Příběhy

Skutečnost, že čelný kandidát na českého prezidenta dodnes nic netušil o nejznámějším a nejpřekládanějším českém románu, už navěky zařadila Andreje Babiše mezi nesmrtelné vojenské blby, jak je známe z Osudů dobrého vojáka Švejka.

Zakázaný dramatik a spisovatel, bývalý disident a signatář Charty 77 se po revoluci stal ministrem kultury. 1. ledna 1993 pronesl novoroční projev z titulu předsedy poslanecké sněmovny – místo Václava Havla, který v době rozpadu Československa abdikoval.

Na Mostecku nechali práce jako na kostele… Velké dílo má za sebou v mosteckém pohraničí početná rodina Ladislava Hyleny. Dobrovolně se ve volném čase pustili do opravy kostela v Hoře Svaté Kateřiny a během pětatřiceti let zachránili i mnoho dalších památek. 

Jak se cítila sestřička Kristýna, když jí vrchní, sama prý vystudovaná „přes stranu a vládu“, nepovolila vysněné studium psychologie? Jak se cítila Raja, budoucí lékařka, když po válce doháněla střední a musela přespávat po nádražích? Třeba pomáhaly na svět i vám.

Už šestým rokem přichází Paměť národa s netradičním vánočním přáním. Má audiovizuální podobu a podílí se na něm většina lidí z Post Bellum pod taktovkou našeho dvorního skladatele Matěje Kroupy.

Řeholnice Marie a Františka Řezáčovy, tedy sestra Irena a Helena, se padesát let starají o potřebné v klášteře na Velehradě. Jejich životní příběh není moc známý – jsou to i rodné sestry. V 50. letech jejich rodinu stíhala jedna tragédie za druhou.

Udali je, měli totiž svatbu v kostele, jí pak hrozilo vyloučení ze studia. Jitka a František Srovnalovi se po návratu do Zábřeha přátelili s lidmi, kteří tvořili okruh posluchačů teologických přednášek. „Víme, že tam shromažďujete mladé rodiny,“ říkal jim estébák.

Štědrý večer za druhé světové války měl mnoho podob. V protektorátu lidé strádali nedostatkem potravin, v nuceném nasazení a na frontách navíc i steskem po domově. A strachem, že už nikdy neuvidí své blízké.

O osudu Horního Údolí v Jeseníkách svědčí místní hřbitov, na jehož náhrobcích čtete převážně německá a řecká jména. Většinu Němců, kteří osadu do konce druhé světové války obývali, nahradili levicově orientovaní Řekové. Ti uprchli před řeckou občanskou válkou.

Milan Kolář, zakladatel festivalu Prázdniny v Telči, k výslechu na StB nikdy nemusel. Přesto balancoval na hraně. Historie známé kulturní události se začala psát už během hluboké normalizace.

„Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu,“ slyšela od příbuzných. Helena Kleinová se narodila tři roky po válce, ale na celé její dospívání i po odchodu do Izraele vrhlo temný stín trauma holocaustu. Marně se snažila být jako všichni ostatní.

Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.

V polovině 90. let přijel do Karlových Varů izraelský občan Cvi Goldgammer. Kromě léčebných procedur měl pro cestu do Čech ještě jeden důvod – věděl, že válečné roky přežil na Volyni jen díky pomoci české rodiny Tomíčkových.

Východoevropští Židé neumírali ve vyhlazovacích táborech, ale za humny svých vesnic. Ben Barenholtz jako chlapec vyvraždění komunity unikl. Dva roky se skrýval v lese. Později se v USA stal představitelem nezávislého filmu, objevil Davida Lynche i bratry Coenovi.

Jako zázrakem přečkala nacistické řádění a Křišťálovou noc. Roku 1942 zažila deportace místních Židů, pochod smrti osvětimských vězňů a pak i poválečné utrpení německých civilistů. A dnes tu stojí doklad současného usmiřování, pomník „hladového pochodu“ Němců.

Baťova škola práce je známá svým přísným polovojenským režimem, ale také tím, že její absolventi na ni s láskou vzpomínají i po sedmdesáti letech. Vlastimil Trlida (* 1933) díky zkušenostem „od Bati“ mimojiné procestoval svět.

Před sedmdesáti lety 3. prosince 1952 v ranních hodinách proběhla na dvoře pankrácké věznice poprava jedenácti odsouzenců v čele s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským. Popelem z jejich těl si estébáci posypali zledovatělou silnici.

Strach z domovních prohlídek, ponižující návštěvy ze „sociálky“, hrozba umístění do dětského domova. Ale také semknutost rodin, vřelé vztahy a pestrý život v disidentské pospolitosti. Pamětníci vzpomínají na dětství v chartistických rodinách.

Češi v Kladsku přitahovali pozornost už v 19. století, i po sto letech pruské vlády totiž dokázali vzdorovat germanizaci. „Český koutek“ se po válce ocitl v Polsku, a oni se jako ‚Němci‘ proto museli vystěhovat. Někteří zůstali, jejich potomci se dodnes cítí Čechy.