy z táborů. „Skaut mi dal vůli dělat vše pro to, aby všichni okolo mne byli spokojeni, rodina i přátelé. A na závěr musím vyslovit přání: chtěl bych, aby se lidé k sobě nechovali hrubě, nemamonili a chovali se skromně.“
Skaut, který se stal spisovatelem a filmařem
Zbyněk Janovský se dobře zná s Mirkem Junou, který má skautskou přezdívku Miky. V domku ve Zvědavé uličce v Jilemnici, v níž turisté obdivují typické podkrkonošské roubenky, má Mirko sbírku skautských klobouků, krojů, časopisů, odznaků a známek. Kvůli obavám z perzekuce ze strany Státní bezpečnosti, kterou zajímaly jeho sběratelské kontakty u nás a v zahraničí, ale část své sbírky spálil.
Narodil se pár dní před koncem války a jeho jméno symbolizovalo oslavu míru. Do vínku dostal lásku k výtvarnému umění a trampingu. Rád by byl tehdy skautem, ale v době jeho dětství byl zakázán. Už coby školák čelil perzekuci ze strany učitelů, když nechtěl vstoupit do Pionýra, který byl přímo podřízen komunistické straně a měl vštípit dětem lásku k socialismu. Mirko Juna vylíčil jednu ze situací: „Můj třídní učitel strašně toužil po tom, aby si dal na dveře třídy cedulku, že v ní sedí sto procent pionýrů. A já jsem mu to kazil, protože jsem věděl, že by to tatínek neunesl. A ten učitel by to rovněž neunesl, a tak se stávalo, že celé dopoledne místo učení pan učitel, tehdy soudruh učitel, seděl na lavici přede mnou a celou tu dobu do mne ryl a vrzal, ať se dám do Pionýra. A já jsem pak marně hledal výmluvy, jak se z toho vykroutit. Pak jsem nakonec i brečel.“
Mirko Juna si myslí, že je tak trochu po svém tátovi Františkovi, který postavil v roce 1950 v Turnově během zimní noci sněhuláka a dal mu hlavu Stalina. Ráno zjistil, že mu někdo urazil ruku. „Otec byl na komunisty hodně naštvaný. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 musel ukončit živnostenskou činnost a přejít v Turnově do komunálu, kde musel dělat pamětní desky,“ pokrčil rameny Mirko Juna.
Přiznal, že si tehdy trochu u ředitele školy šplhnul tím, že se vzorně staral o nástěnku „Ale tím jsem si zadělal na další průšvih. Byly Vánoce a já jsem na pokyn svých spolužáků, ať namaluji výzdobu na tabuli, vzal barevné křídy a namaloval na tabuli betlém, chlíveček s oslem a Svatou Trojici. A druhý den ráno přišel učitel, podíval se na to a že musím tu kresbu smazat, protože budeme psát písemku a on potřebuje tabuli. Tak jsem obrázek smazal, a když skončilo vyučování, tak jsem namaloval na tabuli nový, tři krále.“
Okupace ukončila tábor na Frýdštejně
Na konci zlatých šedesátých let, kdy se v Československu mírně uvolnila politická a společenská atmosféra, Mirko Juna rád četl foglarovky a kupoval si časopis Skaut–Junák. Přihlásil se do obnoveného skautu, dokonce stihl v létě 1968 odjet s kamarády na tábor k hradu Frýdštejn nedaleko Malé Skály.
V době invaze pěti komunistických států 21. srpna 1968 byl jako vedoucí na podnikovém táboře na Frýdštejně v Českém ráji. „Dopoledne jsme šli pěšky na Malou Skálu a cestou nám lidé řekli, že k nám přijely tanky a že Praha hoří. Rodiče si začali jezdit pro děti a dva dny po začátku okupace pro nás zbylé podnik poslal autobus. Když tábor takhle předčasně skončil, některé děti měly rodiče ještě na dovolené, a tak se o ně musela fabrika postarat,“ líčí Mirko Juna, který napsal o všem, co se dělo, zprávu, dal ji do plechovky a zakopal v lese. Že ji třeba někdo najde. Další rok už ale v zemi nic nenašel.
Z Frýdštejna odjel do Prahy a fotil u budovy Československého rozhlasu, jak se na začátku invaze sovětští okupanti snažili dostat do rozhlasové budovy. „Naši lidi jim v tom bránili, což se neobešlo bez mrtvých a zraněných. Viděl jsem rozmašlovanou techniku a spoustu trosek.“
Vyslýchala ho StB
V době normalizace se Mirko Juna věnoval malým turistům. Uspořádal na sedm desítek táborů a s dětmi ušel celkem 24 000 kilometrů. „To je Amazonka natřikrát,“ pochlubil se Mirko Juna.
Rád sbíral skautské předměty, časopisy, kroniky, klobouky ke krojům, známky, odznaky a další věci. Kvůli této sbírce a častým kontaktům s československými a zahraničními sběrateli si ho často předvolávala Státní bezpečnost. „Přijeli za mnou jednou domů, ale já byl zrovna ve Vítkovicích kousek od Jilemnice ve škole. A vtip. Oni se ti estébáci chtěli vydat za mnou až do Ostravy, Vítkovice pro ně byly Ostrava. Máma jim ale řekla, že za chvíli z nedalekých krkonošských Vítkovic přijedu. Čekali na mne u zastávky autobusu. Matka už mezitím pálila ty mé skautské věci. Třeba kroniku od Slováků s podpisy.“
V době Gorbačovovy perestrojky v Sovětském svazu cítil naději, že přijde politická a společenská změna. Začátkem roku 1989 jel do Prahy a zúčastnil se Palachova týdne. Disidentské skupiny oznámily, že 15. ledna uctí památku upáleného studenta Jana Palacha. I přes úřední zákaz se na Václavském náměstí sešlo několik tisíc lidí. Komunistická Veřejná bezpečnost a Lidové milice s použitím obušků, slzného plynu a vodních děl shromáždění, při němž měly být položeny květiny k pomníku svatého Václava, rozehnali.
Po Sametové revoluci založil skautský oddíl Modrá hvězda
O tom, co se stalo 17. listopadu 1989 na Národní třídě, kde byli studenti při pokojné demonstraci komunistickou bezpečností zbiti, se dozvěděl z televize. A hned se v Jilemnici zapojil do protestní vlny. „Studenti k nám vozili letáky, já jsem taky nějaké dělal a rozvážel je po Jilemnici. Na těch mých už byla předzvěst obnovy skautu – skautská lilie a pod ní nápis: Konečně,“ oddechl si Mirko Juna.
Skauti se začali svolávat v Jilemnici už koncem roku 1989. Bratr Vojtíšek vytáhl vývěsku, na níž oznámil první schůzku. Nelíbilo se mu, že v Jilemnici se skauti kvůli neshodám rozdělili do dvou oddílů, a proto založil oddíl Modrá hvězda v Horní Branné. Se skauty se dvakrát zúčastnili v roce 1994 a 1995 jamboree v Drontenu v Nizozemsku. O skautech také začal psát. Například jak plnili zkoušku Tři orlí pera, která obnáší den s přikázaným mlčením, 24 hodin o hladu a zkoušku samoty. Napsal celkem pět dílů skautských příběhů pod názvem Tábor pod Modrou hvězdou. „Je to o tom, jak chlapci a děvčata z oddílu Modrá hvězda tráví prázdniny na táboře v Českém ráji. Jsou mezi nimi starší skauti, ale i mladší světlušky a vlčci. Všichni ale musejí dodržovat pravidla, která určuje skautský řád. Společně zažívají spoustu dobrodružství, podnikají výlety, hrají si na trosečníky a odhalují řadu záhad.“
Mirko Juna točil se skauty také hrané filmy. Bylo jich celkem šest, a jeden z nich dokonce vznikl v Muzeu Karla Maye v městě Radebeul u Drážďan. Filmy, jako byly Zlatá řeka nebo Kamarádi, ho stály patnáct měsíčních platů. Teď jsou originály jeho filmů v semilském archivu. Mirko Juna vedl skauty do roku 2008. A je rád, že měl možnost se setkat se spisovatelem Jaroslavem Foglarem, významnou osobností českého skautského hnutí, kterého po celý život obdivoval.
