Komunističtí politici argumentují jistotou práce dlouhodobě. „Já si myslím, že bylo dobré, že tu bylo právo i povinnost pracovat. Za kapitalistického režimu se těžko dosáhne nulové nezaměstnanosti,“ uvedla Marta Semelová roku 2014 v pořadu Hyde Park na ČT24. „Miliony lidí chodily do práce s jistotou, že za odměnu uživí sebe i své rodiny,“ vyjádřila se Kateřina Konečná roku 2019 v rozhovoru pro Parlamentní listy. Místopředseda KSČM Petr Šimůnek řekl roku 2021 při zahájení volební kampaně u Brněnské přehrady: „(…) nemáme svobodu ekonomickou, kterou jsme měli před rokem 1989, kdy jsme všichni měli práci, za tu práci jsme měli přiměřenou mzdu.“
Plná zaměstnanost skutečně byla jedním z hlavních trumfů režimu a strašení strádáním nezaměstnaných na Západě znaly už děti na základní škole. Problém byl v tom, jakými cestami se toho dosahovalo: na jedné straně omezováním svobody lidí v jejich volbě, kde budou pracovat, na druhé straně udržováním neefektivní výroby, protože ideologické hledisko mělo navrch nad ekonomickým.
„Povaleči z kaváren do dolů a továren“
Prioritou komunistického režimu po celou dobu jeho existence byl těžký průmysl, hornictví, hutnictví a tovární výroba, do které se snažil nahnat co nejvíce pracovních sil. Tento tlak začínal už na konci základní školy: děti musely svůj výběr dalšího studia podřizovat směrným číslům, která vycházela z potřeb plánovaného hospodářství.
Roku 1953 komunisté zrušili gymnázia, místo nich vznikly tzv. jedenáctileté střední školy a později střední všeobecně vzdělávací školy, ale počet dětí, které se na nich mohly vzdělávat a připravovat se k vysokoškolskému studiu, byl výrazně omezen. Většina dětí měla zamířit na učiliště a odtamtud co nejrychleji do výroby. O tom, kdo půjde studovat, rozhodovaly nejen školní výsledky, ale i kádrový původ. Na vyšší vzdělání (a později tedy jinou než dělnickou práci) měli naději jen ti žáci, „kteří svým sociálním a třídním původem, jakož i svým dosavadním vývojem, dávají naději, že z nich bude vychována inteligence třídní a ideově spjatá s dělnickou třídou“, jak pravil výnos ministerstva školství z roku 1951. Jednoznačně to eliminovalo děti, jejichž rodiče se režimu jakkoli vzpírali.
Nucené volbě zaměstnání se ale nevyhnuli ani mnozí dospělí. Tak tomu bylo třeba v případě takzvané Akce 77, kdy se komunisté rozhodli posílit řady dělníků v těžkém průmyslu z řad úředníků a direktivně poslat do výroby 77 000 úředníků státní správy.
Lze dodat, že deklarovaný cíl převést 77 000 úředníků do výroby se nikdy nepodařilo dosáhnout a přesun nevyučených lidí z kancelářské praxe rozhodně nemohl ve výsledku přinést zefektivnění výroby. Výsledky celé deklarované akce tak byly více než problematické (více k tématu).
Režim se sice zaštiťoval láskou k dělnické třídě, dělnická práce se ale používala jako součást represe, a to zejména v hornictví. Do dolů se často posílalo za trest. Pamětník Václav Svoboda, syn bývalého majitele továrny na traktory z Kosmonos, se do ostravských dolů dostal jako elektrikář v rámci vojenské služby u PTP. Po skončení vojny si ho zavolali do kanceláře. „Ty ses tu osvědčil, my tě tu potřebujeme,“ sdělili mu. „Buď si jistý, že když odejdeš pryč do Čech, napíšeme na tebe takový kádrový posudek, že od tebe pes kůrku nevezme a půjdeš k lopatě.“
Ladislav Jeník, který v osmdesátých letech spolupracoval s podzemní církví v Ostravě, čelil roku 1985 brutálnímu nátlaku Státní bezpečnosti. Dostal na vybranou – buď půjde pracovat do dolů OKD, nebo do vězení: „Nikde vás do práce nevezmou, my to zařídíme. Buď podepíšete na deset roků uhelné doly, nebo půjdete sedět.“
Z Prahy do Košic, na Šumavu nebo do Ústí
Dalším nástrojem, jak přinutit lidi pracovat tam, kde je režim potřeboval, byly takzvané umístěnky. Systém umístěnek, zavedený na začátku padesátých let, se v té době týkal všech absolventů škol: každý z nich dostal na konci studia direktivní příkaz, kde má nastoupit do práce, často mnoho set kilometrů od svého dosavadního bydliště. Cílem bylo zajistit pracovní síly zejména pro vysídlené pohraničí, kam se jen málokdo vydával dobrovolně.
O tom, jak zoufale se absolventi škol v padesátých letech snažili umístěnkám uniknout, vypráví film Štěňata z roku 1959 podle scénáře tehdy začínajícího Miloše Formana. Jeho hrdinkami jsou studentky zdravotnické školy v Praze. Jedna z nich se narychlo vdá, aby nemusela odejít na Šumavu, další plánují, že propadnou u maturity, aby v Praze zůstaly o rok déle, jedna dokonce předstírá pokus o sebevraždu. Film podle dobové kritiky podával „zkreslený pohled“ na tehdejší mládež, a dočasně byl dokonce stažen z distribuce.
Systém umístěnek dával samozřejmě velký prostor pro protekci, známosti a korupci, jak popisuje virolog Karel Raška: „Profesor František Šorm a řada jiných vedoucích pracovníků měli dostatečnou moc, mohli si dotyčného člověka vyreklamovat z těch takzvaných umístěnkových systémů. Normálně člověk na konci studia dostal umístěnku, poslali vás, že jdete tam nebo onam. A to mohlo být taky z Prahy do Košic. Ale každý z těch ústavů měl možnost žádat příslušné děkanáty, aby někteří lidé byli uvolněni z umístěnkového řízení a mohli nastoupit do aspirantury.“
Asi nejdéle umístěnkový systém pronásledoval lékaře, kterých se chronicky nedostávalo zejména v severních Čechách. Umístěnky je tam nuceně posílaly ještě v 80. letech, přičemž opět hrála roli protekce i kádrové škraloupy. Takto se do Ústeckého kraje dostala i Irena Moudrá Wünschová, která dodává: „Dozvěděla jsem se, že bylo zakázáno přijímat doktory ze severních Čech kdekoli po republice. Člověk se někam jinam mohl dostat jen tím, že se oženil nebo vdal, třeba fiktivně.“
Nemáš razítko zaměstnavatele? Tři roky nepodmíněně!
Rubem všeobecného „práva na práci“ byla v komunistickém Československu pracovní povinnost. „Soustavné vyhýbání se poctivé práci“ bylo považováno za trestný čin příživnictví, za který hrozily dva roky, od roku 1965 dokonce tři roky nepodmíněně. Každý dospělý člověk byl povinen mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, což mohli příslušníci Veřejné bezpečnosti kdykoli zkontrolovat. Výjimku z každodenního docházení „do kolbenky“ měli jen umělci na volné noze, kteří ovšem museli být členy příslušného režimem kontrolovaného profesního svazu. Tolerovaly se také ženy v domácnosti, jejichž počet ale v Československu setrvale klesal, jak zmíníme později.
Odsouzení za příživnictví v praxi postihovalo hlavně lidi na okraji tehdejší společnosti, například tuláky a prostitutky. Tento paragraf ale sloužil i k zastrašování velmi širokého spektra lidí, kteří z politických důvodů přišli o práci, nikde je nechtěli vzít a jako „příživníci“ mohli být snadno kriminalizováni.
Bez práce a bez podpory
Jestliže komunističtí politici hovoří o tom, že před rokem 1989 „všichni měli práci“, zcela pomíjejí skupinu lidí, kteří se ocitli bez zaměstnání z politických důvodů a žádnou práci, ani zcela nekvalifikovanou, nemohli najít. Často se jednalo o disidenty z malých měst.
Zatímco pražští signatáři Charty 77 často našli práci jako topiči nebo uklízečky, v malých městech, kde na lidi bylo „lépe vidět“, se podniky mnohem více bály chartisty zaměstnávat. Například Hana Jüptnerová se v 80. letech ve Vrchlabí ucházela o místo uklízečky v nemocnici: „Řekli mi, že to je výborné, ať přijdu zítra, sepíšeme to. Tak jsem přišla druhý den, seděla tam stejná paní, ale tvářila se úplně jinak, měla takové zvláštní, jiné chování a najednou to nešlo.“ Stejně dopadla, když hledala práci v lese, sázení stromků. „V té době samozřejmě nebyl žádný pracák, žádná sociální podpora. Přídavky na děti člověk dostal jenom v případě, že pracoval,“ popisuje složitou situaci matky samoživitelky.
Vrchlabí 1989
Podobnou zkušeností prošel i chartista Petr Hanzlík, který v 70. letech v Prostějově pořádal diskotéky, na nichž pouštěl západní hudbu: „Schválně na mě šli materiálně, protože věděli, že mám tři děti. Pak mě vyhodili i ze Sběrných surovin a kožky už jsem nesměl vykupovat. Rok a půl jsem byl bez práce... Manželku nevzali ani do restaurace umývat nádobí.“ Nakonec s rodinou odešel do emigrace, podlehl tlaku na vystěhování v rámci akce Asanace.
„Hledáme právníka, muže“
Komunistický režim v Československu se pyšnil také vysokou zaměstnaností žen, kterou vydával za projev jejich rovnoprávnosti: „Padly již definitivně staré hráze a rovnost mužů a žen přestala být prázdným slovem, jak tomu bylo za kapitalismu. Ženám jsou v lidové demokracii otevřeny všechny dveře. Zdůrazňuji, všechny,“ prohlásil Klement Gottwald ve svém projevu roku 1951. Zaměstnanost žen opravdu rychle vzrůstala: zatímco před druhou světovou válkou ženy představovaly zhruba třetinu všech zaměstnanců, v roce 1955 už to bylo 42,8 procenta a v roce 1970 skoro polovina (47,8 procenta). Méně se už mluvilo o tom, jestli všechny ty ženy skutečně do práce chtějí, jakou práci konkrétně vykonávají a jak jsou za ni placeny. Realita byla taková, že ženy zastávaly méně kvalifikovanou a hůře placenou práci.
Diskriminace byla zcela neskrývaná. Fyzička Lydie Roskovcová, která v roce 1960 dokončila matematicko-fyzikální fakultu, dostala umístěnku do výzkumného ústavu ČKD. „Tam se zhrozili a řekli, že ženské nechtějí: ‚Ony se vdají, budou mít děti a nebudou chodit do práce,‘“ popisuje Lydie Roskovcová reakci potenciálního zaměstnavatele.
Podobnou zkušenost učinila i právnička a po roce 1989 soudkyně Ústavního soudu Dagmar Lastovecká. Když po mateřské dovolené hledala zaměstnání, otec ji upozornil na inzerát památkové péče, kde hledali právníka. Když si inzerát přečetla, pochopila, že je bez šance: „Hledáme právníka, muže s desetiletou praxí, politická angažovanost nutná.“
Romové mezi komunismem a transformací
K dezinformačním výrokům o práci v socialistickém Československu přispěl v roce 2018 i tehdejší prezident Miloš Zeman, když při návštěvě Olomouckého kraje prohlásil:
Realita byla poněkud jiná. Komunisté Romy pragmaticky využívali jako nekvalifikovanou pracovní sílu ochotnou stěhovat se za prací. Na východní Slovensko přijížděli náboráři průmyslových a stavebních podniků, kteří Romy, žijící na venkově v nuzných podmínkách, lákali do Čech. Romským dětem navíc režim neumožňoval dosáhnout vyššího vzdělání, takže postavení nekvalifikovaných dělníků přecházelo i na další generaci, jak to ve svých vzpomínkách reflektuje pamětnice Růžena Ďorďová: „Dnes to vnímám tak, že my, Romové, jsme za komunismu nemohli dělat školy, které by se nám líbily.“
V době ekonomické transformace po roce 1989 pak Romové patřili k nejzranitelnějším skupinám: hutní a důlní provozy, velké fabriky a zemědělská družstva začaly krachovat a kvůli nízké kvalifikaci i stupňující se diskriminaci Romové jen těžko nacházeli novou práci. „V době po převratu jsem si myslela, že romští lidé přicházejí o práci, protože nechtějí dělat. Říkala jsem si: ‚Proč leží doma a nehledají si práci? Když člověk chce pracovat, práci si najde.‘ Měla jsem vůči nim velké předsudky,“ vypráví Růžena Ďorďová.
 v době, kdy pracovala v továrně Elite Varnsdorf. Zdroj archiv pamětnice.jpg)
Ale když sama přišla o práci v továrně Elite, zjistila, že jako Romka je na pracovním trhu v obrovské nevýhodě. „Než abych zaměstnal jednu cigošku, radši zaměstnám deset bílých, kteří nebudou plnit normy tak jako vy,“ řekl jí vedoucí v továrně na elektrická zařízení, kde se ucházela o práci. Nakonec našla uplatnění v sociální oblasti, vlastní zkušenost nezaměstnanosti ji ale přesvědčila o tom, že tvrzení „Romové nechtějí pracovat“ je rasistický předsudek.
