Rok před Bohumilovou maturitou vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Obdržálek v tu chvíli popadl foťák a s přáteli se vydal do sousedního Holešova. „Ty tanky, to bylo nekonečné,“ vzpomíná autor jedinečných snímků. S přáteli pak vyráběli velké plakáty s protiokupačními hesly, které vyvěšoval na zlínské pouliční lampy.
Potyčka u piva
Jednou z vůbec prvních obětí invaze se stal jistý Jaroslav Novák, rodák z Napajedel, do kterých Bob často jezdíval za kamarády. U piva jednou potkal otce zavražděného Nováka, který si posteskl, že soudruh u vedlejšího stolu se v souladu se sílící prosovětskou agitací nastupující normalizace angažuje v odstranění náhrobního kamene jeho syna, který byl po tragédii pohřben jako oběť–hrdina.
Když to soudruh zaslechl, otce Nováka fyzicky napadl, což rozpoutalo potyčku: „Skočili jsme na něho snad tři naráz. Vyvlekli jsme ho ven, on řval! Ale lidi byli samozřejmě na naší straně, celá hospoda,“ vypráví Bob, který s partou svých spojenců z místa bezprostředně poté utekl, čímž se vyhnul postihu. „To je dobrá vzpomínka!“ ohlíží se s neskrývaným smíchem.
Při příležitosti roku od invaze v srpnu 1969 došlo na mnoha místech Československa – včetně tehdejšího Gottwaldova – k protisovětským protestům. Bob stál v první řadě s českou vlajkou. Dav rychle rozehnaly bezpečnostní složky, ale znovu se utvořil před hotelem Moskva (dnes Interhotel Zlín). „Tam jsme si sedli, opět s vlajkou. Policajti tam přijeli v autech, byl tam autobus,“ přibližuje pamětník.
Následně přišla ke slovu vodní děla: „Jak mě to trefilo, tak jsem uletěl možná tři metry. A přitom jsem seděl! To byla taková perda! A pustili na nás psy bez náhubku. Mě nekousl, ale kousnul kluka vedle.“ Aby toho nebylo málo, následoval útok slzným plynem: „Dostal jsem zblízka do obličeje a to je konec. To na pár vteřin ztuhneš, není šance. A už ke mně běželi,“ popisuje Bob policejní násilí srpna 1969.
Situaci nakonec zachránila náhoda. Ze dveří hotelu vyšel muž, který dvaadvacetiletého Boba odtáhl dovnitř, opláchl mu obličej od chemikálie a ukázal mu zadní východ z hotelu. Shodou okolností šlo dle vzpomínek o Karla Effu, známého československého herce. Celá událost však měla hořkou dohru. Bezprostředně po demonstraci odjel Bob na několik dní na vandr a doma jej opakovaně sháněla Státní bezpečnost.
Rovnou do vazby
Namísto očekávaného výslechu nabraly události po příchodu na služebnu StB zcela jiný spád: „Vešel jsem dovnitř, skočili na mne, dali mi pouta a strčili mě do cely,“ popisuje. Následoval přesun do vazby a obvinění z útoku na veřejného činitele. Dle vyprávění po zlínské demonstraci 1969 skončilo ve vazební věznici 75 lidí. V porovnání s jinými zadrženými ovšem Bob při represích dopadl ještě dobře.
„Byl tam [ve vazbě] jistý Balajka, Brňák. On šel v montérkách z práce a nějak se tam nachomýtl při demonstraci v Brně. A on byl úplně černý. Nemohl sedět ani ležet. Záda měl úplně zmlácený dočerna! To jsem nikdy neviděl. Doslova dočerna, tak ho zmlátili,“ vzpomíná pamětník. Soudní proces se vlekl a konečný verdikt padl roku 1971 – 8 měsíců ve vězení v Kuřimi.
Coby bývalý vězeň měl po propuštění problém sehnat stálé zaměstnání, a vystřídal tak vícero dělnických míst – závozník, skladník, kopáč... „Dobrý komunista neexistuje,“ ohlíží se za tehdejšími poměry, kdy kádrově pošpinění „delikventi“ neměli šanci najít stálou, natož platově uspokojivou práci. Podruhé se dostal do křížku se strážci režimu v květnu 1973.
Ostrá rvačka na procházce
Se svou – tehdy ještě budoucí – manželkou Irenou je večer při venčení psa zastavil příslušník VB a požadoval po nich legitimace. Ty však s sebou neměli. Následovalo absurdní dohadování. Co teď? Kdo pro ně zajde? Skončí všichni na služebně? K tomu se připletli další dva kolemjdoucí muži v civilu – dle vyprávění šlo o neoznačené příslušníky pomocné stráže VB.
Slovní potyčka gradovala, až – dle Bobových slov – jeden z pomocníků neudržel nervy na uzdě a fyzicky napadl Irenu. Došlo na pěsti se zbylými bezpečáky. Bob se v dospívání aktivně věnoval boxu a proti početní převaze měl navrch. Situaci uklidnily až přivolané bezpečnostní posily a celý incident měl dohru (opět) v soudní síni, kdy šestadvacetiletý Bob (opět) čelil obvinění z útoku na veřejného činitele.
Obdržálka oudsoudili na rok a půl. Jedenáct měsíců si odseděl ve vazbě, zbytek trestu na nechvalně proslulém Pankráci a následně v Říčanech: „Tam to vypadalo jako koncentrák – věž, oplocení, nebyl v tom proud, ale jinak úplně jako koncentrák,“ přibližuje. Ve vězení pracoval v knihařské dílně, později na výkopových pracích.
Kriminál Boba nenapravil
Zlínský boxer nikdy nešel pro ránu daleko a spory s angažovanými stoupenci režimu nadále řešíval posvém: pěstmi. K jednomu z dalších tvrdých střetů došlo v Lesní čtvrti před budovou, ve které měla právě začínat schůze straníků. Hádka a následná strkanice přerostla v hromadné násilí. Bobovi se po potyčce podařilo utéct a vyvázl bez trestu.
Během 70. a 80. let se věnoval samizdatu (praxi získal paradoxně na Pankráci, když pracoval ve vězeňské knihařské dílně). Bob Obdržálek podepsal Chartu 77 dle svých slov hned v roce 1977. Souhlas s prohlášením vyjádřil i v samostatném článku publikovaném v bulettinu Infoch v říjnu 1982.
Dvakrát vězněný „recidivista“ a signatář Charty s úzkou vazbou na lidi z prostředí disentu a undergroundu končil u výslechů čím dál častěji. Advokát Němeček celé rodině radil, aby opustili Československo. A tak se Obdržálkovi v listopadu ocitli ve svobodném Rakousku. Ve druhé polovině roku 1986 přesídlili do USA.
Oba manželé nejprve pracovali ve fabrice na třídění a skladování lahví a v tomto odvětví začali později podnikat. Firma úspěšně fungovala přes 30 let, po roce 2020 ji prodali. Amerika se rodině stala domovem se vším všudy – děti, Alice a Jan (mimochodem pojmenovaní po dětech Charlotty a Tomáše Garrigue Masarykových), získaly vzdělání a dosáhly profesních úspěchů.
Kromě pracovních povinností se Bob od 90. let věnoval jako trenér boxu. V roce 2005 zakládal Springfield Boxing Club, ve kterém třikrát týdně trénuje box dodnes (2024). V roce 2024, kdy Bob vypráví svůj příběh, uplyne 40 let od jeho emigrace. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval.
