Edith Kroupová, narozena 1927
„Otec byl Němec, matka Židovka. Trpěli jsme během války i po ní.“
Vyrůstala za první republiky v Bílině. „Měli jsme krásný služební byt ve vile s bazénem. Už v pěti letech jsem uměla plavat,“ vzpomínala Edith Kroupová, rozená Mayerová, na dětskou idylku v lázeňském městě, kde otec pracoval v blízké sklárně jako vysoce postavený úředník. O nedělích s maminkou často vyrážela na koncerty. S rodiči navštěvovali slavný hotel Bellevue. Kávu si vychutnávali v Café Pavillon. „Život byl opravdu krásný, ale úplně se nám převrátil v roce 1939.“ Otec Karel Mayer byl Němec, matka Irma, rozená Hellerová, Židovka.
„Maminka musela nosit žlutou hvězdu, takže vůbec nechodila mezi lidi. Byla z toho nešťastná.“
V roce 1942 Edith jako míšenku vyloučili z německého gymnázia. „Pan ředitel měl slzy v očích, když mně zprávu oznamoval,“ popsala. Když tátu odvedli na nucené práce a maminku zavřeli do ghetta Terezín, ujala se jí teta. „Poslední měsíce v roce 1945 jsem byla schovaná na půdě, kam mi nosili až do osvobození jídlo,“ vyprávěla. Oba rodiče se po válce vrátili, matka přijela na ruském tanku. Odsunu se smíšená rodina vyhnula, ale po válce ji nenáviděli Němci i Češi.
Gabriel Janoušek, narozen 1940
„Vedli nás z baráku ven a jeden aktivní soudruh strhnul sestře zlatý řetízek z krku.“
Nerad na krutá 50. léta vzpomíná, pro Paměť národa o nich Gabriel „Borek“ Janoušek ale povyprávěl. „Byl bych rád, aby z toho mladá generace vyvodila důsledky a už se toto nikdy neopakovalo,“ přál si. Bylo mu třináct, když jeho maminku Boženu Janouškovou v rodném Turnově zatkla StB.
„Jejím jediným proviněním bylo, že nepráskla svého manžela.“
Táta Gabriel Janoušek se totiž postavil už nacistům a bojoval i proti komunistům. „Po převratu převedl do západního Německa velké množství lidí.“ Jeho při pokusu o emigraci pohraničníci však chytili. V roce 1954 byli Borkovi rodiče odsouzeni za velezradu. Máma k pěti, táta k patnácti letům vězení. A ke ztrátě majetku. „Začalo pro nás velmi kruté období,“ přiznal. Se svou o rok starší sestrou Alenou osaměli. „Vystěhovali nás z domu. Nesměli jsme zůstat v Turnově, bydleli jsme pak v Praze u příbuzných,“ popsal. Matce věznitelé dlouho tajili, co se s jejími dětmi stalo. „Maminku jsme od jejího zatčení neviděli dva roky a tátu tři,“ řekl pozdější mnohonásobný medailista z MS v kanoistice na divoké vodě.
Jan Kyncl, narozen 1943
„Dáš mně klíč od věže? Už jsem tady byl několikrát.“
Za normálních okolností by se svou partou s podobným výstupem neměl tolik problémů, jenže 22. srpna 1968 ze sebe musel horolezec Jan Kyncl vydolovat dvojnásob odvahy. „Pojďme manifestovat a sundejme zítra z radnice pěticípou hvězdu,“ nadhodil 25letý Kyncl v Liberci svým parťákům v den, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. Šlo o stejnou hvězdu, kterou v roce 1952 odmítl instalovat místo rytíře Rolanda na radniční věž jeho otec a měl z toho potíže.
„Přidržovali jsme se za hromosvod a báli se, že se s námi utrhne. Nebylo to příjemný. Dole byla hromada lidí. Zezdola na nás vojáci mířili kulomety. Alespoň jsme měli ten pocit…“
Socialistický symbol na 65 metrů vysoké věži nakonec nechali. „Báli jsme se, že když ji uřízneme, upadne nám a poletí po střeše dolů na lidi. Pak někdo zaběhl za Moulisem (předseda MNV) a ten nám dal černou fangli, kterou jsme tam zavěsili,“ popsal okamžik, kdy na radnici zavlál černý prapor. Brzy ho však museli sundat. Sejmutí pěticípé hvězdy se Kyncl dočkal po revoluci v prosinci 1989. „Přišel jsem na radnici a šel jsem za Příhodou, tehdejším starostou města,” popsal, jak požádal o klíče ke vstupu do věže. A v příštím roce pomáhal na její špici instalovat českého lva od sochaře Jiřího Gdovína.
Věra Bartošková, narozena 1946
„Umírající lesy na mě působily stejně, jako by umíral kůň.“
Jako studentka Věra Bartošková ráda podnikala se svým otcem, levicovým novinářem a básníkem Iljou Bartem, výlety z metropole na sever. S láskou se vracel do Duchcova, kde v mládí studoval. „V Krušných horách na mě jednou hluboce zapůsobilo, jak tam umíraly lesy,“ vysvětlila kořeny svého zájmu o ekologii. V Duchcově se pak i vdala a vychovávala dvě děti. V pánevní oblasti ji čím dál více trápilo znečištěné ovzduší.
„Ten smradlavý zápach byl fakt děsivý. V úplné panice jsem někdy popadla děti a jela do Prahy za mámou.“
Po mateřské pracovala jako novinářka se zaměřením na kulturu a ekologii. „Tajně jsem vyjížděla do Olomouce, kde tehdy Josef Vavroušek pořádal mezinárodní přehlídku ekologických filmů.“ Pravidelné promítání těchto snímků pak iniciovala i v Teplicích. „Trvalo celý týden a chodili tam studenti, o filmech se besedovalo, kina byla narvaná,“ vzpomínala, jak pomohla podnítit zájem veřejnosti o životní prostředí. Ten v listopadu 1989 za extrémní smogové situace v lázeňském městě vyvrcholil velkými ekologickými demonstracemi. Konec režimu signalizovaly už o pár dnů dříve než přelomové události na Národní třídě v Praze 17. listopadu.
Výstava Paměti národa Severní Čechy s názvem „Příběhy severních Čech – Zlomové okamžiky 20. století“ zahájila své putování Libereckým a Ústeckým krajem 11. května před budovou Severočeského muzea v Liberci. Zde ji najdete do 30. května s jednodenním přesunem v sobotu 21. 5. na Běh pro Paměť národa v Liberci, který proběhne v rámci akce S rodinou do Vesce. Odtud se expozice přesune do Varnsdorfu, od 22. června ji bude možné zhlédnout v Turnově na náměstí Českého ráje. Během následujících měsíců bude výstava k vidění také v Mostě, Teplicích, Litoměřicích, Ústí nad Labem, Děčíně a její poslední zastávkou bude ke konci tohoto roku Rokytnice nad Jizerou.
