Projekt realizujeme společně s organizací Prostor tolerance (Ukrajina) a je možné ho začít uskutečňovat díky Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Současní svědkové: zachytit nevyřčené
Jevhenija Nesterovyč
Kurátorka dokumentární části projektu
Autorka myšlenky celého projektu a ředitelka Post Bellum Ukrajina přibližuje, jakým způsobem se budou pořizovat dokumentární záznamy.
Plánujeme, že shromáždíme svědectví lidí, kteří se na Ukrajinu vrátili po začátku totální invaze ať už z míst, kde se před ní museli skrýt, nebo se vrátili z již formujícího se nového života v zahraničí. Jak ke svému rozhodnutí došli? Co pro ně znamená domov? Jak se na novou realitu své rodné země adaptovali? Jak válka změnila vnímání vlasti? Orální historie nám pomůže pochopit životní lidská rozhodnutí: někteří lidé na Ukrajině zůstali, jiní se do ní ze svých dočasných útočišť vrátili a konečně další s tímto návratem váhají. Jaký vztah k sobě tyto skupiny lidí budou mít?
Téma projektů vždy vybírám srdcem. Strávím s ním celý další rok svého života a chci, aby mi nejednoduché téma bylo blízké a pro mě opravdu důležité. Tak jsem to dělala v předchozích letech a stejně to dělám i teď, v už třetím roce války chci promluvit o něčem, o čem se jinak mlčí. Chci promluvit o bolestných tématech – o návratech domů. Mnoho mně blízkých lidí muselo odejít velmi daleko od domova a někteří kvůli okupaci o své domovy zcela přišli. Postoj Ukrajinců ke slovu „domov“ se navždy změnil.
Sociologické průzkumy z let 2022–2023 jasně ukázaly, že Ukrajinci, kteří v zahraničí obrazně řečeno „sedí na sbalených kufrech a čekají“, touží po svém návratu domů. To se týká jak lidí žijících někde v Evropě, tak lidí, kteří se uchýlili do jiných regionů Ukrajiny. Je zajímavé, že do roku 2022 velká část dospělých Ukrajinců hranice svého rodného regionu nikdy neopustila. Útěk do ciziny tak pro ně nebyl objevováním světa, ale vytržením z jejich domovského světa. Podle výzkumu z roku 2021 sedmdesát procent dotázaných Ukrajinců během let 2015–2020 nikdy nenavštívilo jiné evropské země, osmdesát čtyři procent z nich nebylo ani v častých destinacích, jako jsou Turecko nebo Egypt, a osmdesát sedm procent Ukrajinců necestovalo ani do zemí SNS (Společenství nezávislých států, volné sdružení některých bývalých sovětských republik po rozpadu SSSR, pozn. překl.). Osmnáct procent Ukrajinců během let 2015–2020 místo svého bydliště nikdy neopustilo. Myslíme si, že bychom oprávněně mohli být nazýváni národem, který je se svým domovem spojen.
Od zmiňovaných sociologických průzkumů uplynuly další tři roky, které Ukrajinci často strávili mimo své domovy a s nejistotou návratu. Pomalu se stává téměř jistým, že válka nekončí. Rusové stále touží po ukrajinských územích a naše domovy nám berou. Mnoho lidí tenhle život ze dne na den vyčerpává, někteří proto nuceně zakořeňují v zahraničí, protože se zatím nemají kam vrátit. Ve zprávách o takto vykořeněných lidech pozorujeme, že se média zaměřují na negativní a skandální informace. Při pohledu zevnitř ale vidíme i jiné věci: lidi, kteří se navzdory své situaci a všemu dalšímu do země vracejí.
Jde třeba o matky s dětmi. Jsou mezi nimi ženy i muži s dobrým vzděláním a mezinárodní kariérou. Tito lidé těžko budou hned po svém překročení ukrajinské hranice hlasitě vykřikovat důvody svého rozhodnutí, to je pochopitelná potřeba lidí prchajících opačným směrem. Ukrajinci, kteří se domů vrátili, většinou bezodkladně začínají pracovat ve svých zaměstnáních, kvůli kterým se vrátili. Nahrávat s nimi je tedy obtížné nejen psychologicky, ale vlastně také logisticky.
Právě kvůli lidem, kteří teď nejsou slyšet, jsme se rozhodli nahrávat příběhy vracejících se lidí – rozhodli jsme se tak kvůli budoucnosti. Tato svědectví o návratu z dočasné nucené emigrace chceme zapojit do vzdělávání dnešních mladých lidí, chceme tato svědectví sdílet teď i v budoucnu – v podcastech, videích, v kulturně vzdělávacích projektech. Orální historie přispívá k rozvoji kritického myšlení. Jak se můžeme vyhnout zjednodušování složitých osobních příběhů v dnešním světě klipů na pár vteřin? Před tímto úkolem stojí v rámci projektu Návraty domů náš mezioborový tým.
Budeme potřebovat citlivý přístup. Webový kurz pro teenagery
Anna Lenčovska
Psycholožka a ředitelka vzdělávacího centra Prostor tolerance
Anna vede vzdělávací aktivity projektu Návraty domů, vychází při tom z jednoho základního předpokladu: současní mladí lidé se už narodili s internetem. A ten je pro ně důležitějším zdrojem informací než třeba učebnice.
Mladí Ukrajinci se v posledních letech velice zajímají o otázky národní identity. Ty přímo souvisejí s dějinami 20. století, ve školních osnovách ani v učebnicích ale odpovědi na jejich otázky často nejsou. A proto hledají na internetu. V tomto věku je pro ně také mnohem důležitější názor vrstevníků než názor rodičů. V kyjevském Prostoru tolerance proto pracujeme s otázkami, které nám mladí lidé kladou: vyprávíme o historii 20. století, o disidentech, o 90. letech, mluvíme o černobylské katastrofě i o návratu krymských Tatarů domů. A samozřejmě o současné rusko-ukrajinské válce.
Při vytváření obsahu přistupujeme k lidem podle principu rovný s rovným, pracuje tak mnoho vzdělávacích organizací včetně nás. Mladým lidem nabízíme, aby sami společně s našimi redaktory vytvářeli pro své vrstevníky zajímavý obsah. Taková videa mají mnoho tisíc zhlédnutí, i když jejich tvůrci jsou mladí lidé, kterým je mezi 15 a 17 lety. Učíme je, jak s historickými tématy pracovat tvořivě. Projdou seznámením s možnostmi předávání historické zkušenosti pomocí orální historie, v kurzu pochopí, že historii netvoří jen bitvy a zlomové události, ale i každodenní život. Oni sami teď žijí ve válce a chápou, že tohle zachovávání historické zkušenosti má smysl, že má smysl reflektovat, co během války zažívají. A mnoho z nich to už dělá i samostatně – ve svých vlastních denících, příspěvcích na sociálních sítích a esejích.
Proč je právě teď důležité mluvit o návratech domů? Domov vytváří pocit bezpečí, všichni víme, co pro nás jako děti domov znamenal. Válka jeho sociální vazby zpřetrhává a poškozuje. Je nesmírně důležité vytvářet bezpečný prostor, kde je možné o těchto problémech mluvit. Kde je možné ptát se: co pro tebe znamená návrat domů? Jak ty se cítíš? Co pro tebe znamená život v době války? Pro tohle ve škole v současné době téměř není prostor. V mnoha školách totiž byly zrušeny mimoškolní aktivity zejména kvůli bezpečnostním rizikům a veškeré úsilí učitelů se zaměřuje na vzdělávání, snaží se dětem zprostředkovat – jak je to možné – základní znalosti.
O tomto tématu je důležité mluvit s využitím historických příkladů, v archivu Post Bellum najdete videa o návratu krymských Tatarů domů, záznamy o Židech, kteří žili ve Lvově po druhé světové válce, vyprávění o jejich dětství, o jejich vnímání domova, o deportacích během druhé světové války. A také záznamy o tom, jak lidé znovunacházeli svůj domov. Právě tyhle historické příklady a záznamy konkrétních lidí umožňují o citlivém tématu mluvit bezpečněji, než by tomu bylo při probírání živých a bolestných současných zkušeností lidí.
Válka denně zatěžuje psychiku. Dospívající nemají psychické rezervy pro to, aby si plně uvědomili vlastní současnou zkušenost, aby ji plně prožili. Proto je velmi důležitá možnost poslechnout si záznamy lidí, kteří už odešli, ale prožívali podobná dramata. Současným lidem umožní získat jistý odstup.
V každé válce je to stejné: děti nemůžou čekat, až válka skončí, ale během ní rychle dospívají. Musejí se potýkat s úkoly pro dospělé – některé musejí i vydělávat peníze, aby pomohli s obživou zbytku rodiny, jiné se musejí rychle zorientovat v novém městě, protože dospělí jsou zde zmatení a neznají jazyk lidí, kteří v tom městě žijí... Média často zobrazují ukrajinské teenagery jako oběti okolností. Studie organizací Open Space works Ukraine a Prostor tolerance, které zkoumaly reakci mladých lidí na současné humanitární potřeby, ukázaly, že na Ukrajině se mnoho teenagerů samo aktivně zapojuje do dobrovolnické činnosti. Zakládají vlastní iniciativy či se připojují k již existujícím. Oni pociťují potřebu dělat něco pro druhé. A právě proto se mladí lidé ve webovém kurzu, který pro ně připravujeme v projektu Návraty domů, zhošťují role aktivních občanů.
Po absolvování tohoto kurzu budou vědět, co je to orální historie a jak se svědectví lidí dokumentují. Válka se teď snaží zničit a zašlapat vaši osobnost, díky této naší práci jim tak pomáháme znovunastolit pocit vlastní hodnoty. Mladí lidé díky kurzu zjišťují, že když sami něco z této války zdokumentují, může to být zachováno. Vytvoří tak poselství a pro budoucnost.
O historii Ukrajiny se teď zajímají všichni
Svitlana Dovhan
Historička a vedoucí ukrajinského archivu Post Bellum
Redaktorka a editorka příručky pro tvůrce obsahu založeného na orální historii mluví o tom, jak nápad na realizaci tohoto projektu vznikl.
Post Bellum Ukrajina od svého založení zaznamenává svědectví o důležitých událostech ukrajinských moderních dějin, důležitou součástí naší práce je také veřejná prezentace našeho archivu. Pracujeme na řadě projektů a ty se liší tématem, formátem i cílovým publikem. Jejich cíl je ovšem společný: chceme bořit stereotypy o regionech a etnických skupinách Ukrajiny a také vytvářet historická vyprávění, která vtahují do děje. Naším cílem je i posilovat tvůrce současných změn, chceme je pomocí příběhů z minulosti inspirovat. Orální historii chceme využít pro dosažení společenských změn tady a teď.
Při práci často využíváme zkušenosti českých kolegů a přizpůsobujeme je naší ukrajinské realitě. Takto jsme pracovali třeba se vzdělávacími filmovými příběhy pro moderované projekce. V roce 2024 jsme na základě zaznamenaných rozhovorů vytvořili filmy o kulturní rozmanitosti Ukrajiny („Zakořenění“) a o rusko-ukrajinské válce („Od roku 2014: Příběhy žen z Doněcka“), kterou ukazujeme prostřednictvím místních malých událostí a příběhů žen.
Filmy jsme vytvořili ve formátu, za kterým stojí lidé z české organizace Post Bellum. Musíme ovšem počítat s jedním důležitým rozdílem: postavy našich filmů prožívají zápletky, které jsou pro jejich diváky téměř současné. S příběhem proto musíme pracovat velice citlivě, vyprávíme o událostech, které se staly nedávno. Tyto dokumenty musejí být zpracovány citlivě, musíme zohledňovat otázky mediální etiky.
V archivu Post Bellum Ukrajina najdete materiály, jejichž vznik podstatně ovlivnily podmínky jejich vzniku. Záznamy byly pořízeny ve specifickém časovém období, během kterého se odehrávala a odehrává válka o samu naši existenci. Hrdinové našich příběhů proto často musejí přehodnocovat vlastní identitu. S naším publikem proto komunikujeme pomocí krátkých videoformátů (například Reels), abychom naše sdělení byli schopni předat rychle – v podmínkách, kdy se vnímání času v důsledku války mění a kdy navíc zažíváme pokles pozornosti globálního publika. Na základě orální historie ale zároveň publikujeme i takzvané long-ready příběhy pro diváky, kteří chtějí příběhy poznat hlouběji. Využíváme je zejména při spolupráci s médii, která se nespecializují na historická témata (např. Divoče media (‚Dívčí média‘), Post Impreza, ZAXID.NET). V současném ukrajinském mediálním světě jsou příběhy minulosti s příběhy současnosti propojeny velice těsně...
Post Bellum Ukrajina už má dost zkušeností na to, aby se o ně mohla podělit s dalšími ukrajinskými lidmi. Pracovali jsme na filmech, textech a kampaních pro sociální sítě a také jsme připravovali výstavy či vzdělávací kurzy, v současnosti pracujeme na podcastu s názvem ‚Zvjazkovi svobody‘ (‚Propojené svobody‘), díky tomu rozvíjíme i svoje schopnosti pracovat precizně se zvukovým záznamem. Příručka, kterou Post Bellum Ukrajina připravuje, ukáže ukrajinským tvůrcům obsahu, jak mohou při tvorbě svých audiovizuálních děl využívat archivy našich orálně-historických svědectví. Příručka bude obsahovat jak teoretickou, tak praktickou část založenou na ukázkách zpracování konkrétních příběhů. Zejména budeme prezentovat zkušenosti našich českých kolegů. Ukážeme citlivý přístup k orální historii a také ukážeme problémy, se kterými se tvůrci mohou během práce setkat. Všimneme si i zvláštností mezinárodní spolupráce a neopomineme obtíže při překladech, které jsou obecné a zdaleka přesahují projekty zaměřené na orálně-historické sbírky.
Sbírání a archivování svědectví je prací pro budoucnost. Účastníků našich kurzů se často ptáme: „Co byste budoucím posluchačům tohoto rozhovoru chtěli říct?“ Jsme přesvědčeni o tom, že svědectví, která jsme shromáždili, najdou své posluchače nejen v budoucnosti, ale potřebná jsou i nyní. Naše příručka ukáže potenciál orální historie, připomene, že orální historie může podpořit porozumění mezi různými sociálními skupinami a že umožní diskutovat o složitých historických zkušenostech. V zahraničí pak ukáže bezvýhradnou obhajobu Ukrajiny.
