Všechny články

Na přelomu let 1941 a 1942 rodiče Marie Raisiglové ukrývali muže, po kterém šlo celé pražské gestapo: Václava Morávka. Jednoho z proslulých Tří králů tehdy devítiletá pamětnice poznala jako „pana učitele Malého“.

Ve druhém díle debaty Lucie Korcové s Mikulášem Kroupou a Adamem Drdou z konference pořádané Českým rozhlasem Plus s názvem Pravda v pohybu budeme mluvit o tom, jak na nacistickou propagandu plíživě navázala ta komunistická.

Z vyhlazených Lidic přežily jen děti, které nacisté vybrali k poněmčení. Přišly o jazyk, jméno i rodinu. Vyrůstaly v cizím prostředí, daleko od domova. Tato zkušenost je provázela po celý zbytek života.

Joseph Goebbels si do deníku zapsal: „Zhlédl jsem film o schůzce Roosevelta a Churchilla v Atlantiku. Je mizerně a amatérsky natočen. Takovému braku říkají Angličané propaganda! Jak jsme v této oblasti lepší než naši nepřátelé!“

Petr Tomíšek patřil v 70. letech k undergroundu, podepsal Chartu 77. Pod záminkou šíření drog ho pak odsoudili k devíti měsícům vězení. Většinu strávil ve vazební věznici v Ruzyni – právě tam, kde jako dozorce pracoval jeho starší bratr Ivan.

Jako americká studentka historie jsem v archivu Paměti národa slyšela nespočet hlasů, ve kterých bylo slyšet tíhu dějin. Přesto mě nic z toho nepřipravilo na osobní setkání s Terezínem – městem, kde se dějiny vpíjejí do ztichlých zdí a kamenných nápisů. 

Na první poválečné měsíce a roky v západočeském městě Lokti vzpomíná pamětník Jan Mosebach. Jako malý chlapec zažil diskriminaci a násilí, ale i projevy soucitu a solidarity.

Městem jde zástup lidí. Každý si směl vzít jenom zlomek svých věcí. Mezi nimi je i sotva osmileté děvčátko, které tlačí kočárek pro panenky. Nikdo neví, co je ve sběrném táboře pro sudetské Němce čeká.

Pět příběhů, pět rozhodnutí, pět způsobů, jak se postavit zlu. Komiks Těžká rozhodnutí vypráví na základě svědectví ze sbírky Paměť národa osudy českých odbojářů. Jak jsme příběhy vybírali a co říkají o dnešku? Dozvíte se v rozhovoru s editorem Janem Blažkem.

Na jaře 1944 seskočili u Vysoké nad Labem tři parašutisté z výsadku Barium – Josef Šandera, Josef Žižka a Tomáš Býček. Měli obnovit spojení s domácím odbojem, vytvořit zpravodajskou síť a připravit půdu pro případné ozbrojené povstání proti nacistům. 

Čtyři lidé, čtyři různé osudy na konci války. Pamětníci z východních Čech vzpomínají na jaro 1945 – na sabotáž německé armády v Jaroměři, tragické bombardování Mladé Boleslavi, návrat otce z koncentračního tábora i záchranu židovského chlapce ukrytého ve stodole.

Doktor Tomáš Honěk vyprávěl Paměti národa příběh svého otce, chirurga Aloise Hoňka, který se jako lékař na Bulovce účastnil operace Reinharda Heydricha raněného atentátníky.

Pestrá sestava, která se objevila přede dvěma týdny na „Konzervativním kempu“ ukázala, jak široký je dnešní „konzervatismus“. Nebo aspoň to, co se za něj samo označuje. Mluvíme o tom v dalším díle podcastu Dobrovský & Šídlo.

Mladí herci Paměti národa uvádějí divadelní hru o výjimečném člověku, který ukazoval, co znamená být solidárním. Přemysl Pitter dětem z koncentračních táborů po válce poskytl péči bez ohledu na jejich národnost.

Postoloprty a Ústí nad Labem – v obou místech došlo krátce po osvobození v roce 1945 k masakrům německého, převážně civilního obyvatelstva. Za většinu těchto zločinů pachatelé nikdy nebyli potrestáni.

Pavel Pandolarovský, syn řeckého uprchlíka, prošel jako profesionální voják pěti zahraničními misemi. V Bosně, Kosovu i Afghánistánu byl mnohokrát v ohrožení života. Služba v armádě ho formovala a naučila vážit si bezpečí domova, který pro něj zůstává v Ostravě.

Pavel Pandolarovský, syn řeckého uprchlíka, prošel jako profesionální voják pěti zahraničními misemi. V Bosně, Kosovu i Afghánistánu byl mnohokrát v ohrožení života. Služba v armádě ho formovala a naučila vážit si bezpečí domova, který pro něj zůstává v Ostravě.

Rodina Jany Karpíškové po čtyři staletí hospodařila na statku na Hané. Kolektivizace ve spojení se sousedskou závistí prosperující hospodářství zničila během několika let. Rodina skončila v domě, kterému Jana Karpíšková dodnes neřekne jinak než „hnusná kůča“.

Co znamená vydávat filosofické texty v 21. století? S Jiřím Chotašem, předsedou Ediční rady nakladatelství OIKOYMENH, jsme mluvili o dědictví zakladatelů, důležitosti překladů do češtiny i o tom, proč knihy nejsou jen zbožím, ale také kulturním závazkem.