Panajotis, Stavros, Agora, Janula, Grigoris, Dimitrios, Janis, Filka…To je jen malá část jmen na seznamu řeckých občanů, kteří zemřeli v Těchoníně v letech 1951 až 1962. Skromný pomník na hřbitově připomíná, že je jich tam pochováno více než sto. Když přijeli, většina z nich byla zmrzačená, těžce nemocná. Někteří se tam dali dohromady a odešli za novými životy. Mnozí však takové štěstí neměli.
„Pamatuji si, že lidé neměli ruce, nohy. Byli nevidomí, těžce nemocní i úplně bezmocní, sami bez cizí pomoci nemohli přežít. Československo jim vytvořilo prostředí pro důstojný pobyt a poskytlo dlouhodobou léčbu,“ říká Konstantin Papasavoglu, který v tomto podivuhodném prostředí prožil dětství. Přestože vyrůstal v místě, kde lidé trpěli a umírali, vzpomíná na Těchonín s láskou.
Nový domov
Život v obci v ústeckoorlickém okrese, kde nyní sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, si pamatuje, protože tam žil s rodiči v letech 1955 až 1961. V té době už byla dřívější kasárna řeckou enklávou, na kterou si místní lidé zvykli. Imigranti z Řecka zde našli útočiště v roce 1950 poté, co se z kasáren stal Domov Československého červeného kříže.
Československo tehdy poskytlo azyl levicově smýšlejícím Řekům – bývalým partyzánům a jejich příbuzným, kteří patřili mezi stoupence komunistické strany, jež byla v roce 1949 v řecké občanské válce poražena. Ve vlasti jim hrozily vězení i tresty smrti, a proto jim komunistické země nabídly nový domov.
Do Československa jich přijelo dvanáct tisíc, nejdříve 3000 dětí, později 9000 dospělých. Zpočátku si mysleli, že se po čase vrátí do vlasti, jenže v Řecku nakonec byli na seznamech nežádoucích osob i desítky let a mnozí se už do vlasti nikdy nepodívali. V Těchoníně jich žilo asi šest set.
„Možná jsem jeden z mála žijících lidí, kteří v Těchoníně bydleli tak dlouho. Tehdy jsem byl ve věku, kdy jsem začínal vnímat život a nechápal jsem, proč bylo v kasárnách koncentrováno tolik bolesti a utrpení. Dětí tam žilo málo, byl jsem z nich asi nejstarší, a věděl jsem o všem, co se tam událo,“ říká Konstantin Papasavoglu.
Práce na poli a v lese
Jeho rodiče Stelios a Christina bojovali v řecké občanské válce v horách. Seznámili se až v Československu, v roce 1952 se jim v Šumperku narodil Konstantin a poté se přestěhovali do Těchonína, kde Stelios začal pracovat pro Červený kříž. Jeho úkolem bylo kontaktovat členy řeckých rodin, kteří se ocitli na různých místech a vzájemně se marně hledali.
„Táta byl těžce nemocen. Vyprávěl, že v horách spal v dešti, v zimě jen na větvích přikrytý dekou. Tajil, že vyplivuje krev. Před každým odjezdem do nemocnice se s maminkou loučil a ona přede mnou a sestrou skrývala slzy. Lékaři ze Žamberka, Ústí nad Orlicí, Prahy a Hradce Králové si zasluhují obrovské díky za to, jak se o tátu starali,“ vzpomíná Konstantin, kterému v Těchoníně nikdo neřekl jinak než Kostas a všichni ho znali, protože malý, zdravý kluk byl v tomto smutném místě zjevením.
Uprchlíci žili v bývalých kasárnách ve větších počtech ve velkých místnostech, ale rodina Papasavoglu dostala vlastní byt. Kostasova maminka vařila v kuchyni, Řekové, kterým to zdravotní stav dovolil, pomáhali místním při práci na polích, v lese. Mnozí chodili sbírat borůvky, maliny, šípky a ty pak prodávali v místní prodejně. Jejich zásluhou byla prodloužena cesta, zalesněny strmé a kamenité svahy. Místu, kde vyzdili studánku a zasadili u ní smuteční vrbu, se dodnes říká U řecké studánky.
Živí lidé v márnici
Kostas chodil do české školy v Těchoníně. „Pamatuji si pana řídícího Špinlera. Byl přísný, spravedlivý, hrál na housle. Po škole jsme dělali různá alotria kolem vody. Domů jsem přišel vždy celý mokrý a od maminky jsem často dostal výprask ‚me ti pantofla‘,“ naznačuje, jak se řecky říká, když je někdo „přetáhnutý bačkorou“.
Se správcem areálu Josefem Jokešem jezdíval na nákupy potravin do vsi. „Dodávka vždy byla naložená až po střechu. V kuchyni se vařilo ve velkém pro stovky lidí. Ti, kteří mohli chodit, jedli v jídelně, ostatním se jídlo nosilo na pokoje. Lidé zde často umírali. V kasárnách žil lékař, poskytoval akutní pomoc a rozhodoval o přemístění do márnice. Pamatuji si na případy, kdy byli do márnice uloženi lidé těžce a beznadějně nemocní, ale ještě žili. Celou noc u nich byly zapálené svíčky a lidé se tam s nimi chodili loučit,“ vzpomíná.
Vzpomínky Konstantina Papasavoglu zaznamenali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy. Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme
Nikdy nezapomněl, jak jednou zaslechl tátu, který mamince říkal, že se půjde rozloučit s kamarádem. Kostas šel tajně za ním, byl zvědavý. Pootevřenými dveřmi do márnice viděl, jak otec drží za ruku ležícího muže. „On ještě nebyl mrtvý a už ležel v márnici. Tak to tam bývalo. Pořád jsem viděl průvody za rakví, které mířily z kasáren na hřbitov,“ říká.
Dodnes si pamatuje jména českých kamarádů a lidí, kteří řeckým obyvatelům kasáren pomáhali. Rád vzpomíná na správce areálu Josefa Jokeše, který ho nechával pomáhat při opravách starých automobilů. „Josef Jokeš měl zájem, aby úplné rodiny žily pohromadě i s dětmi. On pro Řeky udělal opravdu hodně,“ podotýká.
Čabajky z Maďarska
V těchonínských kasárnách bylo nejvíce obyvatel po roce 1956, kdy do Československa přijela další skupina řeckých uprchlíků, tentokrát z Maďarska, kde byl tvrdě potlačen pokus o svrhnutí stalinistické diktatury. Mnozí řečtí emigranti, kterým po občanské válce poskytlo Maďarsko azyl, dostali krátce předtím strach, že komunisté v Maďarsku prohrají nebo že tam dojde k občanské válce jako v Řecku. Proto hledali útočiště v jiných zemích, kde byli komunisté u moci.
„Pamatuji si, že mezi nimi byl jistý Jorgos, který přivezl bednu čabajských klobásek. Pořád jsem si ho pak hlídal, protože vždy, když šel na půdu, uřízl mi kousek z klobásek, které tam visely na šňůrách,“ vypráví Kostas.
Stejně jako čeští pamětníci z Těchonína tvrdí, že soužití Řeků a místních lidí bylo bez problémů. Na stránkách obce Těchonín jsou dodnes zmiňována jména řeckých obyvatel kasáren, kteří místním zůstali v paměti. Například mladík jménem Tilkeridis, který sice neměl nohu, ale přesto se Těchonínem proháněl na kole.
Rodina Papasavoglu se z Těchonína odstěhovala v roce 1961, protože otec Stelios dostal práci v Jeseníku. Rok poté byl Domov Československého červeného kříže zrušen a Řekové, kteří v něm zbyli, byli přemístěni na různá místa v Čechách a na Moravě.
Kostas nakonec zakotvil v Ostravě, kam podobně jako řada dalších řeckých imigrantů přišel za prací. Vystudoval a z řadového dělníka se vypracoval na vedoucí pozici ve Vítkovických železárnách.
Až v dospělosti se začal zajímat o politické pozadí příchodu jeho rodičů do Československa a o vše, co se týká řecké občanské války. Stal se českým občanem a Česko považuje za svou vlast, přestože se stále cítí být Řekem.
„Je to zvláštní pocit. Zajímám se o řeckou historii, abych vše pochopil, a zároveň nikdy nepřestanu být vděčný za pomoc a podporu, kterou Češi řeckým občanům v padesátých letech poskytli,“ říká.
Do Těchonína se několikrát přijel podívat a mnozí místní lidé ho znají. Ti mladší už sice vědí o tom, že tam žili Řekové jen z podivně znějících jmen lidí, kteří odpočívají na místním hřbitově. Mezi starší generací se ale ještě najdou lidé, kterým rodiče vyprávěli o době, kdy z kasáren zněly harmonika a teskné řecké melodie. A mnozí jim vyprávěli i o tom, že si pamatují na veselého kluka jménem Kostas.
