Regiony

Gymnázium Šternberk bylo za socialismu známé tím, že zde učili a studovali lidé se špatnými kádrovými profily. Možná i díky tomu odtud vyšli pozdější umělci, z nichž někteří přesáhli lokálního významu. Petr Palarčík (*1963) sem nastoupil koncem 70. let.

Soňa Klímová-Janečková se narodila poté, co komunisté sebrali jejich rodině majetek a znárodnili firmu JAWA. „Maminka vzpomínala, jak prosili místní, jestli někde nemohou zůstat. Nikdo je k sobě nevzal.“ Přijďte na výstavu Vzpomínky pamětníků Rychnovska!

Přišla o otce, zažila rabování sovětskými vojáky i divoký odsun sudetských Němců. Alžběta Odziomková jako německé dítě viděla, jak vypadá nenávist, a zažila, co je hlad.

Byl teplý červnový podvečer a na kraji litoměřických Jiráskových sadů se u sochy „Čest a sláva Sovětské armádě“ sešla menší skupinka dvaceti, možná třiceti lidí. Je to na město s dlouhou liberální tradicí v době zuřící války na Ukrajině mnoho? Není?

Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.

Nový kinopříběh Paměti národa vypráví příběhy místních, kteří vzdorovali totalitě. Věnujeme se osudům neznámého člověka, který po srpnové okupaci na pionýru rozvážel protikomunistické letáky, ale i Pavlu Wonkovi, jehož smrt v roce 1989 vyvolala mezinárodní skandál.

V Moravském krasu se nachází celá řada skalních útvarů, propastí a jeskyní. Nebýt správce přírodní památky, otce Jana Suchánka, byly by dómy Kateřinské jeskyně nenávratně zničeny.

„Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945,“ stojí na upomínkové desce hřbitova v Postoloprtech. Kurt Kempe masakr přežil. A tento text nikdy nepovažoval za dostatečný. Přečtěte si komiks o jeho životním příběhu z knihy Odsunuté děti.

Psal se rok 1944, když si Jiří Kotlový všiml výzvy v novinách apelující na mladé, aby přišli hrát ragby. Se spolužákem z baťovského učiliště se vydal na hřiště a netušil, jak výrazně toto rozhodnutí nasměruje jeho další život.

Památníky holocaustu v Hodoníně u Kunštátu a Letech u Písku připomínají tragické osudy Romů a Sintů za druhé světové války. Karel Holomek se pobytu v koncentračním táboře se štěstím vyhnul.

Když se druhá světová válka chýlila ke konci, bylo Miroslavu Mlynáři šest let. Přesto si příchod sovětských vojáků vybavuje velmi živě.

Po noci probdělé s vínem a kytarou v mnichovském bytě se Karel Kryl dvojice studentů zeptal: „Nejste posraní? Ne? Tak vezmete něco domů.“ Bylo to poprvé, ale ne naposled. Marek Irgl pak zakázanou literaturu dobrodružně pašoval ze Západu ještě několikrát.

Tomáš Kábrt v roce 1988 narušil v Sokolově Svátek práce provokativním protestem, který stranické funkcionáře zastihl naprosto nepřipravené.

Při demonstracích v srpnu 1969 ho v Praze zbili, na Pankráci si odseděl měsíc. Bojoval za mariánský sloup, pašoval z Rakouska náboženskou literaturu. Z ekonoma se stal topičem a nepřátelskou osobou I. kategorie. „Zjistil jsem, že některé věci se ale prosadit dají.“

Vykácím džungli a postavím město na holé pláni. Mnoho lidí od toho Jana Antonína Baťu zrazovalo. „Tvrdili mu, že je to nemožné. On se jen podíval a řekl: ,Tak nemožné, myslíte?‘ A udělal to,“ říká o svém dědečkovi Dolores Ljiljana Bata Arambasic.

Kuneš Sonntag pomáhal přesvědčit ministra Zdeňka Nejedlého o obnovení univerzity na Moravě. Předtím ho za organizování pohřbu Jana Opletala, Kunešova kamaráda, málem zastřelili, pak si prožil věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Estébáci si pro Pavla Záleského přišli do práce a zbili ho tak, že nemohl dva týdny dýchat. Hrozili mu inscenovanou sebevraždou. Při jiných zadrženích kladl pasivní odpor, čímž rozlítil policisty k nepříčetnosti. Provinil se šířením katolického samizdatu.

Od úmrtí jednoho z nejkrvavějších diktátorů historie uplynulo sedmdesát let. V roce 1953 už byl jeho pomník v Praze téměř postaven. Málokdo tušil, že než ho strana a vláda dokončí, v Moskvě se změní vítr a všechno bude trochu jinak.

V Hurkenthalu, šumavské sklářské osadě Hůrka, působil svérázný kněz Ignác Březina, který měl rád lidi, pivo a během kázání nenápadně šňupal tabák. Malé příběhy této vsi byly ukončeny velkými dějinami. Hůrka na počátku 50. let lehla popelem, vojáci zničili všechno.