V krytech jsme si hráli na schovávanou

Po roce 1939 se Uherské Hradiště ocitlo pod dohledem okupační správy a postupně se měnil i každodenní život. Přibývala omezení, zákazy shromažďování a s postupem války se staly součástí reality také sirény a pobyt v krytech. Na náměstí byly vybudovány veřejné kryty, do nichž se scházeli lidé z okolí, zejména ti, kteří neměli vlastní úkryt v domech nebo se v době poplachu nacházeli venku.

„V krytech jsme si hráli na schovávanou,“ vzpomíná Zdeněk Hájek, který se narodil 20. června 1938 jako jedno z dvojčat společně s bratrem Antonínem přímo na náměstí Uherského Hradiště. Měl ještě staršího bratra Františka. 

Rodina Hájkových žila v domě s číslem popisným 34, kde v přízemí byla restaurace Podešva. Sklep domu se později v době náletů měnil v útočiště pro sousedy. Dospělí na pivní sudy položili dřevěné desky, na nichž se dalo sedět.

Hájkovi žili skromně. Otec Antonín byl kamnář a obkladač, matka Helena, roz. Kotková, se starala o domácnost. Výchova byla přísná a tradiční – základ tvořila víra, škola a práce. „Nové oblečení jsme měli jen do školy nebo do kostela,“ vzpomíná Hájek. Jinak se chodilo v tom, co „ještě drželo pohromadě“.

Z kostelů mizely zvony

Do života obyvatel Hradiště stále více vstupovala válka. Jedním z nejsilnějších obrazů, který si Zdeněk Hájek z raného dětství pamatuje, je moment, kdy z kostela na náměstí mizely zvony. „Dívali jsme se, jak zvony sundavají,“ říká. (V roce 1942 byly mnohé zvony v protektorátu totiž zabaveny a roztaveny pro válečné účely.)

Situace ve městě se dál měnila a napětí rostlo. Do školy začali Zdeněk s bratrem chodit v roce 1944. „Školu jsme měli blízko, přes náměstí za kostelem. Vždycky, když bylo nějaké vyvolávání nebo něco, tak jsme se chodili před kostel pomodlit,“ vzpomíná.

Kryty se v závěru války stávaly každodenní součástí života. Sirény do nich opakovaně obyvatele města hnaly, děti si ale i v těchto prostorách – a často i mezi poplachy – hrály. „Všechno se to bralo jako něco normálního. My jsme to jako děti prostě tak nevnímali,“ říká Zdeněk Hájek. 

Přímé boje se městu nakonec vyhly, německé jednotky ustoupily směrem k Napajedlům. Osvobození Uherského Hradiště přišlo 1. května 1945, kdy do města vstoupily Rudá armáda a rumunská armáda. „V malém parku byli rumunští vojáci. Chodili jsme se tam dívat, stály tam tanky i nákladní auta, běhali jsme mezi vojáky,“ vzpomíná.

V troskách cukrovaru nacházeli mrtvé koně

Po válce se město postupně obnovovalo. Otec pomáhal při odstraňování škod mimo jiné v cukrovaru po bombardování. „V troskách nacházeli mrtvé koně, nijak se nechránili, prostě se pracovalo, jak to šlo,“ popisuje Hájek realitu poválečných měsíců.

V okolí navíc zůstávala nevybuchlá munice, i dětské hry se tak občas měnily v nebezpečné situace. Jednou v parku došlo k výbuchu rozbušky, kterou starší bratr František naštěstí mladšímu Antonínovi vytrhl z ruky a odhodil, jindy hrozily nášlapné miny u mostu přes Moravu, přes který s bratrem chodívali k babičce. „Jeden známý, Laďa Žaluda, na ni stoupl a utrhlo mu to nohu,“ vybavuje si. 

Rok 1948 přinesl zásadní změnu: znárodnění, politické čistky a reorganizování společnosti zasáhly i běžné rodiny. Jednoho dne se u Hájkových ozvalo klepání na dveře.

Za nimi stáli dva muži, kteří otci sdělili, že mu odnímají živnostenské oprávnění. Viselo zarámované v chodbě bytu, oni ho sundali ze zdi a odešli.

Doma bylo pozdvižení, maminka plakala. Otec pak musel nastoupit do okresního stavebního podniku, matka začala uklízet v Mesitu v Mařaticích.

Sport, řeka a návrat k „normálnímu dětství“

Po válce se Zdeněk Hájek spolu s bratrem zapojil do sportu – veslování a později atletiky. U řeky Moravy se nacházelo důležité místo jejich dětství, veslařský klub nebyl jen sportovní institucí, ale i společenským centrem.

Chodili sem s rodiči, učili se plavat a postupně se zapojili i do tréninků. Nejprve pomáhali s loděmi, později se účastnili ukázkových jízd při závodech.

Veslování opustili kolem patnácti let, Zdeněk se začal věnovat běhu, bratr Antonín skoku o tyči. V letech 1953–1955 absolvoval s bratrem učiliště v Nové Pace a vyučil se strojním zámečníkem a automechanikem.  Po návratu nastoupil u podniku Silnice Uherské Hradiště a později přešel do navijárny motorů Jakos, kde rozebíral motory. 

Zásadní životní zkušeností byla vojenská služba v letech 1957–1959. Zatímco bratr Antonín byl vybrán do ATK Dukla (Armádní tělovýchovný klub Dukla), kde mohl rozvíjet své sportovní nadání, Zdeněk Hájek nastoupil jako voják základní služby k 22. výsadkové brigádě v Prešově. Brigáda patřila mezi elitní útvary československé armády. Velitelem byl plukovník František Mansfeld, výrazná osobnost výsadkového vojska.

Následoval výcvik seskoků, noční poplachy a tvrdý režim. Sloužil také jako řidič a účastnil se cvičení mimo jiné u Máchova jezera, kde se pohyboval v blízkosti štábu brigády vedeného plukovníkem Mansfeldem. „Člověk musel zodpovídat za všechno. Naučilo mě to poctivosti i odvaze.“

Rok 1968 a konec iluzí

Po vojně se vrátil do Uherského Hradiště, kde nejprve pracoval v zámečnictví v komunálních službách a nadále se věnoval sportu. Kvůli zaměstnání posléze vstoupil do Komunistické strany Československa, ač nebyl přesvědčeným straníkem. 

Rok 1968 znamenal zásadní zlom. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy byl zrovna na atletických závodech v zahraničí s oddílem Slovácká Slavia. O událostech se dozvěděl v Holandsku. „Byli jsme v šoku, nikdo nevěděl, co bude,“ vzpomíná. 

Po návratu se ovšem začal otevřeně stavět proti oficiálnímu výkladu srpnových událostí. V roce 1969 z Komunistické strany Československa vystoupil.

Po roce 1968 prošel několika profesemi – od svářeče na zimním stadionu přes vedoucího Městských lázní až po technického náměstka v podniku Zelenina. Dálkově si doplnil vzdělání na Střední ekonomické škole, maturoval v roce 1984, poté působil v podniku Obnova. Později měl jako vedoucí na starosti pneuservisy v okolí a díky této zkušenosti si po revoluci otevřel v Uherském Hradišti svůj vlastní, který pak provozoval až do roku 2005, kdy odešel do penze. 

Významnou část života věnoval sportu jako závodník, trenér i rozhodčí. V roce 1978 se jako rozhodčí zúčastnil Mistrovství Evropy v atletice v Praze. V roce 2009 byl Českým svazem tělesné výchovy a sportu oceněn za celoživotní zásluhy a výjimečný přínos v oblasti tělovýchovy a sportu. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má syny Přemysla a Roberta. V roce 2026 žije v Uherském Hradišti.