Všechny články

Vypnutá elektřina, stržené troleje, jiný nákladní vlak v cestě, vyhaslá parní lokomotiva. Tak železničáři v srpnu 1968 zdržovali vlak označený TX se sovětskou rušičkou. Trasou od Olomouce k Praze, kterou rychlík ujede za necelé čtyři hodiny, se vlekl tři a půl dne.

Jana Šmídová, rozená Weinerová, pracovala roku 1968 jako brigádnice v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Měla přístup ke zprávám západních agentur. Sovětská okupace pro ni přesto znamenala šok: „Jen pomalu nám docházelo, že budeme žít v temné době.“

Židovská dívka z Volyně Mindla Švarcová přežila holocaust díky manželům Bohatým, kteří se jí ujali po útěku z ghetta a čtyři roky jí ukrývali ve svém domě. V roce 2015 jim bylo in memoriam uděleno ocenění Spravedlivý mezi národy.

Být aristokratem v Československu roku 1948, když se čerstvě chopili moci komunisté, znamenalo mít na čele namalovaný terč. Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein vzpomíná, jak s matkou a sourozenci prchal ze země ve vagónu s dobytkem.

„Státní bezpečnost je zbytečná a škodlivá,“ řekl estébákům frontman skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala v roce 1984. Snažili se ho naverbovat, aby donášel na své spolužáky. Odvetou byl vyhazov z pedagogické fakulty, protože „neskýtá záruky vhodného působení.“

V roce 1987 vyrazil Petr Volf na horní Jenisej. Na voru Matylda měl natáčet dobrodružnou výpravu na Sibiř. Místo toho zachytil bídu, alkoholismus a beznaděj místních. Točil až do dne, kdy si jej předvolala KGB. Doma záběry málem skončily v trezoru.

V roce 1987 vyrazil Petr Volf na horní Jenisej. Na voru Matylda měl natáčet dobrodružnou výpravu na Sibiř. Místo toho zachytil bídu, alkoholismus a beznaděj místních. Točil až do dne, kdy si jej předvolala KGB. Doma záběry málem skončily v trezoru.

„Státní bezpečnost je zbytečná a škodlivá,“ řekl estébákům frontman skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala v roce 1984. Snažili se ho naverbovat, aby donášel na své spolužáky. Odvetou byl vyhazov z pedagogické fakulty, protože „neskýtá záruky vhodného působení.“

Plné symbolů sovětské nadvlády zůstává Česko i 37 let po konci komunistického režimu. Pomník „rudoarmějce“ ve Znojmě je toho výmluvným příkladem. Tamní radnice se dodnes ani nepokusila o to, aby sochu vojáka se samopalem nad hlavou odstranila z náměstí v centru.

Plné symbolů sovětské nadvlády zůstává Česko i 37 let po konci komunistického režimu. Pomník „rudoarmějce“ ve Znojmě je toho výmluvným příkladem. Tamní radnice se dodnes ani nepokusila o to, aby sochu vojáka se samopalem nad hlavou odstranila z náměstí v centru.

Hana Sternlicht přežila Osvětim i Mauthausen. Do milovaných Holic, kde byla až do deportace doma, se po válce vrátila jen nakrátko. Nikdo tam na ni už nečekal. Na město ale dodnes vzpomíná a těší se, že se tam znovu podívá.

Při příležitosti blížícího se výročí Post Bellum a Paměti národa se jeden z našich služebně nejstarších kolegů v osobně laděném textu ohlíží za svou misí správce sbírky vyprávěných příběhů.

Pavel Vinter a Jitka Šnircová se v době dospívání stali nepřímými svědky vraždy svého otce. Trauma z této události těžce poznamenalo jejich další život i rodinné vztahy. Pravděpodobný pachatel ale unikl trestu.

Obloha jí dávala pocit svobody, víra oporu a pomoc druhým nový smysl života. Příběh Ludmily Soltysiakové ukazuje, že věk nemusí bránit novým výzvám, radosti ani touze být užitečná.

Starý sešit přežil válku, komunismus i desetiletí zapomnění. Když jej František Trost otevřel, našel v něm básně i příběh, který téměř zmizel z rodinné paměti. Může po více než osmdesáti letech několik stránek papíru prozradit, kdo byla jejich autorka?

„Ne každý, kdo zažil boj ve válce, trpí posttraumatickou stresovou poruchou,“ říká lvovský psycholog Andrij Sydorenko. Podle jeho kolegyně Olhy Sydorenko jsou Ukrajinci ve skutečnosti silnější než před válkou, protože vědí, za co bojují.

Festival Pavlův Studenec ožívá připomíná zaniklou vesnici na česko-německé hranici i osudy jejích obyvatel. Matouše Horáčka zasáhlo také setkání s mužem, jehož praděda po válce umlátili čeští pohraničníci. Spolek dnes oživuje paměť i dalších míst Tachovska.

František Kotas vyrůstal za druhé světové války. Jako osmiletý zažil výbuch granátu ve školní třídě, při němž zemřeli tři spolužáci. Později se stal svědkem násilí provázejícího osvobození a poválečné účtování s Němci.

Henleinovo čestné občanství znovu rozdělilo Králíky. Spor však není jen o jedno jméno: otevírá otázku, jak má demokratická společnost nakládat s poctami udělenými představitelům totalitních režimů. Existuje společný přístup?