„Byla neděle a pamatuji se, že bylo docela teplo,“ vzpomíná Jan Pochman na pietní shromáždění 15. ledna 1989. „Takže když přijela vodní děla, zase tak hrozný to nebylo.“ Janu Pochmanovi bylo čerstvých osmnáct let, když se začal zajímat o osobnost a čin Jana Palacha.
Na začátku roku 1989 se proto rozhodl přijít na vzpomínkovou akci na Jana Palacha, kterou svolalo pět nezávislých hnutí (České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společnost přátel USA) na neděli 15. ledna ve 14 hodin na Václavské náměstí.
Organizátoři chtěli položit květiny před sochu svatého Václava a připomenout tak sebeupálení Jana Palacha. K uctění památky však nedošlo. Policie organizátory akce pozatýkala a obušky a vodními děly vyhnala všechny přítomné z Václavského náměstí.
„Já jsem o Palachovi vlastně moc nevěděl, protože tehdejší média o něm samozřejmě vůbec neinformovala. V novinách o něm pochopitelně nebyla žádná zmínka. Byl to zkrátka někdo, kdo měl být zapomenut. Teprve v roce 1988 jsem začal vnímat, kdo to byl a co na začátku roku 1969 udělal,“ vypráví Jan Pochman.
Na demonstrace chodil se spolužáky
Jan Pochman se narodil v Praze 14. října 1970, dětství strávil na Novém Městě a posléze v Holešovicích. Nikdo z jeho rodiny nebyl členem KSČ, nepatřili však ani k disentu. Doma našel několik zakázaných knih, které pozorně pročítal a které mu pomáhaly dotvářet si obrázek o tom, co se v jeho zemi děje. V patnácti letech nastoupil na Střední školu uměleckoprůmyslovou na Žižkově, kde se učil řezbářství.
„Atmosféra na škole byla volná, liberální. Hodně studentů chodilo na konci 80. let na demonstrace, ve třeťáku a čtvrťáku už to bylo úplně běžné,“ vzpomíná na klíčové momenty svého studentského života.
Jan Pochman se o vzpomínkové akci na Jana Palacha dozvěděl od kamarádů ze střední školy. „Předávali jsme si informace takovou šeptandou. Někdo to slyšel na Svobodné Evropě nebo z Hlasu Ameriky, pak už se ty informace šířily, lidé si to řekli mezi sebou. Prostě se vědělo, kam jít.“
Komunistické bezpečnostní složky se po demonstraci 28. října 1988 obávaly, že dojde k obdobným protestům. Už 13. ledna proto ministr vnitra František Kincl vyhlásil nejvyšší stupeň bezpečnostních opatření, který znamenal zákaz vzpomínkových akcí, sledování a preventivní zatýkání vůdčích osobností nezávislých iniciativ a aktivizaci Lidových milic.
Násilné potlačení pietní akce 15. ledna odstartovalo sérii protestů, která trvala sedm dní až do 21. ledna 1989, kdy se demonstranté vydali na „národní pouť do Všetat“ k hrobu Jana Palacha, který hlídalo přes 300 příslušníků bezpečnostních složek a Lidových milic.
Postarší tatíci v uniformách Lidových milic
Mezi protestujícími byli nejčastěji mladí lidé. Na druhé straně barikády stáli policisté a milicionáři, kteří neváhali použít nejen obušky, ale také slzné granáty či obrněné transportéry vybavené vodními děly.
„Byly tam i Lidové milice, to byli takoví starší tatíci, kteří měli uniformy, zbraně a obušky,“ líčí napjatou atmosféru na Václavském náměstí s tím, že demonstrující žádné zbraně neměli. „V žádném případě,“ zdůrazňuje Jan Pochman.
Míra použitého násilí se den ode dne lišila. Zatímco ve středu 18. ledna proběhlo pouze několik desítek perlustrací, tedy zjištění totožnosti demonstrujících, o den později bylo nasazeno téměř 1 300 příslušníků SNB a 800 příslušníků Lidových milic. Zadrželi téměř tři stovky protestujících, 14 osob pak muselo vyhledat lékařské ošetření v nemocnici, skutečný počet zraněných byl ale jistě vyšší.
Ve škole se mezi učiteli a studenty o demonstracích nemluvilo. Jeden z Janových kamarádů byl během Palachova týdne zatčen a zadržen ve vazbě. „Na školu pak přišla žádost, aby byl vyloučen, všeobecně se vědělo za co. Školská rada zasedla a ohradila se proti tomu. Řekli, že nevidí důvod, proč by měl být vyloučen. Zůstal na škole dál a mohl dostudovat. Profesoři z naší střední školy byli rozumní a myslím, že neměli strach, že by z toho mohli mít problém,“ přibližuje liberální atmosféru na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově.
Také Janovi rodiče věděli, že se účastní demonstrací. „Můj táta z toho samozřejmě neměl úplně radost. Mně už ale bylo osmnáct let. On mě neodrazoval, ale ani to nepodporoval. Byla to moje věc,“ hodnotí postoj rodičů.
Vodním dělům navzdory
„Byl jsem mladý a strach jsem neměl, bavilo mě to, konečně se něco dělo, byla naděje na to, že by mohla přijít změna. Ale byl jsem opatrný. Rozhodně jsem nestál v první řadě. Věděl jsem, že horší už to být nemůže. Nikdo tenkrát netrpěl hladem, ale to, co dělá život životem, chybělo,“ objasňuje svou motivaci, která ho vedla k účasti na demonstracích.
Ačkoliv byl Jan řadovým demonstrantem a nestál v první linii, atmosféru všudypřítomného strachu dokresluje tím, že s kamarády každý den přemýšleli o strategii, kterou zaujmou v případě, že by se cokoliv zvrtlo.
„Transparenty jsme například neměli. Ten, kdo ho měl, tak byl automaticky účastník demonstrace, a tím pádem na sebe upoutal pozornost,“ vysvětluje absenci transparentů, která jim umožňovala větší manévrovací prostor pro případné zatčení a výslechy.
Jana tehdy nejvíce překvapila vytrvalost, se kterou demonstrující každý den znova přicházeli navzdory vyčerpání z předešlých dnů. „Na konci každého dne jsme si stejně po tom všem řekli, že zítra přijdeme znova,“ vzpomíná Jan na momenty odhodlání během lednových dnů 1989.
Protestoval i v létě roku 1989, kdy hnutí České děti a další organizace zorganizovaly ve Stromovce demonstrace proti okruhu, který měl vést od Výstaviště podél železniční trati Stromovkou. Jan Pochman byl zatčen a potrestán odebráním pasu. Zpět ho dostal dříve, než předpokládal. Komunistický režim padl nedlouho poté a Jan k jeho pádu přispěl účastí na demonstracích v listopadu roku 1989.
