„Osobnosti, které představíme, vám vyrazí dech. Nejen tím, jak se v dramatických chvílích svého života zachovaly, ale jací jsou lidé. Skromní, veselí, laskaví, těžké chvíle izolace v době koronaviru komentují lapidárně: bylo hůř, seberte se a chovejte se statečně,“ představuje letošní laureáty Cen Paměti národa Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum a zakladatel sbírky Paměť národa.
Ceny Paměti národa se 17. listopadu odehrají bez hostů, laureátů i studentského orchestru. V Národním divadle vystoupí pouze moderátor Martin Veselovský a několik hudebníků, například Jitka Čvančarová, zpěváci ze skupiny Sketa. Unikátní bude provedení Modlitby pro Martu. Nastudovali jí mladí hudebníci a nahráli on-line. Večer vysílá v živém přenosu od 20 hodin Česká televize, Český rozhlas Plus a Rozhlas a televize Slovenska RTVS.
Jarmila Weinbergerová * 1923
Lékařka z pražské židovské rodiny prošla za druhé světové války čtyřmi koncentračními tábory. V Terezíně zachraňovala životy vězňů jako zdravotní sestra na marodce, v Osvětimi se v tzv. rodinném táboře starala jako vychovatelka o malé děti.
Šťastný život její rodiny ukončila v roce 1939 německá okupace a protižidovská nařízení, která chrlila protektorátní správa. O rok později Jarmilu vyloučili před maturitou z dívčího gymnázia a rodina se musela vystěhovat do menšího bytu. V dubnu 1942 dostala s rodiči a starší sestrou předvolání k transportu. „V Terezíně jsme byli zařazeni do pracovních komand. Táta tahal prkna a podobně. Maminku přiřadili do prádelny, sestru zařadili jako mě mezi zdravotní sestry, pracovala ve starobinci. A já jsem šla na marodku,“ uvedla Jarmila Weinbergerová.
Starala se o nemocné vězně, kvůli špatným hygienickým podmínkám a nedostatku jídla viděla hodně lidí umírat. Práce sestry ji nezachránila před obávaným transportem na východ, do něhož byla zařazena narychlo v květnu 1944. Tehdy viděla své rodiče a sestru naposledy.
V Osvětimi šla s celým transportem bez selekce do tzv. rodinného tábora, kde se terezínským vězňům sice dostávalo lepšího zacházení, ale přesně po půl roce byli všichni příchozí z prvního transportu v březnu 1944 zavražděni v plynových komorách. „Dostala jsem na starost skupinu ve věku dětí v mateřských školách,“ vyprávěla s tím, že ani jedno nepřežilo.
Jarmilo od smrti v plynové komoře ji zachránila likvidace tábora v červenci 1944. Nacisté potřebovali vězně na práci a Jarmilu a další práceschopné ženy převezli do lágru u Christianstadtu. Válka pro ni skončila v táboře Bergen-Belsen, kde ji v zoufalém stavu po pochodu smrti zachránili britští vojáci. Po návratu do Prahy zjistila, že válku přežila jako jediná z rodiny. Ujala se jí rodina kamarádky, se kterou společně studovaly medicínu. Jarmila se pro její studium rozhodla právě kvůli svým zážitkům z války. Po promoci dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech, kde už zůstala.
Hana Truncová * 1924
„Věděla jsem, že nám nedovolí na léta se rozloučit ruky tiskem, obejmutím, ani náhodou,“ vzpomíná na moment, kdy viděla svého otce a snoubence Otakara u soudu na dlouhých devět let naposledy.
Hana Truncová strávila padesátá léta v komunistickém vězení, které ji nezlomilo i díky vzpomínkám na krásné dětství v Teplicích. Její rodina zde udržovala přátelské i obchodní kontakty s místními Čechy, Němci i Židy. Po válce zvažovala emigraci, protože nesdílela náklonnost ke KSČ, která v té době v kraji dominovala.
Po únoru 1948 spolupracovala s převaděčem a pomohla několika lidem přes hranice. Seznámila se s Otakarem Čeňkem Truncem, studentem čerstvě vyhozeným z Vysoké školy politické a sociální, který se přátelil s doktorkou Miladou Horákovou. Společně vyráběli a roznášeli letáky vyzývající k občanské odvaze. Krátce před svatbou je kdosi udal. Otakara, Hanu a jejího otce zatkli roku 1951.
Pro Hanu si estébáci přišli do kanceláře v Císařských lázních v Teplicích, kde pracovala jako sekretářka. Odvlekli ji do katakomb v Ústí nad Labem, kde strávila několik měsíců. Zčásti za trest v temnici: „Nebyl tam záchod, takže člověk nevěděl, do čeho šlape. Neustále tam byl slyšet hluk nějakých motorů v podzemí. Ta tma, mokro a neviditelní pavouci všude…“ Zážitek byl pro mladou ženu tak traumatizující, že o něm léta nemluvila ani s jinými vězni, ani se svým milým.
Všichni tři byli odsouzeni za velezradu a špionáž. Hana si svůj třináctiletý trest odpykávala v pracovních táborech v Kladně, Jilemnici a Varnsdorfu a ve věznici v Pardubicích. Propuštěna byla začátkem roku 1960 na podmín-ku ještě před amnestií v květnu 1960. Provdala se za Otakara Čeňka Trunce a společně žili v Bohosudově. Pracovala jako pomocná síla v jeslích, po roce 1968 pak jako referentka teplické pobočky Čedoku, kde opět pomáhala lidem dostat se do zahraničí. Je členkou Konfederace politických vězňů ČR. Své osobní zkušenosti s totalitou předává na besedách, vystupovala také na festivalu Mene Tekel.
Květoslava Bartoňová 1928–2017 in memoriam
V rodné Olomouci zažila na konci druhé světové války dramatické boje o město. Rodina jako jediná v ulici odmítla evakuaci, boje německé a sovětské armády přežila zabarikádo-vaná ve sklepě. V létě 1946 se Květoslava se spolužačkou z Učitelského ústavu Věrou Kristovou vydaly do zpustošených slovenských vesnic v takzvaném Údolí smrti, místě nejtěžších bojů Karpatsko-dukelské operace. Dívky tam přivezly sbírku šatstva pro místní děti.
Studentky se rozhodly dětem pomoci více než jen jednorázovou sbírkou. Vrátily se do Olomouce a obrátily se na Československou spo-lečnost s prosbou o záštitu. Díky ní získaly podporovatele – místní firmy, živnostníky i jednotlivce, s jejichž pomocí zajistily dostatek prostředků na jeden školní rok pro 45 dětí.
Květoslava v roce 1948 dokončila studia a nastoupila jako učitelka na základní školu neda-leko Olomouce. Neměla to jednoduché – pro nesouhlas s komunistickým převratem ji často přeřazovali do venkovských škol, její rodině režim znárodnil pozemky a její otec legionář měl své neblahé zkušenosti s bolševiky z Ruska. Její tetu Annu, řeholnici řádu Milosrdných sester, soud ve vykonstruovaném procesu poslal na pět let do vězení. V roce 1950 se vdala za Miloslava Bartoně, s nímž vychovala syna a dceru.
Po smrti syna její život naplňovala radost z dcery a čtyř vnuček. Pravidelně ji navštěvovali i bývalí žáci a krátce před smrti v roce 2017 se setkala i s některými ze zachráněných dětí.
Leonid Dohovič * 1935
Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do vězení. Chlapec z Podkarpatské Rusi se narodil v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře. Do vězení se dostal na jaře 1950 poté, co se s dalšími mladíky postavil bolševické totalitě. Chlapci měli plán: s americkou armádou osvobodit Podkarpatskou Rus od nadvlády Sovětského svazu. Rozbíjeli okna, ukradli zbraně a šířili protikomunistické letáky, které rozhazovali před kostely.
Leonida transportovali do pracovní kolonie pro mladistvé na poloostrově Konvejer. Koncem roku 1951 spoluvězně přemlouval k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila se k odboji. Kopal také tunel, kterým by se proplazil na svobodu a dostal se do Finska. Když vyšly najevo jeho plány, soud mu v říjnu 1952 přidal dalších deset let vězení. V lágru psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti diktatuře.
Mladík v táborech Gulagu dospěl a rozvíjel svůj hudební talent po boku slavných umělců, například oděského dirigenta Iščenka, houslisty Alechnovyče nebo režiséra Lea Kaalmita. Učil se hrát na klarinet a housle a založil komorní sbor. Na svobodu se dostal po uvolnění sovětského režimu v roce 1956, kdy byly propuštěny tisíce politických vězňů, a vrátil se do rodného Užhorodu. O rok později se s rodinou vystěhoval do Československa, kam již dříve utekl jeho otec.
Nejdříve žil v Čechách, posléze na východním Slovensku. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce a musel se živit jako dělník. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil. Až do roku 1989 ho Státní bezpečnost vedla jako nepřátelskou osobu. Po sametové revoluci se opět vrátil ke sborům, byl také prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců.
Alžběta Vargová *1929
Jako malá žila s rodiči v domě na židovském hřbitově v Seredi, kam se nastěhovali se souhlasem majitele místního cukrovaru. Přestože nebyli Židé, setkávali se s antisemitismem místních. Po malé Alžbětě například děti házely kameny. V židovské komunitě totiž měli přátele a chodili do synagogy. Situace se výrazně zhoršila po roce 1940, kdy ve městě vznikla jednotka Hlinkovy gardy a začali do ní verbovat otce, děti zase do Hlinkovy mládeže. Protože odmítali, přišel její otec o práci a rodině hrozilo vystěhování.
V září 1941 založili slovenští fašisté v Seredi pracovní a koncentrační tábor, odkud odjížděly transporty se Židy do Osvětimi. „Potom se to tak vyostřilo, že Židy začali střílet. Ani jeden ze Židů tam nezemřel přirozenou smrtí! A mrtvé začali vozit k nám na hřbitov,“ vyprávěla Alžběta Vargová. Zastřelené pohřbívali do neoznačených hrobů a Alžbětu napadlo, že bude s otcem sepisovat seznamy zavražděných. Díky tomu zde po skončení války mohly být osazeny malé pomníčky se jmény.
Spolu se starším bratrem Štefanem také pomohla jednomu z Židů, kteří zastřelené pohřbívali. „Byli jsme na dvoře a on povídá: ‚Chlapče, pusť mne přes branku, já se ti odvděčím.‘ A bratr odemkl branku a pustil ho ven,“ vzpomínala Alžběta Vargová. Uprchlík se zachránil a dostal se k partyzánům. Po válce přišel rodině Vargových poděkovat.
Rodina čelila různým výhrůžkám od příslušníků Hlinkovy gardy a Němců po celou dobu války, často u nich prováděli domovní prohlídky. Když si Němci začali na hřbitově schovávat zbraně před blížící se Rudou armádou, Vargovi se báli, aby nevyhodili hřbitov do povětří, a ukryli se v místním cukro-varu. Zde se celá rodina dočkala osvobození. Statečná dívka, která v dospělosti pracovala v pekárně a obchodě, žije dodnes v Seredi.
