Příběhy

Josef Kapel našel rodinu Františka Jaroše, který mu zachránil život, díky členovi Klubu přátel Paměti národa Václavu Janíkovi. Ten si přečetl naši výzvu a rozjel se do Sirákova, odkud Jarošovi pocházejí, a podařilo se mu získat kontakt na člena rodiny v Českých Budějovicích.

Cesta k modré knížce neboli osvobození od vojenské povinnosti za socialismu vedla nejčastěji přes předstírané diagnózy, psychiatrii, fingované sebevraždy nebo drogy. Odpírači ji volili ze strachu ze šikany a nátlaku politruků.

Jakmile Rudá armáda dobyla Užhorod, Stalinův diktátorský režim tam začal okamžitě upevňovat moc. Bez ohledu na to, že se Sověti nacházeli na území, které před válkou náleželo Československu. To s odstoupením Podkarpatské Rusi souhlasilo 29. června 1945.

Odporná šikana, ztracené roky života. Taková byla pro Pavla Mahdala vojna za Husáka v letech 1983 až 1985. Jedinou světlou vzpomínkou byl bouřlivý aplaus na Strahově při poslední spartakiádě. Předcházel jí ale nácvik, při kterém šlo o život.

Karel Hrubý byl jedním ze 200 tisíc sociálních demokratů, kteří odmítli sloučení Československé sociální demokracie s KSČ, ke kterému došlo 26. června 1948. V roce 1955 putoval na deset let do vězení.

Jako padesátiletý zjistil, že jeho rodiče prošli romským koncentračním táborem v Letech. A postavil se do čela iniciativy, která chce v místě tábora vybudovat památník romského holocaustu, který důstojně uctí památku obětí.

V říjnu roku 1950 proběhl v Litomyšli proces známý jako Stříteský a spol. Státní soud tehdy poslal do vězení 24 osob na celkem 220,5 let. Většinu odsouzených tvořili středoškolští studenti, devět z nich ještě nezletilých.

Milan Píka strávil se svým otcem poslední noc před jeho popravou oběšením 21. června 1949. Syna a otce spojovalo silné pouto, i když spolu strávili méně času, než by si přáli. Smutnou ironií osudu připadá letos výročí popravy na Den otců.

V roce 1980 stál jako druhý Čech v historii na stupních vítězů v závodě Světového poháru. V roce 1983 byl z reprezentace vyloučen. „Tlačili nás do věcí, jež nás nezajímaly. To nám ubíralo sílu na výkonnosti,“ vzpomínal na nátlak režimu na sportovce.

Komunistické bezpráví nezačalo ze dne na den v únoru 1948. Schylovalo se k němu hned v poválečných letech, jak ukazuje i příběh soudce Václava Stiebera.

Jiří Václav Hampl bojoval několik let za dokončení sousoší 82 dětí, které dvacet let tvořila jeho žena, sochařka Marie Uchytilová. Ta zemřela v předvečer sametové revoluce na infarkt, vyčerpaná mnohaletou prací a nezájmem o sousoší.

Sedmnáctiletý Jaroslav se ocitl v říjnu 1944 v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Následovaly lágry Buchenwald a Flossenbürg. Přesný důvod svého věznění se nikdy nedozvěděl.

Nebála se vzdorovat režimu na malém městě. Nechodila k volbám, podepsala Chartu 77. Odvahu vzepřít se většině projevila i po sametové revoluci – stala se pěstounkou romských dětí a usilovala o uctění památky zavražděných sudetských Němců.

V týmu kazatele a sociálního pracovníka Přemysla Pittra se pokusila o nemyslitelné. Po válce pečovala dohromady o židovské děti z koncentračních táborů a německé děti z internačních táborů.

Komunistický režim nenáviděl Otakar Raulím až do konce života. V roce 1949 poznal jeho zrůdnost ve smutně proslulém Domečku na Hradčanech, kde Státní bezpečnost vyslýchané krutě mučila.

Když sedmnáctiletého Emila trýznili v Kounicových kolejích, jeho babička a maminka s malým bratrem se vydaly 30. května 1945 na tzv. brněnský pochod smrti. Třicet tisíc německých žen, dětí a starých lidí šlo v horku bez přestávky, jídla a pití k rakouským hranicím.

Vzpomínky z Prahy, nechť jsou Ti nejhezčí, napsala Iva Jarošová 30. května 1945 na zadní stranu své podobenky a věnovala ji Josefu Kapelovi, devatenáctiletému židovskému chlapci, kterého po osvobození přivedl do Prahy její tatínek František Jaroš.

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.