Všechny články

Utrpení židovského obyvatelstva neskončilo s válkou. Židé umírali v létě 1945 při poválečných pogromech v Polsku a v září 1945 i v Československu. Ten nejznámější se odehrál před 75 lety, 24. září 1945, ve slovenských Topoľčanech.

Čtrnáctiletý Leonid „Levko“ Dohovič se nechtěl smířit se sovětizací Podkarpatské Rusi a za šíření protisovětských letáků putoval na deset let do gulagu. Trest ho nezlomil, z lágru kopal tunel.

V prvorepublikovém Československu navrhl architekt Rudolf Wels řadu domů, spolupracoval s barrandovskými filmovými ateliéry a karlovarskou sklárnou Moser. Jeho potomci žijící v Anglii nic z toho nevěděli až do poloviny 80. let.

Tisíce lidí dorazily v neděli 16. září 1945 do Terezína na pohřeb 601 exhumovaných z hromadných hrobů. Za terezínské vězeňkyně promluvila Milada Horáková, která usilovala o zajištění péče o pozůstalé po obětech nacismu.

U výslechů do něj pouštěli elektrický proud a zlomili mu obratel. Za výrobu a šíření protikomunistický letáků putoval skaut Ladislav Bartůněk do kamenolomu a uranového dolu. Jeho dívka na něj čekala a po svatbě spolu prožili 56 let.

Pavel Bartovský svedl v době pražského jara bitvu s kádrovým oddělením Škodovky o nahlédnutí do svého kádrového posudku. Jeho malá vzpoura vůči komunistickým strukturám měla být po srpnu 1968 potrestána.

Před devětasedmdesáti lety 8. září 1941 zahájila německá nacistická vojska obléhání Leningradu (dnes Petrohrad). Tehdy jedenáctiletá Irina Juřinová přežila nejtvrdší zimu blokády.

Ve filmu Veberovi, ve skutečnosti Korbelovi. Předobrazem pro ústřední pár ve filmu Krajina ve stínu jsou rodiče Ferdinanda Korbela, který svůj příběh svěřil Paměti národa.

Riskantní útěk Roberta Ospalda a jeho kamaráda Zdeňka Pohla po hromosvodných drátech je důkazem, jak silná byla touha lidí dostat se na svobodu z komunistického Československa. To v době normalizace ostrahu hranic ještě zesílilo.

Jiří Barteček narukoval na vojnu k Pohraniční stráži. Ale místo aby železnou oponu střežil, sám za ni roku 1975 utekl. Přeplaval do Rakouska a na dobrodružnou cestu na Západ vzal i dva kamarády.

Vojnu na dobu neurčitou trávili „nepřátelé státu“ otrockou prací v dolech a na stavbách u Pomocných technických praporů (PTP). Vznikly před 70 lety a dřina v nich nebyla žádná legrace, jak popisuje román Černí baroni.

Poslední srpnový den roku 1980 dostali polské komunisty na kolena dělníci. Ti, kterým měl socialismus přinést lepší časy, živořili a jejich protesty byly vždy brutálně potlačeny: v Poznani 1956, v Gdaňsku 1970... Srpen 1980 byl jiný. Vzbouřilo se celé Polsko.

Riskantní přelet do Rakouska uskutečnil s tříletým synem na zádech. „Řekl jsem si – smrt, nebo život. Nechtěl jsem v tomto systému žít.“ Jeho čin fascinoval rakouská média.

Miroslav Jeník a jeho bratr zachránili 21. srpna 1968 v Desné v Jizerských horách hořící ženu. Pohotově ji odtáhli z ulice, kterou zachvátily plameny a pustošily exploze po havárii vozu okupační sovětské armády.

Den, který se vryl do paměti všech Čechoslováků, byla středa a bylo krásně. O to absurději proto podle pamětníků vypadaly tanky a obrněné transportéry v ulicích a v nich ozbrojení vojáci.

Pro Vladimíra Špidlu znamenaly události roku 1968 a 1969 zhroucení životní víry. Z výslechu v srpnu 1969, kdy režim brutálně potlačil protisovětské manifestace, si odnesl posttraumatický šok.

Konstruktér Josef Haisler sestrojil tank, který dokázal jezdit pod vodou. Jeho kariéru armádního technika a vynálezce ale paradoxně ukončil příjezd sovětských tanků v srpnu 1968.

V Bělorusku se dnes píší dějiny, utváří se paměť běloruského národa. Právě v těchto dnech bijí na ulicích, týrají v celách i naše spolupracovníky – dokumentaristy Paměti národa.

Dcera ruského emigranta pociťovala bezútěšnost sedmdesátých a osmdesátých let i při práci psycholožky v manželském poradenství. Odpovídalo socialistickému přístupu k životu: zatloukat, zatloukat, zatloukat.