Na svět přišla jako Irena Machovčáková v listopadu roku 1968 v Praze do právnické rodiny. Vyrůstala se starší (nevlastní) sestrou a mladším bratrem. Rodiče ji od dětství vedli ke sportu, „Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou.“ Volba nakonec padla na volejbal. Rodiče tehdy usoudili, že jde o bezpečnější sport, protože soupeře odděluje síť. Roli bezesporu sehrála i Irenina vysoká postava.
Volejbalem se můžu osvobodit
Trenéři rozpoznali Irenin talent a ve dvanácti letech ji přijali do špičkového oddílu Rudá hvězda Praha. Měla nakročeno ke skvělé kariéře, brzy se dostala do československého reprezentačního týmu, nejprve v juniorské kategorii, poté i mezi dospělé. Ale začátky rozhodně nebyly lehké, dril a tvrdý trénink snášela špatně. Vzpomíná, jak jí po zápasech na musela maminka drhnout kolena odřená do krve, aby je zbavila škváry ze hřiště.
Po čase ale svůj pohled změnila. „Poznala jsem, že volejbalem se můžu osvobodit, můžu tím něco dokázat, může to bejt i zajímavý.“ Oním „osvobozením“ pak míní především vymanění z tíživé rodinné situace. Irena se ve studiu Paměti národa svěřila, že ji otec od třinácti let sexuálně obtěžoval a u matky nenašla zastání. Robustní a trénovaná dcera se atakům otce bránila, jednou mu dokonce vyrazila několik zubů. Situace doma se ale stávala nesnesitelnou.
Únik tak hledala ve sportovním oddíle, se kterým trávila co nejvíc času. Svět vrcholového sportu navíc v éře pozdního socialismu nabízel různé benefity včetně možnosti častých cest do zahraničí, tedy včetně tehdy málo dostupného „západu“.
„Viděli jsme, jak je to tam jiný, jinej přístup trenérů, jinej přístup hráček… I ta tráva je tam zelenější."
Ještě se můžu vrátit...
Irena odmaturovala na sportovním gymnáziu. Na Fakultu tělesné výchovy a sportu ji nevzali, nakonec se v dubnu roku 1988 coby vrcholová sportovkyně hrající v oddíle, který spadal pod tehdejší Federální ministerstvo vnitra, stala zaměstnankyní policejních složek. Zároveň v ní tehdy uzrálo rozhodnutí, že využije nejbližší příležitosti k emigraci. V srpnu roku 1988 vyrazil národní tým na soustředění a sérii přátelských zápasů do Nizozemska a Německa.
Jak tehdy takový výjezd sportovkyň na západ probíhal? Irena Králová vypráví: „Byl nás plnej autobus. Je tam 46 sedaček, z toho 12 hráček, dva trenéři, jeden doktor a zbytek sedaček byl obsazený pracovníky policie. Ti tam jeli jakoby na dovolenou a měli za úkol nás hlídat.“
Československý tým před přátelským utkáním v Nizozemsku ubytovali v uzavřeném sportovním centru v Papendalu u Arnhemu. Irena se se svým plánem utéct nikomu nesvěřila. Až v závěru pobytu měly hráčky povolený výlet do blízkého města Ede. Psal se 21. srpen roku 1988. Dívky chodily po skupinkách. V jednu chvíli kamarádkám řekla, že jde do vedlejšího obchodu, ale ve skutečnosti vyrazila směrem, kde tušila vlakové nádraží. S sebou měla jen nákupní tašku, nevelké množství západoněmeckých marek, kartáček na zuby a cestovní pas (ten sportovkyně běžně odevzdávaly vedoucím, ale Irena si přivezla pas jiný, který předtím nahlásila jako „ztracený“).
Volejbalistky se měly sejít v Ede u autobusu ve čtyři hodiny. Irena Králová vzpomíná: „Celou dobu jsem koukala na hodinky. To si pamatuju doteď, Za pět minut čtyři jsem si řekla: ‚Ještě se můžu vrátit.‘ Ale to už jsem vystupovala v Amsterodamu, Pak byly čtyři a tak jsem si řekla: ‚Už se v životě nevrátím, a už musím koukat jenom dopředu.‘“
Nehledejte mě
V Amsterodamu se přihlásila jako uprchlík na policii. „Pro Holanďany bylo nepochopitelný, že jsem v cizí zemi, bez jazyků bez ničeho sedla do vlaku.“ Irena vzpomíná na vstřícné a korektní jednání všech policistů a úředníků, které kontrastovalo s tím, jakým způsobem podobní lidé komunikovali v Československu.
Když se Irena nevrátila na místo domluveného srazu s týmem, nastal poprask. Trenéři ji samozřejmě hledali, mysleli si, že se ztratila, místní policie po ní vyhlásila pátrání. Na ubytovně jí prohledali osobní věci. Pamětnice s něčím takovým počítala a do knížky vložila na papírový sáček napsaný vzkaz: „Nehledejte mě, do Československa se nevracím. Přijel si pro mě můj přítel. Sbohem, Irena.“
Táta tě chtěl vzít sekerou, žes mu zničila kariéru
Pro rodiče Ireny Machovčákové představoval takový krok úspěšné a zdánlivě „bezproblémové“ dcery šok. Oby byli členy komunistické strany, oba zastávali vysoké pozice v tehdejší nomenklatuře. Otec právník pracoval jako vedoucí odborný referent (dnešní mluvou cosi jako personalista) na Federálním ministerstvu hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, matka byla předsedkyní senátu a vedoucí oddělení kádrové a personální práce Krajského soudu v Praze. Pro oba znamenala emigrace dcery na západ zásadní problém v jejich profesní kariéře.
Irenu Machovčákovou v březnu roku 1989 Vyšší vojenský soud v Příbrami v nepřítomnosti odsoudil k pětiletému nepodmíněnému trestu za „zběhnutí do ciziny“, přitížilo jí, že emigrovala coby de facto zaměstnankyně bezpečnostních složek. Matku asi po roce pustili do Nizozemska, aby Irenu přesvědčila k návratu do vlasti. Návštěva však skončila fiaskem a jen prohloubila rozkol mezi sportovkyní a jejími rodiči.
Podle vzpomínek Ireny jedna z prvních vět, kterou od matky během setkání slyšela, zněla: „Táta tě chtěl vzít sekerou, žes mu zničila kariéru.“ Zároveň tvrdila dceři, že bude pro ni nejlepší, když se vrátí domů a část trestu si odsedí. „,Ty myslíš vážně, že já přijedu s tebou a oni mě dají do vězení?‘ To vás tak raní, že vám tohle udělá vaše máma... Taková já nikdy nebudu,“ zařekla se tehdy Irena. „Mami, už sem nejezdi, já už se do Československa nevrátím,“ znělo jasné resumé. Kontakt s rodinou se tak na několik let přerušil.
Holanďané se zachovali skvěle
Když se nepodařilo přimět vzpurnou dceru k návratu, rodiče se nakonec Ireny oficiálně zřekli. Zachránili tak aspoň zčásti svou karieru v nomenklaturních strukturách. Sami tehdy jistě netušili, že za pár měsíců se komunistický režim v Československu zhroutí. Irena tou dobou prožívala restart sportovní i životní dráhy ve svobodném Nizozemsku.
Holanďané se k ní zachovali skvěle. Manažer volejbalového týmu Dynama Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny, nemusela do utečeneckého tábora. Brzy se naučila řeč, studovala, dostala malou podporu, přivydělávala si po večerech mytím nádobí. A hlavně pilně trénovala. Do dvou let získala státní občanství. Brzy se dostala do nizozemského národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou na mistrovství Evropy v roce 1995. Volejbal si zahrála téměř na všech kontinentech. S holandským národním týmem se zúčastnila dvou olympiád, roku 1992 v Barceloně a v roce 1996 v Atlantě.
Rodina a návrat domů
Vedle sportovních klání čekala Irenu zásadní výzva: vyrovnat se s nenapravitelně poškozenými rodinnými vztahy. Se svými trýznivými prožitky z dětství a mládí se dlouho nikomu nesvěřovala. Návratu do vlasti se navíc bála kvůli soudnímu verdiktu. Zvědavost, jak se to tu po sametové revoluci změnilo, zvítězila. První setkání s rodiči bylo prý hodně nervózní a křečovité. Vyprávěli Ireně, že byli ke zřeknutí se dcery donuceni okolnostmi, dokonce tvrdili, že dokument byl opatřený zfalšovanými podpisy. Na druhou stranu matka dceři pomohla s udělením milosti u prezidenta Václava Havla kvůli opuštění republiky. Irena ale hlavně měla radost z celkové proměny atmosféry v zemi:
„Konečně jsem viděla na ulicích šťastný lidi, ne ty šedivý myšky.“
Na jedné z cest s nizozemským národním týmem se na letišti seznámila s budoucím manželem. „Já na zádech holandsky Netherlands, on sundával kufr z pásu, hodil mi ho na nohu a přesekl mi šlachy na kotníku.“ Irena strašlivě nadávala. „Hned jak se ten kufr dotkl mého kotníku, věděla jsem, že je zle. A on se v byznysmenským obleku narovnal a řekl: ‚To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč.‘“ Partnerství s o patnáct let starším mužem se rodilo pozvolna. Nakonec spolu zůstali 25 let, až do manželovy smrti.
Irena Králová skončila sportovní kariéru ve 33 letech. Nakonec se s manželem vrátila do vlasti, i když sama si v Nizozemsku zvykla. Přivedli na svět dvě děti. Bohužel v té době pamětnici zemřela matka. Nakonec k sobě dokázali najít cestu i s roky nenáviděným otcem. Pozval ji k sobě domů do sídlištního bytu na pražském Proseku, místa, kde vyrůstala, ale také místa, kde prožila nehorší okamžiky svého života. Místo dominantního elegána tak, jak si ho pamatovala z dětství a mládí, potkala drobného stařečka. Našel v sobě sílu a po letech se jí omluvil za všechna příkoří, která jí v mládí způsobil. Pár měsíců nato nečekaně zemřel.
Ten nádech svobody jsem si nenechala vzít
Před pěti lety, kdy Irena Králová natáčela své vyprávění pro Paměť národa, pracovala jako učitelka v mateřské škole, hrála volejbal za Českou zemědělskou univerzitu v rámci seniorské ligy a přemýšlela o dráze volejbalové trenérky. Když se ohlížela za svým životem, vzpomínala na jeho klíčový mezník, kdy v Nizozemsku jako devatenáctiletá odjela do Amsterodamu vstříc nejisté budoucnosti.
„Jak jsem vystoupila z vlaku, tak jsem se mohla nadechnout. A já jsem se nadechla tak hluboko, že jsem to cítila až do nehtů. Najednou je tu svoboda a jsem volná! A ten nádech jsem si nenechala vzít.“