Všechny články

Když v roce 1937 Edvard Beneš navštívil Hanušovice na Šumpersku, byl u toho i tehdy třináctiletý Ignác Žerníček. Mladý Ignác tehdy ještě nemohl vědět, že se zde stane svědkem událostí, které můžeme nazvat hororovými.

Do devíti let vyrůstala v bohémské rodině známého herce. Pak přišel zlom – z jejího otce se stal pronásledovaný disident. V době normalizace, kdy se ze všeho nejvíc cenila konformita, ona vždycky a všude vyčnívala.

Maďaři jsou jednou z nejpočetnějších národnostních menšin na Ukrajině, na tomto území se formuje přes tisíc let. Většina Maďarů žije v Zakarpatské oblasti – ta je domovem i pro řadu dalších etnik a místem, kde se protínají různé jazyky, kultury a tradice.

Docentka Stanislava Šprincová i její manžel Zdeněk zasvětili život olomoucké univerzitě. Válka, věznění i tlak komunistického režimu je neodradily od akademické práce. Jejich příběh vypráví o oběti, vytrvalosti a věrnosti místu, které se stalo jejich domovem.

Na samém konci druhé světové války postihly vesnici Vícov události, které zanechaly hlubokou a nezhojitelnou stopu v jejích dějinách i v paměti místních obyvatel.

„Dokud hluboko v srdci / duše Židů prahnou / a kupředu na východ / k Sionu oko hledí / naše naděje není ztracena.“ Tak zní slova Hatikvy, která se stala hymnou izraelského státu. Jeho vznik vyhlásil David Ben Gurion 14. května 1948.

Z historie a obecného povědomí se občas vytratí velmi zajímaví lidé. Paměť národa se je pokouší připomínat. Naši pozornost si zaslouží voják, diplomat, a především vlastenec František Schwarzenberg.

Spisovatel Stanislav Aseyev byl v roce 2017 zatčen v Doněcku a držen v tajném žaláři Izolacyja. Zažil mučení elektřinou, hlad, psychický teror i nesmyslný soud. Po propuštění se s investigativci vydal po stopách svých trýznitelů a dnes bojuje za spravedlnost.

Když se odborníci postavili proti stavbě Obří boudy, okresní činitelé je vyslechli, ale rozhodli po svém – vydali pokyn k navezení materiálu. Ten leží podél Jantarové stezky dodnes. Nejen tato příhoda podle Jana Vaňka ilustruje přístup tehdejšího režimu k ekologii.

Liberecký lídr Motoristů Adam Kocián (53) se v předvolebním životopise chlubí, že se narodil do „silně disidentské rodiny“ a měl kvůli tomu problémy s komunistickým režimem. Je to lež.

Krymští Tataři opakovaně zažili vyhnání ze země – od carských časů přes Stalinovu deportaci až po dnešní ruskou okupaci. Navzdory útlaku a nuceným odchodům zůstávají symbolem odhodlání udržet svůj domov, jazyk a kulturu.

Děti ve školách pro neslyšící v minulosti nesměly používat znakový jazyk. Učily se odezírat a vyslovovat slova, kterým často nerozuměly. Kvůli tomu jim pak mnohdy unikaly souvislosti dění v okolním světě.

Paměť národa připravila omalovánky Když jsme byli malí, které prostřednictvím dětských příběhů přibližují zásadní momenty 20. století. Cílem je vzbudit otázky, podpořit mezigenerační dialog a ukázat historii tak, aby jí porozuměly i nejmenší děti.

15. září 1940 čekal Anglii největší letecký úder. Mohutné útoky Němců měly zlomit odpor RAF, měly umožnit invazi na britské ostrovy a uzavřít západní frontu. Na obranu se postavila pověstná hrstka pilotů, mezi kterými byli i Čechoslováci. A vyznamenali se!

15. září 1940 čekal Anglii největší letecký úder. Mohutné útoky Němců měly zlomit odpor RAF, měly umožnit invazi na britské ostrovy a uzavřít západní frontu. Na obranu se postavila pověstná hrstka pilotů, mezi kterými byli i Čechoslováci. A vyznamenali se!

12. září jsme si v Liberci připomněli život v pohraničí. Ten poznamenaly odsuny, izolace i zánik obcí. V regionech Frýdlantska a Šluknovska ožívají příběhy pamětníků i debata o tom, jak minulost formuje dnešní život v těchto často opomíjených místech.

V říjnu se v několika českých městech uskuteční promítání dokumentárního filmu Rooted (Zakořenění), který se věnuje tématu historické paměti národnostních menšin žijících na Ukrajině. 

Psychoterapeutka Helena Klímová, žena spisovatele Ivana Klímy, pochází z česko-židovské rodiny, kterou poznamenal holocaust. Jako osmiletá se kvůli němu ocitla bez rodičů a celý život pak přemýšlela, jak podobným katastrofám předcházet i jak léčit jejich důsledky.

Ivana Málková se za katedru poprvé postavila roku 1983 a brzy pochopila, že učitelské povolání je jí souzeno. Čekal ji ale střet s mašinérií normalizačního školství: známkování, autoritativní přístup a všudypřítomná ideologie.