Zánik Československa 15. března 1939 byl pro desetitisíce občanů impulzem k útěku z okupované republiky a zapojení se do protinacistického odboje v zahraničí. Rozhodli se tak nejenom českoslovenští letci a vojáci, ale i "obyčejní" muži a ženy. Na východní frontě sloužilo v řadách 1. československého armádního sboru 60 tisíc mužů a žen a na té západní pak 12 tisíc. Zformovat československé jednotky na třech frontách (Velká Británie, Střední východ a Sovětský svaz) však nebylo jednoduché.
Čechoslováci z republiky utíkali, aniž věděli, co je čeká za hranicemi. Chtěli se zapojit do bojů proti hitlerovskému Německu, ale zpočátku neměli kde. V jarních a letních měsících roku 1939 utíkali především letci do Polska, které bylo jako jediný sousední stát svobodné.
Poláci se ovšem před napadením Německem 1. září 1939 domnívali, že cizí pomoc nepotřebují. Z Polska tedy českoslovenští letci putovali po moři do Francie – ta o ně jako jediná projevila zájem. Ovšem za podmínky, že nejdříve vstoupí jako pěšáci do cizinecké legie a do letectva budou zařazeni až v případě války, což se nakonec i stalo.
Takzvaná jižní cesta čekala ty, kteří nestihli utéct do Polska před začátkem války. Byla sice riskantnější, protože vedla přes území německých spojenců, ale na jejím konci se uprchlí Češi a Slováci mohli zapojit do československé jednotky, která se v polovině roku 1940 formovala v Palestině a oficiálně se stala "11. československým pěším praporem - východním". Symbolicky 28. října 1940. Prapor byl podřízen britskému velitelství Středního východu a velel mu podplukovník Karel Klapálek.
Válečné Vánoce v Betlémě
Tehdy pětadvacetiletý voják Bohumír Krézek musel v listopadu 1939 zvolit onu jižní únikovou trasu. Protektorát opustil spolu s letcem Stanislavem Halamou, důstojníkem Jiřím Štěrbou a Milošem Zaufem. Odešli přes Slovensko a Maďarsko. Počátkem června 1940 se pak Bohumír Krézek dostal do Jugoslávie, odtud přes Řecko a Turecko do Bejrútu a dále do Palestiny, kde vstoupil do čerstvě zformovaného 11. československého pěšího praporu – východního.
Krézka tam čekal tvrdý výcvik v Judské poušti nedaleko Jericha, kde se denní vedra střídala s písečnými bouřemi a citelným nočním chladem. Avšak i aklimatizace byla součástí přípravy na válku v poušti, která tehdy kulminovala v severní Africe.
"Z té doby mám ale i krásnou historku. O Vánocích jsme se jeli podívat do Betléma na půlnoční mši. Byli tam Židé, Arabové a my. Já jsem mezi nimi nerozlišoval. Na každého jsem se díval jako na člověka. Bylo mi jedno, jaké je národnosti," vzpomínal Krézek ve vyprávění pro Paměť národa.
Před cestou do severní Afriky se pluk v červnu 1941 zúčastnil bojů po boku Britů proti vichistickým Francouzům v Sýrii, která byla od první světové války francouzskou kolonií. Právě zde bojoval paradoxně proti Čechoslovákům, kteří zůstali v cizinecké legii po kapitulaci Francie. Po její porážce mnozí Češi a Slováci přešli k československému pěšímu praporu.
V říjnu 1941 odplul Bohumír Krézek s celým praporem o síle 643 mužů do Tobruku na pobřeží Libye, aby se po boku Britů zapojili do bojů s německými a italskými jednotkami.
Československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka hájil od 21. října do 10. prosince 1941 nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru. V tvrdých bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno. Bohumír Krézek sloužil u praporu jako nadporučík a vyvázl z bojů bez zranění.
Pěšák, dělostřelec i letec
Pozemní boje skončily a Britové potřebovali protiletadlový pluk. Českoslovenští pěšáci zocelení v bojích v afrických a blízkovýchodních pouštích se proto rychle přecvičili na protiletadlové dělostřelce. Již v dubnu 1942 odpluli zpět do Palestiny, kde vznikl v Haifě 200. lehký protiletadlový pluk - východní.
"Na začátku jsem byl důstojníkem pěchoty, po válce v Africe jsem se na Středním východě přihlásil k letectvu. Po přeškolení jsem se pak zúčastnil všech možných letů. Měl jsem štěstí, že jsem se vždycky vrátil," vzpomíná Bohumír Krézek. Pluku opět velel plukovník Klapálek.
S blížící se porážkou německých a italských vojsk v severní Africe četnost nepřátelských náletů klesala a československý pluk dostal nový úkol - přesunout se do Británie a posílit 1. československou samostatnou brigádu, s níž se počítalo v bojích u francouzského Dunkerque. Bohumír Krejzek byl v červenci 1943 jedním z 1 326 československých vojáků, kteří nastoupili v egyptském přístavu Tewfik na loď Mauretania. Obepluli Afriku kolem mysu Dobré naděje a v srpnu dorazili do Liverpoolu.
Krézek zůstal u letectva, takže místo výcviku s tankisty zamířil k Náhradnímu tělesu čs. letectva na základně RAF v St. Athanu, kde ho čekal kurz pro navigátory bombardovacích letadel.
"Pak mě poslali do Kanady, kde jsem absolvoval bombardování a střelecký výcvik a stal se příslušníkem 10. kanadské bombardovací a průzkumné perutě a později 116. kanadské bombardovací a průzkumné perutě."
Ale ani tam se nezdržel dlouho. Na začátku roku 1945 byl opět přeložen – tentokrát k 311. čs. bombardovací peruti a poslán na výcvik do Nassau na Bahamských ostrovech, kde se letci přeškolovali na letadla Mitchell. Do Československa se vrátil 15. srpna 1945 a čekal ho stejný osud jako ostatní, kteří bojovali na západní frontě.V prosinci 1948 byl z armády propuštěn a vězněn.
Před gulagem ji zachránila lékařská profese
Vraťme se na východní frontu, kde se formoval 1. československý samostatný polní prapor. Ovšem až po napadení Sovětského svazu Hitlerem 22. června 1941. Předtím Sověti Čechoslováky, kteří chtěji bojovat proti nacistickému Německu, zatýkali – a to i na území východního Polska, které zabrali po německo-sovětském paktu Ribbentrop-Molotov.
Československé vojáky Sověti internovali, na chycené civilisty zejména z Podkarpatské Rusi čekaly tvrdé výslechy a gulagy. Někteří z nich byli propuštěni ještě před vstupem Sovětského svazu do války díky veliteli mise československé armády v Moskvě Heliodoru Píkovi. Generál vyjednal odchod malých skupin na Blízký východ a po uzavření smlouvy o vytvoření československých jednotek v Sovětském svazu (19. září 1941) organizoval i propouštění internovaných Čechoslováků. Ti pak byli soustřeďováni v Buzuluku, kde se formoval již zmíněný 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR.
Vstoupila do něho i lékařka Gertruda Engelová se svým manželem, též lékařem Františkem Engelem. Před vězením je zachránila právě jejich profese. Sovětská kontrarozvědka NKVD jim nařídila pracovat v nemocnici ve Střední Achtubě vzdálené 24 kilometrů od Stalingradu.
"V roce 1942 nás poslali do Buzuluku. Já jsem byla jedna z prvních žen, která tam byla. Spaly jsme na podlaze ve štábu a mužský nás od začátku neměli moc rádi. Mysleli, že ženy budou překážkou. Všech dvacet nás prošlo výcvikem," popsala pro Paměť národa Gertruda Engelová.
Ve vojenských zahraničních jednotkách na Západě či Východě působily za druhé světové války stovky československých žen. I jako parašutistky, dělostřelkyně, snajperky, zdravotnice či spojařky. A další tisíce se zapojily do protinacistického odboje.
Miny a krev u Dukly, ale i radost ze záchrany raněných
Gertruda Engelová se zpočátku věnovala pouze péči o nemocné a raněné. "Starala jsem se o tuberkulózní pacienty a také o ty s tyfem. Takových nemocných tam bylo strašně moc."
Z Buzuluku se i s jednotkou přesunula do Novochopersku a poté v listopadu 1943 do Kyjeva, na jehož osvobození se podílela i čs. samostatná brigáda. Dosud se starala o pacienty po operacích, to se však změnilo při bojích o Dukelský průsmyk.
"Tam bylo tolik raněných, že jsem musela operovat i já sama. Můj manžel, šéfchirurg, chodil od jednoho operačního stolu k druhému a radil. Operovala jsem jednoho, jmenoval se Halm. Měl prostřelené stehno a já mu z rány vytahovala všechny nečistoty a zbytky kalhot. Jak já byla šťastná, že se mi ho podařilo zachránit, když se pak po doléčení v sovětské nemocnici po třech měsících vrátil!"
Na jaře 1944 jednotku doplnili dobrovolníci z řad volyňských Čechů a vznikl 1. československý armádní sbor, který byl záhy po vypuknutí Slovenského národního povstání nasazen do těžkých bojů v Karpatsko-dukelské operaci.
"U Dukly bylo všude tolik min, že nám odminovali cesty a my jsme po těch chodníčcích chodili na pracoviště. Měli jsme tam strašně moc raněných, pracovala jsem každý den od rána do noci. Říkali jsme si, že když se dožijeme Prahy, tak to bude zázrak."
Zázrak se splnil: v den konce války byla jen kousek od Prahy. "V Praze jsem se pak stala majorkou. Mně to bylo stejně jedno. Hlavně, že jsme přežili."
