Příběhy

Jejich odvahu připomíná pomník u lesa, ve kterém najdete jámu po zemljance, v níž se schovávali váleční uprchlíci a východní výsadek Mistra Jana Husa. Vesničané jim pomáhali od léta 1943.

Rodina Vogelova nebyla jako jediná z vesnice Červený Potok u Králík zařazena do odsunu. Všechny kamarádky a příbuzní odjeli a Vogelovy čekal trpký osud Němců, kteří zůstali.

Příbuzní obětí komunistického režimu neměli možnost zapálit svíčku na hrobech svých nejbližších. Jejich těla končila v hromadných hrobech, neoznačených urnách a v mnoha případech jejich ostatky zmizely neznámo kam.

Po záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem se rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Doufal, že tam vznikne československá legie jako za první světové války. Po překročení hranice ho však zadrželi Sověti a poslali do gulagu.

Když v Maďarsku vypuklo 23. října 1956 povstání, rozhodl se s kamarády zničit rušičku, aby se k obyvatelům Brna dostaly pravdivé informace o boji Maďarů proti režimu. Plán překazilo udání.

Byla poslední láskou Josefa Gabčíka a zaplatila za to životem. Nacisté ji 24. října 1942 zastřelili v Mauthausenu s dalšími 261 českými vlastenci, kteří pomáhali parašutistům. Její dcera o tom dlouhá léta nevěděla.

Rodák z Opavy Jaroslav Kukol se řadí k neznámým hrdinům, kteří odmítli přizpůsobivost většiny občanů s komunistickým režimem v okupovaném Československu. Před čtyřiceti lety podepsal Chartu 77.

V roce 1970 poslal soud do vězení tři mladíky zaměstnané v dolomitových jeskyních Bozkov: Jeníka, Doubka a Dolenského. Čím se provinili? Měli nevhodnou nástěnku, z amplionu pouštěli Svobodnou Evropu a zpívali protiokupační písně.

V liberecké Divadle F. X. Šaldy rozdmýchal sametovou revoluci a pomohl ji rozšířit po celém Liberci. Zemřel v pátek 16. října po vážné nemoci ve věku 77 let.

Na Zelené Hoře, kde ve skutečnosti nikdy nesídlily Pomocné technické prapory, ale jen prapor technický, si část vojenské služby odsloužil i dnes pětadevadesátiletý Josef Jančar.

Musela se vyrovnat s tragédií Ležáků, při které nacisté zavraždili její žákyni Mařenku Hrubou. Děti milovala, ale její manželství zůstalo bezdětné. Manžela jí zavřeli komunisté a vrátil se s podlomeným zdravím.

Yvonne Šebesťáková byla jednou z „válečných nevěst“, které přivedli českoslovenští vojáci z Británie. Narodila se v Londýně jako Yvonne Cockell a za války se zakoukala do českého vojáka.

Vilu nechal postavit u slavného Adolfa Loose pro svou rodinu právník Josef Winternitz. Nádherného domu si Winternitzovi užívali jen do roku 1941, zpět ho dostali až potomci zchátralý v roce 1997.

Štěpánovi Antonijovi a Vasilině Mesárové bylo sedmnáct let, když se rozhodli prchnout do Sovětského svazu před maďarskými okupanty. Věřili sovětské propagandě, že je čeká komunistický ráj, kde není bídy. Ocitli se v pekle – v gulagu.

Do roku 1989 se slavil 6. říjen jako Den Československé lidové armády. V tento den roku 1944 českoslovenští vojáci překročili hranice předválečného Československa a v Dukelském průsmyku zavlála československá vlajka.

Věra Vrbová byla na přelomu září a října 1938 svědkem mobilizace a změny atmosféry v pohraničí po mnichovské dohodě. „Do té doby nebyly s Němci problémy,“ vyprávěla o situaci v rodné Sušici.

ČAS věnovat, ČAS mít, být obdarován ČASEM. Neukázat spěch, i když není ČAS – nedívat se na hodinky ve společnosti, které jsme věnovali svůj ČAS. Využívat čas, ale nepromarnit, kdy jsme schopni. ČAS nezištně darovat…

Po prvních normalizačních volbách skončili ve vězení desítky lidí jen za to, že svým spoluobčanům připomněli právo nejít volit: „Účast ve volbách není právní povinností, ale právem občana.“

V rodné vesnici na severozápadě Řecka zažila krutosti fašismu i následné občanské války. Do Československa přišla v roce 1949 a nový život začala ve Dvoře Králové. Až do svých osmdesáti let zde pracovala pro textilní podnik Juta.