Všechny články

Film Vlny Jiřího Mádla s nečekanou naléhavostí připomněl osudy rozhlasových novinářů čelících před 56 lety sovětské okupaci. Řadu příběhů odvážných redaktorů a redaktorek uchovává i Paměť národa.

Díky možnosti cestovat trávilo v roce 1968 svou dovolenou rekordní množství Čechoslováků v zahraničí. Když se dozvěděli o invazi, řešili dilema: vrátit se do okupované vlasti, anebo žít svůj další život v neznámém, ale svobodném světě?

Malíř a konceptuální umělec spojil ve své tvorbě lásku k umění a k přírodě. U výtvarných institucí normalizačního režimu však narazil na nepochopení. 

Jako malý kluk se Petr Rosmanik chtěl stát profesionálním hudebníkem. Nakonec jeho život vypadal diametrálně odlišně. Vystudoval policejní školu, stal se z něj kriminalistický technik a roku 1997 odletěl v rámci mírové mise na rok do Bosny a Hercegoviny.

Už za necelé tři týdny přestane vycházet papírová verze Lidových novin, jedné z nejvýznamnějších institucí české žurnalistky. Jak vlastně vznikl nápad obnovit v roce 1987 alespoň v samizdatu Lidové noviny a jak na to reagoval vládnoucí režim? 

Poslední žijící pamětníci byli tehdy dětmi, osudné okamžiky se jim ale vryly na celý život. Aktéři německé msty za vražednou akci Kamińského skupiny, která se odehrála před osmdesáti lety, jsou dodnes nepotrestaní.

Poslední žijící pamětníci byli tehdy dětmi, osudné okamžiky se jim ale vryly na celý život. Aktéři německé msty za vražednou akci Kamińského skupiny, která se odehrála před osmdesáti lety, jsou dodnes nepotrestaní.

„Fyzické násilí je velmi efektivní metodou, jak donutit člověka k přiznání. Je to ale velmi špatný nástroj k tomu, abychom zjistili pravdu,“ říká lékař Jan Vevera v novém dílu podcastu Lidé Paměti národa.

Čeká vás téměř dvouhodinová debata protagonistů před více než 230 diváky u příležitosti sté epizody podcastu! Úplně stou epizodou vlastně není… Dozvíte se! Ale hlavně se zeptáme: Jak vypadá „vláda snů“?

Nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel byl protagonistou historické chvíle: v lednu 1977 jednal s prof. Patočkou, mluvčím Charty 77. Ta tak vstoupila do mezinárodního povědomí a komunistický režim s ní musel počítat. Dnes by politik oslavil sté narozeniny.

Josef Krejsa se narodil v roce 1941. Vystudoval filmovou školu a posléze pracoval jako podnikový fotograf. Na svých snímcích z Hradce Králové zachytil důležité dějinné okamžiky, jako byla invaze vojsk Varšavské smlouvy nebo události po sametové revoluci.

Sochař a kreslíř Vladimír Škoda opustil Československo krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Nevedl ho odpor k režimu, ale touha věnovat se umění.

Prvního srpna 1944 v 17 hodin povstalci po celé Varšavě zaútočili na německé objekty. Poláci chtěli hlavní město osvobodit sami, aby zabránili poválečnému převzetí moci Sověty. Až do pádu komunismu se hrdinství povstalců proto nesmělo v Polsku veřejně připomínat.

Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.

Kým byl ve vzpomínkách pamětníků Vladimír Iljič Lenin? Muž, který zemřel právě před sto lety? Vv jejich příbězích figuruje jako neosobní symbol, jedna z nejzprofanovanějších rekvizit režimu, ale také středobod mnoha recesí a ventil frustrace.

Dagmar Halasová vyrůstala ve světě poezie. Její otec, známý brněnský lékař, se přátelil s předními moravskými básníky. Tragédii Zahradníčkovy rodiny prožívala zblízka. Vzala si syna Františka Halase a k Reynkům do Petrkova jezdila hledat „stíny minulosti“.

Anna Grušová a Helena Vávrová se narodily v prominentní rodině obklopeny vzdělaností a dobrými styky svých rodičů. Dramatický zvrat kariéry jejich otce Eduarda Goldstückera z nich však záhy udělal dcery politického vězně. Obě svěřily své vzpomínky Paměti národa.

Otec Kateřiny Novotné patřil k významným politikům a funkcionářům KSČ. Byl aktérem soudních procesů 50. let, stal se jedním z čelných představitelů pražského jara a během normalizace odmítl existenci jedné strany. Dcera Katrin poté dělala už jen podřadnou práci.

Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.